2004/13

Na pražském Václavském náměstí se při demonstraci solidarity s kubánskými politickými vězni nechalo na hodinu v pruhovaném mundúru zavřít do klece i několik politiků včetně vicepremiéra Petra Mareše nebo předsedy Senátu Petra Pitharta. Nic proti tomu, je to samozřejmě správné: domácím disidentům před lety taky pomáhalo, jestliže dal někdo ve svobodném světě najevo, že na ně pamatuje. A když ve středu Castrův ministr zahraničí na zasedání Komise OSN pro lidská práva označil Českou republiku za „opovrženíhodného lokaje USA“, reakce šéfa české diplomacie Cyrila Svobody se zdála přímo příkladná: ČR má s totalitním režimem své zkušenosti a lidská práva jsou a budou jednou z priorit české zahraniční politiky.
Pěkně se to pozoruje, poslouchá i čte, ale když to člověk konfrontuje s dalšími fakty, česká politika vůči diktaturám z toho vychází zatím spíš jako tápavá a nekonzistentní. Cyril Svoboda se mýlí, neboť lidská práva pro ni prioritu nepředstavují – aspoň pokud se dnes za „prioritu“ neoznačuje něco, na co lze rychle zapomenout, jestliže by to bylo v kolizi s mnoha jinými „prioritami“.

Jsou dva způsoby, jak čelit existenční hrozbě. Vzepřít se a bojovat. Nebo ustupovat a smlouvat v naději, že hrozba pomine. Dějiny učí, že druhá varianta, které se už takřka sedmdesát let po anglicku říká „appeasement“, je méně úspěšná, ne-li rovnou sebevražedná. Přesto se v Evropě těší oblibě. Ani obludný teroristický útok v Madridu na tom nic nezměnil. „Je zřejmé, že použití násilí není odpovědí na otázku, jak vyřešit konflikt s teroristy,“ prohlásil minulý týden šéf Evropské komise Romano Prodi.
Říkat, že to je omyl, už nestačí. Na diskuse o bláhovosti dialogu s teroristy – coby alternativě silového postupu – není čas. Evropa potřebuje Winstona Churchilla, který by námitky smetl ze stolu rázným: „Nikdy se nevzdáme.“ Ale běda, takový člověk tu není. Evropa svou odevzdaností připomíná starodávné sochy v afghánském Bamjánu, zničené před třemi lety tálibánskými radikály, protože prý nebyly v souladu s islámskou tradicí.

Současná dánská kinematografie bývá spojována pouze se dvěma jmény autorů proslulého manifestu Dogma 95 – Larse von Triera a Thomase Vinterberga. Na loňském festivalu v Cannes se však představil zcela nový dánský tvůrce a rovnou získal Zlatou kameru za nejlepší debut. Film Rekonstrukce mladého režiséra Christoffera Boého se nyní objevil v české distribuci a není pochyb o tom, že je nejen výjimečným dílem, ale zároveň také důkazem aktuálního posunu v evropské kinematografii – posunu směrem k formálně precizním snímkům, jejichž obsah se zuby nehty vyhýbá aktuálním tématům a zabývá se spíše imaginárními kategoriemi, jako je láska.

Středověk je pro průměrného Čecha synonymem temnoty, ubohosti a feudálního či církevního útlaku. Tuhle plochou představu do nás vkládalo bolševické školství, a ačkoli už ji asi nesdílí většina intelektuální obce, zakořenila velmi hluboko. A není to jen české specifikum. Děje-li se něco primitivního, hanebného či hrůzného, je to „jako ve středověku“ – tak se po celém světě dává najevo absurdní přesvědčení moderního člověka, že sekulární vědecká civilizace dalece přesahuje všechno, co bylo kdysi. Středověké křesťanství je v tomto převládajícím pojetí degradováno na pouhou ideologii, jíž je sice nutno přiznat politický i kulturní význam, ale především sloužila k ovládání a zastrašení nebohých mas. Nakladatelství Triáda vydalo nedávno knihu Skutky opata Sugera – rozsahem nevelký soubor textů, které ukazují vrcholný středověk v mnohem pravdivějším světle.

Kožich z pandy nebo pečeni z vzácné antilopy bongo by si asi dopřál s čistým svědomím jen málokdo. Přesto dnes a denně hodujeme na tvorech bezprostředně čelících úplnému vyhubení. Jsou jimi mořští živočichové. A zdaleka nejde jen o velryby, o jejichž fatálním ohrožení se hojně píše. Velmi naléhavě se to týká i zcela „obyčejných“ ryb. Kupříkladu Britové zkonzumují ročně neuvěřitelných 136 milionů porcí tresky. To je však jen příslovečná kapka v moři. Masa úlovků, které rybáři tahají z oceánu v sítích a na háčcích udic, letí v posledních desetiletích strmě vzhůru. V roce 1960 zkonzumovalo lidstvo 27 milionů tun mořských ryb. V roce 1996 vystoupal roční úlovek už na 91 milionů tun a za pouhých šest let by měla celosvětová spotřeba mořských ryb dosáhnout neuvěřitelných 120 milionů tun. Otázka ovšem je, zda opravdu dosáhne. Divoké tempo, jímž jsou oceány bez ustání drancovány, totiž může způsobit, že dosud plné sítě velmi rychle splasknou.

Pavel Bém se narodil roku 1963 v Praze. Po studiu na Lékařské fakultě UK, kde postgraduálně získal diplomy v oboru psychiatrie a prevence drogově závislých, pracoval v psychiatrické léčebně v Kosmonosích a na Psychiatrické klinice FVL UK v Praze. Po roce 1990 působil jako šéf Centra pro drogově závislé ve fakultní nemocnici, Kontaktního centra pro drogově závislé v Praze a vládní Mezirezortní protidrogové komise. V roce 1998 se stal starostou Městské části Praha 6 za ODS, v roce 2002 byl zvolen primátorem hlavního města Prahy. P. Bém je ženatý, má dvě děti.

Co dává kouzlo ulicím měst, jako je Londýn, Berlín nebo Amsterodam? Barevnost a rozmanitost lidí, kteří v nich žijí. Logikou svého evropského pohybu jde stejným směrem i Česko – ale ztuha. Obavy z cizinců, z přistěhovalců, tady stále ještě vítězí nad ekonomickými a demografickými věštbami o stárnoucí, nepružné a nedostatkem nápadů i pracovní síly trpící společnosti.
Přitom českým zemím dnes vůbec nehrozí invaze těch opravdu „cizích“. O život tady mají opravdový zájem vlastně jen zdejším usedlíkům velmi podobní lidé z Ukrajiny. Problém ovšem je, že nepřicházejí jako rovnocenná pracovní síla s jasně danými šancemi na případné usazení, ale vstupují do podivného pololegálního světa, o němž Češi mnoho nevědí a kterého se přitom podvědomě bojí.

Společné manévry ve Žlutém moři podniklo minulé úterý – čtyři dny před prezidentskými volbami na Tchaj-wanu a současným referendem o tom, jak se bránit balistickým raketám na čínské pevnině namířeným proti ostrovu – sedm set francouzských a čínských mariňáků. Vyzkoušeli si záchranu tonoucích, vzájemnou komunikaci a cvičení vyvrcholilo přistáním francouzských helikoptér na čínském bitevníku Harbin, respektive čínských na francouzské fregatě Latouche-Tréville.

Vítěz stojí před mlčícím davem. Po chvíli pozvedá zrak a tísnivá minuta ticha za oběti teroru končí. „Děkuji.“ Ve vzduchu zavíří červené vlaječky a zaplněná madridská třída Ferraz propuká v ohlušující vítězný jásot. Socialista José Luis Rodríguez Zapatero právě zvítězil ve volbách, o jejichž výsledku rozhodly emoce rozjitřené krvavým teroristickým útokem na vlaky s lidmi směřujícími ráno do centra Madridu.

V případu obřího celního podvodu za bezmála tři miliardy korun, který se provalil předloni v létě (Respekt č. 47/2002), vycházejí najevo čím dál znepokojivější zprávy. Jednou z nich je podivný postup celníků, kteří během vyšetřování obstavili majetek kdekomu – jen ne tomu, kdo z celé transakce profitoval, totiž firmě Bena. Proti ní zasáhli až loni na podzim, tedy s více než ročním zpožděním, kdy už dávno změnila vlastníky a zbavila se majetku. A další novinka: zakladatel Beny Milan Vomela už takto celníky jednou převezl – a vyvázl bez trestu.

O třetinu větší šance přežít. Nebo alespoň o třetinu delší zbytek života. Takové rozdíly mezi jednotlivými pracovišti, která zde léčí zhoubné nádory, zjistila Česká onkologická společnost. Údaje, které mají pro nemocné cenu zlata, jsou ale zatím tajné.
„Když jsem byl před rokem zvolen, řekl jsem si, že musíme především vytěžit data,“ vzpomíná předseda České onkologické společnosti Jiří Vorlíček. Už od padesátých let totiž tuzemští doktoři posílají do Národního onkologického registru důležité údaje. Hlásí tam každého pacienta a průběh jeho nemoci – v jakém stadiu byl nádor objeven, jak pacienta léčili a jak se jeho stav vyvíjel. Zároveň je v registru uveden i konkrétní lékař a jeho pracoviště. Zatím se tyto údaje používaly jen pro informaci o tom, kolik lidí onemocní tím či oním v porovnání se světem, ale Jiří Vorlíček požádal statistiky na Masarykově univerzitě, aby z nich vytáhli také informaci o kvalitě jednotlivých pracovišť.

Po čtrnáctiletém pochodu státními institucemi definitivně končí kariéra odhaleného agenta StB Františka Malaty. Manažer významných vládních projektů odchází z ministerstva průmyslu 31. března. Otázky, kdo vlastně a proč tohoto špiona s kontakty na KGB do státního soukolí dostal a pak jej tam léta držel na důležitých, leč zákonem nekontrolovaných postech, ale zůstávají. Malatova sága totiž připomíná politický thriller – v postkomunistických kulisách.