2003/48

Kdo se v tom má vyznat: Spojené státy chtějí po Evropanech, aby se vzmužili a nebyli tolik závislí na amerických zbraních a vojácích. Jakmile ale spojenci v NATO, kteří jsou zároveň členy Unie, naznačí, že si zřídí vlastní vojenský štáb, je oheň na střeše. Nedávnou roztržku mezi USA a jejich evropskými spojenci v Alianci způsobil právě tento nápad. Jak už to ale bývá ve vztazích mezi Amerikou a Evropou, věc není černobílá. Vojenskou emancipaci starého kontinentu si přejí oba břehy Atlantiku, jenže každý má jinou představu o tom, jak by měla vypadat. Rozdílné názory navíc tříští i samu Evropu.

Jako by Al Kajda chytila další mízu, mohlo by se zdát z novinových zpráv posledních čtrnácti dnů. Týden poté, co se po delší odmlce ozvala v Saúdské Arábii, udeřila na Turecko, a to hned dvakrát s odstupem pouhých pěti dnů. Při vědomí více než padesáti mrtvých a mnoha set raněných se podle médií v zemi uchytil výraz „turecké 11. září“.
Výbuch v saúdskoarabském Rijádu zanechal v noci na neděli 9. listopadu 17 mrtvých. Istanbul zaznamenal v sobotu 15. listopadu 24 obětí na životech při synchronizovaných útocích na dvě tamní synagogy a ve čtvrtek 20. listopadu to bylo dalších 30 mrtvých při atentátech na britské cíle ve městě – banku HSBC a generální konzulát.

Když mladá americká fotografka Donna Ferrato připravovala v roce 1979 svou první velkou magazínovou reportáž o životě bohatých manželských párů, stalo se něco nečekaného. Měla to být zpráva o bezstarostné lásce a sexu, ale uprostřed jedné noci se v domě, kde Ferrato fotografovala, změnila v drama. Muž jménem Garth totiž nemohl najít kokain, který mu schovala manželka Lisa, a výhrůžky ani nadávky nepomáhaly. „Když jsem uviděla, že Garth Lisu uhodil, nemohla jsem tomu prostě uvěřit. Instinkt mi velel to vyfotit. Když se však chystal udeřit ji znovu, chytla jsem mu ruku a naléhala, aby přestal, ale vůbec mě nevnímal,“ vzpomínala později Donna Ferrato. Ta osudná noc jí změnila život: začala se intenzivně věnovat fotografování domácího násilí ve Spojených státech a stala se také významnou aktivistkou. Výsek z jejího unikátního fotografického souboru Život s nepřítelem je v těchto dnech k vidění i v pražské galerii Atrium.

Letecká soutěž v italské Brescii v září 1909 nepatří k světodějným událostem, jaké bývají předmětem zkoumání v historických monografiích. První etapa vývoje evropské aviatiky vyvrcholila o čtvrt roku dřív, když Louis Blériot přeletěl kanál La Manche, a necelý měsíc před Brescií se s velkým ohlasem konaly první letecké závody na evropském kontinentu ve francouzské Remeši. Italové přišli pozdě a navíc zaostávali i ve vývoji letadel. Pro uspořádání letecké přehlídky se radnice v Brescii rozhodla hlavně proto, že mezinárodním automobilovým závodům, které městu už pár let zajišťovaly proslulost, vyvstala nebezpečná konkurence v Miláně a Bologni. Nová atrakce skutečně přilákala do třetího největšího severoitalského města davy zvědavců, význačné průkopníky aviatiky, řadu kulturních celebrit a dokonce samotného italského krále, který přihlížel závěrečnému předávání cen. Bezmála po století by však sotva stála za připomenutí, kdyby se v hledišti čirou náhodou nevyskytli tři bezvýznamní mladíci z Čech, z nichž jeden o svém zážitku sepsal článek, který vyšel v pražském listu Bohemie o tři neděle později. Šlo nejen o první reportáž o létání v němčině, ale také o první publikovaný text Franze Kafky.

Být to běžné soukromé podniky, nepřežily by ani den. Vždyť který soukromník si může každoročně dovolit ztrátu ve stamilionech či dokonce miliardách, nemluvě o tom, kteří věřitelé by mu to trpěli. Tihle neschopní rozhazovači však mají štědré mecenáše: nás všechny. Řeč je o polostátních či státních strojírenských kolosech, které vláda udržuje při životě tím, že do nich z veřejné kasy odsypává další a další miliardy. Následující dva příběhy ukazují, jak se tady v posledních letech hospodařilo – a stále ještě hospodaří.

O nacismu a jeho éře bylo napsáno a vyřčeno téměř vše – zejména z pohledu historiků války. Knihkupectví jsou plná biografií a analýz Adolfa Hitlera, generálů i dalších pohlavárů nacistického Německa a experti mají v podstatě jasno i ohledně tamější druhé a třetí ligy. Nicméně i v této nasycené době vyšel český překlad knihy, která cestu k nacistickému panství a jeho reálné praxi osvětluje z nečekaného pohledu – titul se jmenuje Zvířata ve Třetí říši a autorem je americký historik a lingvista Boria Sax.

Rámeček
PETER DEMETZ patří k posledním, kteří mohou ještě z vlastní zkušenosti reflektovat kulturní atmosféru mnohonárodnostní předválečné Prahy. Narodil se tu roku 1922 v rodině s německými, italskými, českými a židovskými kořeny. Za války byl totálně nasazen a posléze vězněn v táboře pro tzv. židovské míšence, od roku 1945 studoval religionistiku, germanistiku a bohemistiku na FF UK. V roce 1949 emigroval do Západního Německa a USA, kde působil na Yalské univerzitě, od roku 1962 jako řádný profesor germanistiky. Zabývá se hlavně dějinami německé literatury 19. a 20. století se zvláštním zřetelem k pražskému prostředí. Patří k propagátorům české kultury v německém a americkém prostředí, připravil mj. antologii německých překladů české moderní lyriky. V češtině vyšel jeho obsáhlý esej Praha černá a zlatá. Výjevy z jednoho evropského města (1998) a nedávno kniha 1909: Aeroplány nad Bresciou (2003).
Konec rámečku

Zabýval jste se jako jeden z prvních literárních historiků hned po 2. světové válce Franzem Kafkou. Co vás k němu přivedlo?
Dostal jsem se k němu přes letce. Když se po válce vraceli moji známí z Anglie, kde sloužili jako vojáci a letci, ptali se, jestli ho znám. To je světový autor, říkali.

Lídři stran vládní koalice se minulý týden dohodli na tom, jak by měla vypadat dlouho ohlašovaná reforma českého penzijního systému. Detaily ještě zdaleka nejsou doladěny, rezort práce a sociálních věcí je má představit příští rok a s postupným zavedením nového modelu do praxe by se mělo začít až po roce 2010.
Už v této chvíli je však jisté to, že se koaliční strany nechaly inspirovat důchodovým systémem ve Švédsku. Podívejme se tedy, jak to u Seveřanů s penzemi vypadá.

Před třemi lety ji vítal jásot a probuzené naděje: Bílá kniha, první návrh reformy českého školství, slibovala revoluční změnu. Místo biflování papírových vědomostí chtěla v dětech podporovat zvídavost, inteligenci a samostatnost. A přísné státní otěže měly být povoleny i samotným školám: výběr z několika státem schválených osnov nahradila v Bílé knize možnost vytvořit si program vlastní. Přesto dnes po celé slávě nezbyla skoro ani stopa. Z padesáti původně přihlášených škol jich v projektu tvorby programu zbylo deset. A jediná z nich – škola v pražské Londýnské ulici – nezůstala jen u kosmetiky, nýbrž si troufla na něco opravdu nového. Reakce rodičů a učitelů je ale bouřlivá.

Venkovské silničky v Orlických horách přeťaly zátarasy, po vsích hlídkuje policie a muži speciálně nasazené bezpečnostní agentury. V kraji kolem Lomnice nad Popelkou začalo zabíjení krav kvůli podezření na mozkovou nemoc BSE, která je jídlem přenosná i na člověka.
Jsou dvě hodiny v noci a jediné světlo v Syřenově svítí z kravína na kraji vesnice. Právě odsud má za chvíli vyrazit na cestu k jatkám třináct krav z bezmála devítisethlavého stáda určeného veterináři k preventivní likvidaci, protože patří do jednoho chovu s krávou nakaženou BSE. „Vaše dokumenty, prosím,“ vítá návštěvníka před syřenovským družstvem hlídkující policista.

Občanští demokraté jsou na výsluní: průzkumy jim ukazují minimálně třicetiprocentní podporu voličů a opoziční předáci se už vidí v příští vládě. Jenže do voleb je daleko. Stejně vysoké byly preference ODS i v dobách kabinetu Miloše Zemana, ale ve volbách splaskly. Dnešní největší slabinu ODS vystihl její předseda Mirek Topolánek: „Připouštím, že jsem společnosti nenabídl srozumitelnou vizi. Nicméně na ní pracuji.“ Už bylo načase.

Bylo dobré zaútočit na jaře na Irák Saddáma Husajna, nebo to bylo špatné? Zdánlivě banální otázka po rychlém pádu Bagdádu i Saddámova režimu. Ale více než půl roku poté, co George W. Bush vyhlásil 1. května vítězství ve válce, přijel do Londýna přesvědčovat o oné „banalitě“ Evropany. Ti v tom ve své většině stále jasno nemají – ba ani Britové Bushova největšího spojence Tonyho Blaira. Americký prezident ovšem nepřijel do Evropy obhajovat rozhodnutí z konce zimy, nýbrž představit svou vizi toho, co nadále dělat v Iráku, s Irákem a s bezpečností na této planetě vůbec.