0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Obálka vydání 13/2004
13/2004 • 21.–28. 3. 2004

2004/13

Komentáře

Quaoar, Sedna a co dál

Josef Greš

Bezpečí neruší svobodu

Jaroslav Spurný

Rande s nepřítelem

Adam Drda

Na pražském Václavském náměstí se při demonstraci solidarity s kubánskými politickými vězni nechalo na hodinu v pruhovaném mundúru zavřít do klece i několik politiků včetně vicepremiéra Petra Mareše nebo předsedy Senátu Petra Pitharta. Nic proti tomu, je to samozřejmě správné: domácím disidentům před lety taky pomáhalo, jestliže dal někdo ve svobodném světě najevo, že na ně pamatuje. A když ve středu Castrův ministr zahraničí na zasedání Komise OSN pro lidská práva označil Českou republiku za „opovrženíhodného lokaje USA“, reakce šéfa české diplomacie Cyrila Svobody se zdála přímo příkladná: ČR má s totalitním režimem své zkušenosti a lidská práva jsou a budou jednou z priorit české zahraniční politiky.
Pěkně se to pozoruje, poslouchá i čte, ale když to člověk konfrontuje s dalšími fakty, česká politika vůči diktaturám z toho vychází zatím spíš jako tápavá a nekonzistentní. Cyril Svoboda se mýlí, neboť lidská práva pro ni prioritu nepředstavují – aspoň pokud se dnes za „prioritu“ neoznačuje něco, na co lze rychle zapomenout, jestliže by to bylo v kolizi s mnoha jinými „prioritami“.

Jak znemožnit poslední instanci

Tomáš Němeček

Ve hvězdách

Petr Cífka

Než nás teror zničí

Teodor Marjanovič

Jsou dva způsoby, jak čelit existenční hrozbě. Vzepřít se a bojovat. Nebo ustupovat a smlouvat v naději, že hrozba pomine. Dějiny učí, že druhá varianta, které se už takřka sedmdesát let po anglicku říká „appeasement“, je méně úspěšná, ne-li rovnou sebevražedná. Přesto se v Evropě těší oblibě. Ani obludný teroristický útok v Madridu na tom nic nezměnil. „Je zřejmé, že použití násilí není odpovědí na otázku, jak vyřešit konflikt s teroristy,“ prohlásil minulý týden šéf Evropské komise Romano Prodi.
Říkat, že to je omyl, už nestačí. Na diskuse o bláhovosti dialogu s teroristy – coby alternativě silového postupu – není čas. Evropa potřebuje Winstona Churchilla, který by námitky smetl ze stolu rázným: „Nikdy se nevzdáme.“ Ale běda, takový člověk tu není. Evropa svou odevzdaností připomíná starodávné sochy v afghánském Bamjánu, zničené před třemi lety tálibánskými radikály, protože prý nebyly v souladu s islámskou tradicí.

Kultura

Mimochodem

Viktor Šlajchrt

Prach na železné lady

Kateřina Bartošová

Rekonstrukce, která bolí

Přemysl Martínek

Současná dánská kinematografie bývá spojována pouze se dvěma jmény autorů proslulého manifestu Dogma 95 – Larse von Triera a Thomase Vinterberga. Na loňském festivalu v Cannes se však představil zcela nový dánský tvůrce a rovnou získal Zlatou kameru za nejlepší debut. Film Rekonstrukce mladého režiséra Christoffera Boého se nyní objevil v české distribuci a není pochyb o tom, že je nejen výjimečným dílem, ale zároveň také důkazem aktuálního posunu v evropské kinematografii – posunu směrem k formálně precizním snímkům, jejichž obsah se zuby nehty vyhýbá aktuálním tématům a zabývá se spíše imaginárními kategoriemi, jako je láska.

Báječná léta pod Husákem

Petr Třešňák

Podivhuhodný život opata Sugera

Adam Drda

Středověk je pro průměrného Čecha synonymem temnoty, ubohosti a feudálního či církevního útlaku. Tuhle plochou představu do nás vkládalo bolševické školství, a ačkoli už ji asi nesdílí většina intelektuální obce, zakořenila velmi hluboko. A není to jen české specifikum. Děje-li se něco primitivního, hanebného či hrůzného, je to „jako ve středověku“ – tak se po celém světě dává najevo absurdní přesvědčení moderního člověka, že sekulární vědecká civilizace dalece přesahuje všechno, co bylo kdysi. Středověké křesťanství je v tomto převládajícím pojetí degradováno na pouhou ideologii, jíž je sice nutno přiznat politický i kulturní význam, ale především sloužila k ovládání a zastrašení nebohých mas. Nakladatelství Triáda vydalo nedávno knihu Skutky opata Sugera – rozsahem nevelký soubor textů, které ukazují vrcholný středověk v mnohem pravdivějším světle.

Domov

Připomeňme si

Petr Cífka

Vyvlastnění po česku

Eliška Bártová

Náš herec v Pchjongjangu

Ondřej Kundra

Tajná nemocnice pro boj s rakovinou

Hana Čápová

O třetinu větší šance přežít. Nebo alespoň o třetinu delší zbytek života. Takové rozdíly mezi jednotlivými pracovišti, která zde léčí zhoubné nádory, zjistila Česká onkologická společnost. Údaje, které mají pro nemocné cenu zlata, jsou ale zatím tajné.
„Když jsem byl před rokem zvolen, řekl jsem si, že musíme především vytěžit data,“ vzpomíná předseda České onkologické společnosti Jiří Vorlíček. Už od padesátých let totiž tuzemští doktoři posílají do Národního onkologického registru důležité údaje. Hlásí tam každého pacienta a průběh jeho nemoci – v jakém stadiu byl nádor objeven, jak pacienta léčili a jak se jeho stav vyvíjel. Zároveň je v registru uveden i konkrétní lékař a jeho pracoviště. Zatím se tyto údaje používaly jen pro informaci o tom, kolik lidí onemocní tím či oním v porovnání se světem, ale Jiří Vorlíček požádal statistiky na Masarykově univerzitě, aby z nich vytáhli také informaci o kvalitě jednotlivých pracovišť.

Kdo kryl špiona Malatu

Jaroslav Spurný

Po čtrnáctiletém pochodu státními institucemi definitivně končí kariéra odhaleného agenta StB Františka Malaty. Manažer významných vládních projektů odchází z ministerstva průmyslu 31. března. Otázky, kdo vlastně a proč tohoto špiona s kontakty na KGB do státního soukolí dostal a pak jej tam léta držel na důležitých, leč zákonem nekontrolovaných postech, ale zůstávají. Malatova sága totiž připomíná politický thriller – v postkomunistických kulisách.

Děti v začarovaném kruhu

Hana Čápová