2003/7

Už půl roku žije Pavel Melichařík s ženou, kterou si vyvolil, jezdí sám do práce a z práce, kupuje si jídlo, co má rád, a pak ho doma jí – u svého stolu, na své židli. A pořád se té nudy všedního dne nemůže nabažit. Protože pro něj to je dobrodružství, které ve svých bezmála padesáti letech zažívá poprvé. Přitom nikdy nic neprovedl, nikdy nestál před soudem a neseděl ve vězení. Jenom měl prostě smůlu. Kdysi dávno na prahu dospělosti nad ním totiž znudění úředníci vynesli ortel: Zbavit svéprávnosti. Pro osmnáctiletého mládence to znamenalo cestu za mříže, odkud unikl až po neskutečných třech desítkách let.
Brána se za Pavlem Melichaříkem (49) zavřela po smrti matky, když mu bylo devět. Macecha, kterou si otec po čase našel, se o něj nechtěla starat, a tak Pavla odložili do dětského domova. V osmnácti měl vykročit sám do života, ale nedostal šanci. „Nedokáže se soustředit, je značně neklidný, má velmi slabou složku intelektu,“ napsala mu v posudku vodňanská psycholožka Müllerová (křestní jméno dokumenty nezachovaly), pod kterou spadal jeho „rodný“ protivínský děcák. Na základě této zprávy putoval pan Melichařík v roce 1970 do ústavu pro mentálně postižené v Nových Zámcích u Olomouce. A tady jeho noví opatrovníci po čase vznesli návrh, aby byl kvůli „sníženému intelektu“ převeden mezi nesvéprávné. Olomoucký soud to bez potíží odsouhlasil. Panu Melichaříkovi zhasla naděje, že někdy uvidí své vězení zvenku. To mu bylo dvacet. Několikrát se sice pokoušel prodrat na svobodu, úřady ho ale vždycky stáhly zpět. Až loni se mu podařilo uniknout. Do Nových Zámků totiž přišel nový ředitel a ten mu pomohl. 38 391 jiných lidí žijících za zdmi pěti stovek zdejších ústavů pro mentálně postižené ale na svého osvoboditele teprve čeká.

Byla to překvapivá informace. Uprostřed vyjednávání o budoucím prezidentovi prozradil místopředseda KSČM Jiří Dolejš v televizní diskusi, že kandidát Václav Klaus během návštěvy u komunistických poslanců označil antikomunismus v ODS za minulost. Přítomný expředseda občanských demokratů „svého, troufnu si říct, kolegu“ nedementoval. Naopak: v rozhlasové besedě o týden později šel ještě dál: „Prázdný, silácký antikomunismus jsem (i před rokem 1989) považoval za strašně lehkou, lacinou a prázdnou filozofii,“ prohlásil. Vzhledem k vlivu, který Klaus ve straně pořád má, to vzbudilo pozornost. Vždyť loni po listopadových volbách ODS vyhlásila antikomunismus za svůj oficiální ideový pilíř a koncem roku kvůli komunální koalici s KSČM rozpustila jednu ze svých organizací. Klausovy prezidentské námluvy ovšem nad tento odpor k rudým postavily otazník.

Jak to před blížící se katarzí v Iráku vypadá se starou Evropou a Novým světem? Žádná velká sláva, natožpak jednota. Francouzská exministryně zaměstnanosti Martine Aubryová hovoří o „aroganci USA, které stále více chtějí vládnout světu bez pravidel“. Americký ministr obrany Donald Rumsfeld již v lednu pochválil postkomunistické země Evropy, že jsou na straně Ameriky: je prý rozdíl mezi starou – rozuměj hlavně Francií a Německem – a novou – rozuměj postkomunistickou – Evropou. Jeho německý kolega Joschka Fischer opáčil, že „ve skutečnosti jsou kultury a státy Evropy starší než v USA“. Poté se Rumsfeld nechal slyšet, že „Kuba, Libye a Německo jsou mezi těmi státy, které USA v žádném případě nepomohou“. Jako by Německo bylo součástí nějaké malé osy zla. A francouzská ministryně životního prostředí Roselyne Bachelotová připomněla na adresu Američanů Napoleonova generála Cambronna – právě toho vojevůdce, který u Waterloo odpověděl na anglickou výzvu ke kapitulaci proslulým „Merde!“. Vypadá snad takto diskuse mezi spojenci v době, kdy se rozhoduje o válce a americký ministr obrany Colin Powell předložil před OSN důkazy proti Saddámu Husajnovi?