2003/40

Plánované Centrum proti vyhánění v Berlíně ještě nevzniklo, přesto už stihlo způsobit četné škody. Pohádali se kvůli němu němečtí politici, polsko-německé vztahy jsou nejhorší za celá léta a Češi s obavami čekají na moment, kdy si nevystačí s mlčením. Oč tedy jde? V červnu 1999 přijal německý Spolkový sněm historické usnesení. Rozhodl, že Němci uprostřed svého hlavního města postaví památník holocaustu – pietní místo by mělo být hotovo koncem příštího roku. V kulatém roce 2000 si pak německý Svaz vyhnanců založil nadaci na zřízení Centra proti vyhánění. Cíl této nadace? Zřídit v Berlíně také památník Němcům zavražděným či vyhnaným ze svých domovů po Evropě na sklonku druhé světové války. Bude-li v tom nadace úspěšná, vznikne tedy v metropoli památník, který postaví Němci Židům, již jim padli za oběť, a zároveň také pomník, který si postaví sami sobě v roli obětí.

Švédská policie zatkla minulý týden dalšího muže, podezřelého ze spáchání vraždy ministryně zahraničí Anny Lindhové – a pustila na svobodu původně zadrženého Pera Olofa Svenssona. O nově zadrženém se až do konce minulého týdne vědělo jen to, že se jmenuje Mijail Mijailovič a že je původem z Balkánu – a že byl zatčen na základě vyššího stupně podezření než Svensson.
Švédsko tak stále tápe v úvahách, proč byla Lindhová zavražděna. Jedna z teorií, kterou ale bere vážně i vláda, se týká dopadů reformy péče o mentálně postižené osoby, zaváděné od 80. let. Reforma vedla k tomu, že byli z ústavů v průběhu desetiletí puštěni na svobodu, resp. na svobodě léčeni také postižení lidé s agresivními sklony. Právě i Mijailovič podle dostupných zpráv už několikrát podstoupil psychiatrickou léčbu.

Rámeček
Alfred Dubs se narodil v Praze roku 1932. Do Británie se dostal transportem ohrožených dětí, které po nacistické okupaci Československa v Praze organizoval anglický bankovní úředník Nicholas Winton. Po studiu ekonomiky na London School of Economics pracoval v marketingu, přes třicet let už ale působí v politice – dlouhé roky se zabýval problematikou Severního Irska, dnes svůj politický zájem věnuje spíše evropské integraci. Byl členem labouristické stínové vlády (měl na starosti imigrační politiku) a poslancem Dolní sněmovmy. V roce 1994 ho královna na návrh jeho strany jmenovala Life Peer, doživotním lordem, v současnosti je předsedou klubu labouristických členů Horní sněmovny. Česky rozumí a lámaně i mluví. Je ženatý a má dvě děti.
Konec rámečku

Jste asi jediným lordem, který se narodil v Praze. Uchoval jste si nějaký hlubší vztah k Česku?
Kdykoli mohu, zavítám do Prahy. Bohužel se to nestává příliš často.
Byl jste mezi téměř sedmi sty dětmi z Československa a okolních zemí, kterým těsně před druhou světovou válkou zachránil život Brit Nicholas Winton. Znáte se s ním?
Dozvěděl jsem se o něm teprve před několika lety, když v britské televizi dávali pořad o jeho „kindertransportech“. Ukazovali tam také seznam zachráněných dětí a jeden známý mi zavolal, že na seznamu je i moje jméno. To bylo poprvé, kdy jsem zjistil, že můj příchod do Británie proběhl ve Wintonově režii. O jeho zásluhách se ví teprve pár let, on sám o tom mlčel. Osobně jsem se s ním setkal, až když se o něm začalo psát a když získal titul „sir“.

Rokenrol a realita nikdy nebyly velcí kamarádi. Pro lidi určitého věku je také dráha rockové hvězdy možná tou nejoblíbenější únikovou fantazií. Jako by nabízela možnost přemístit se do nějakého alternativního vesmíru, kde neplatí žádná ubíjející pravidla včetně zákonitostí plynutí času. To, že čas přece jen plyne, také představuje – nebo alespoň donedávna představovalo – jedno z mála tabu tohohle hudebního žánru, který si jinak zakládá na svém rebelství a obrazoborectví (občas je to rebelství ovšem dost konformní). V ideálním rockovém světě čas neexistuje, člověk nikdy nepřekročí třicítku, smrt je možná jen jako jakási titánská nebo dekadentně heroická tragédie. Pokud se odchází, tak s třeskem, nikdy s povzdechem. Rockerů, kteří dokázali ve své hudbě reflektovat vlastní stárnutí, je pomálu, nešťastníků, kteří se zoufale tváří, že i v padesáti je jejich největší starostí upoutat na maturitním večírku tu správnou dívku, se najde dvanáct do tuctu.

Chce-li dnes začínající český autor zachytit vlastní obraz světa, není odkázán jen na zážitky z domácího prostředí. Generace dvacátníků vstoupila už na prahu dospívání do otevřeného prostoru, v němž poznávání odlišných kultur patří k životnímu stylu a také k hlavním literárním tématům. Loňská debutantka Petra Hůlová představila v nakladatelství Torst svou verzi skutečnosti na příkladu Mongolska, nyní přišlo stejné nakladatelství s prvotinou, která se odehrává ve Svaté zemi. Letos 25letého Tomáše Kolského, studenta matematicko-fyzikální fakulty v Praze, který krom toho vyučuje hebrejštinu, inspiroval ke knížce Ruthie a barevnost světa pobyt v Izraeli v létě 2001. Jde o díla rozdílná v koncepci i zpracování, obě však spojuje snaha vžít se do odlišné dějinné zkušenosti a vyzkoušet si na vlastní kůži nejen život, ale také osud jiné země.

Argentině dnes nikdo neodpáře jedno nemilé prvenství: stala se první zemí v moderních dějinách, která vyhlásila bankrot. Miliony Argentinců tak prakticky ze dne na den přišly o práci i o peníze uložené v bankách a hodnota jejich majetku se smrskla na pouhou třetinu. Ve stínu těchto kolosálních problémů však zůstalo skryto jiné pozoruhodné argentinské prvenství: v čase bankrotu už fungoval nebývale dobře alternativní ekonomický systém, založený na podobných principech jako hra Monopoly.

Otázka do ankety: Existuje demokratická západní země se svobodnými volbami, kde už skoro půlstoletí drží absolutní většinu jedna a táž strana? Na seznamu OSN na takovou zřejmě nenarazíme. Vždyť i Mexiko zkusilo po sedmdesáti letech vlády své PRI u moci opozici. Ale najdeme ji hned za našimi humny. Není samostatná, nýbrž spolková, a přece se oficiálně jmenuje Svobodný stát Bavorsko – má to skutečně něco do sebe. Před týdnem tam opět vyhráli volby křesťanští sociálové (CSU) Edmunda Stoibera. Na tom samo o sobě není nic překvapivého ani komentováníhodného a soudný člověk by proti takovému výsledku nevsadil ani eurocent. Nicméně 61 % hlasů pro CSU je hodně i na Bavorsko a naproti tomu pouhých 19 % pro sociální demokraty (SPD) znamená dosud největší výprask pro Gerharda Schrödera. Čemu vděčí za takový výsledek strana a především muž, který právě před rokem jen těsně prohrál se Schröderem v souboji o kancléře? Je „bavorská cesta“ v něčem inspirativní, či dokonce přenosná?

Česká vláda přežila hlasování o důvěře vyvolané ODS a vzápětí protlačila sněmovnou jedenáct zákonů, které zakládají reformu veřejných financí. To jsou dobré zprávy. Ekonomové se sice přou, zda se dá mluvit o „reformě“, když jde spíš o snahu co nejméně plýtvat v rámci dosavadního rozhrkaného systému, ale to nemění nic na faktu, že po dlouhé době nabraly veřejné finance lepší směr. Vladimír Špidla tedy minulý týden obstál, prosadil, co chtěl, a otázka zní: Co dál? Politika není jen starost o veřejné finance, ale o desítky dalších věcí. Může tedy vláda reformu odškrtnout, uvolnit se a věnovat zvýšenou pozornost jiným tématům?

Po divokém jarním dění kolem bankrotu ostravské Union banky, které vyvrcholilo zatčením konkurzního soudce Jiřího Berky a údajným únosem člena představenstva banky Giuseppeho Roselliho, to nyní okolo zkrachovalého peněžního ústavu opět začíná vřít. Před dvěma týdny zveřejněný audit společnosti Deloitte & Touche vysvětluje, proč je kvůli tomuto konkurzu leckdo ochoten riskovat i kriminál: přestože Union banka po sobě nechala desetimiliardovou ztrátu, stále v ní zůstává obrovský majetek v téměř stejné výši. I kroky nové konkurzní správkyně přitom budí pochyby o tom, jak průhledně se ho podaří zpeněžit.

Ve čtvrtek si Jaroslav Tvrdík ve svém elektronickém diáři, který je zároveň mobilním telefonem, odškrtne první měsíc v křesle prezidenta Českých aerolinií. Co za tu dobu ve firmě udělal? Sám Tvrdík zatím odmítá rozhovory, během listopadu chce totiž představit vlastní koncepci ČSA a do té doby si uložil „bobříka mlčení“. Nezbývá tedy než se spolehnout na informace od zaměstnanců – z pochopitelných důvodů mluví o novém šéfovi jen anonymně.

Mnichovská dohoda a události s ní spojené jsou pro českou společnost dodnes především symbolem zrady. I když stále není úplně jasné, kdo byl hlavním Jidášem – zda Anglie s Francií, buržoazie, prezident Edvard Beneš nebo všichni dohromady – o samotném faktu zrady se nepochybuje. Vždyť přece z filmů a učebnic všichni dobře víme, jak to bylo: republiku chránila síť nedobytných pohraničních pevností, měli jsme výborně vyzbrojenou armádu a lidé chtěli ze všech sil bojovat. Jenomže právě to nám tenkrát před pětašedesáti lety v Mnichově svět zakázal a „rozhodl o nás bez nás“. Zní to hezky, jsou to však bohužel samé mýty.

Kdysi ji považoval za naději každý pátý Čech a Češka, ale to už je dávno pryč. Dvacetiprocentní obliba Unie svobody se za pět let rozplynula jako dým; její vedení se dnes snaží zjistit, proč. A hledá cestu k záchraně. Předseda Petr Mareš ji objevil v jasnějším vytyčení směru. „Chceme být liberálně ekologickou stranou,“ vzkazuje voličům. Teď jde ještě o to zjistit, co to je a zda o to bude zájem. Petr Mareš přichází v Česku s netradiční strategií: Zapomeňte na šanci být první ve volbách, jsme tu pro menšinového voliče.

Když aktivisté organizace Ochránci hospodářských zvířat zatarasili nedávno hraniční přechod v Chotěbuzi, šlo jim podle jejich šéfa Michala Kolesára o jediné: upozornit na byznys, který v západní Evropě vyvolává polemiku již nejmíň deset let. Pár set metrů odtud na překladišti v polských Zebrzydowicích protest ignorovali veterináři, proti kterým byl hněv demonstrantů namířen nejvíce. Je to vlastně podivný spor. Obě zdánlivě nesmiřitelné skupiny spolu totiž v základním bodě souhlasí: dálkové transporty zvířat přinášejí zbytečné utrpení a měly by skončit.