2003/9

Světem se nese stále silnější hlas, že k válce proti Saddámu Husajnovi nejsou důvody. Boj o veřejné mínění tedy zastánci útoku zatím prohrávají na celé čáře. A nic na tom nemění fakt, že jejich argumenty jsou mnohem konkrétnější než naděje přátel míru. Patrně nejpřesvědčivější rozbor Saddámových hrozeb a smyslu války provedl agent CIA Kenneth Pollack, který za prezidentů George Bushe st. a Billa Clintona pracoval v týmu zabývajícím se Irákem. Jeho kniha The Threatening Storm (Hrozící bouře) vyšla v USA loni na podzim a teď ji začíná objevovat i Evropa. Časopis The Economist nedávno její informace označil za nezbytný předpoklad k pochopení toho, co se vlastně dnes kolem Iráku děje.
Píše se rok 1979 a v Iráku se právě muž jménem Saddám Husajn stává ve svých dvaačtyřiceti letech předsedou jediné povolené strany Baas a tím i prezidentem a šéfem vlády. Svět ho sice nezná, ale na domácí scéně jde o protřelého bojovníka. Už v roce 1959 se účastnil atentátu na tehdejšího iráckého diktátora plukovníka Kásima. Po nevydařeném pokusu utíká do zahraničí, napřed do Sýrie, později do Egypta. Druhý pokus na konci šedesátých let je již úspěšný, strana Baas přebírá v Iráku moc a Saddám je samozřejmě u toho. O deset let později pak po mocenském boji stoupá na příčku nejvyšší.

„Podle mého názoru je to červené srdce nesmírná kýčovina – symbol českých bordelů a levných šlapek. Jako by se poskytování sexuálních služeb dostalo až na Hrad.“ „Irák dnes není přímou hrozbou – ale jde o to, že je předmětem dlouhodobého amerického zájmu. Když to řeknu triviálně, tu naftu tam mají spočítanou do posledního barelu.“ „Pokud by byl Karel Gott navržen na prezidenta, má opravdu velkou šanci uspět. Stejně jako například Helena Vondráčková nebo Marek Eben.“
Politolog a vysokoškolský učitel Zdeněk Zbořil dnes v českých médiích představuje opravdovou intelektuální hvězdu. Tři výroky vyslovené v poslední době pro Blesk, televizi Nova a rádio Impuls ilustrují jeho schopnost vyjádřit se prakticky ke všemu. „Mám na to kvalifikaci.
V životě jsem toho hodně zažil a dost si toho pamatuju, takže jsem k tomu jaksi oprávněn,“ říká Zbořil. Něco na tom je. Politolog Zbořil totiž sedmnáct let donášel Státní bezpečnosti zprávy z tak odlišných míst, jako byly obývací pokoje jeho přátel a salóny v šáhově Íránu.

Vypadá to až symbolicky: tento týden si Češi připomenou, že před pětapadesáti roky převzali moc ve státě Moskvou řízení komunisté – a současně mohou sledovat (někteří zajisté s uspokojením), jak se komunistická strana opět stává významnou a takřka všeobecně akceptovanou politickou silou. Prezidentské volby stvrdily, že pro většinu zdejší demokratické scény se rudá reprezentace opravdu stala „normální součástí“ politického vějíře. Předseda KSČM Miroslav Grebeníček, soustavně zvaný k diskusím do různých médií, prohlašuje, že Gustav Husák byl lepší hlava státu než Václav Havel, a za svůj státní vzor označuje čínskou diktaturu. „Únor… nebyl žádným komunistickým podvodem spáchaným na lidových masách, ale především revolučním vystoupením širokých vrstev lidí,“ říká o nástupu teroru v roce 1948. Nezdá se přitom, že by to všechno liberální a pravicové politiky příliš vzrušovalo. Proto stojí za to se podívat, jaká politika k „Vítěznému únoru“ vedla, a zjistit, zda se jí ta nynější v něčem nepodobá. Protože jestli ano, mělo by se s tím něco dělat.