2004/12

Přesně před pětašedesáti lety ukončil vstup nacistické armády do okleštěného Československa druhou republiku. Trvala pět měsíců, o kterých se tady spíš mlčí – což je škoda. Čas od 30. září do 15. března totiž skrývá mnohá poučení. Jako v laboratoři tam můžeme sledovat, jak a proč zemi, považovanou jejími obyvateli dosud za vzor moderního demokratického státu, ovládla náhle probuzená armáda rasistů, udavačů a lidí nenávidějících svobodu. Je to důležité studium. Podobně to probíhalo i při nástupu normalizace na přelomu 70. let – a zatím není důvod se domnívat, že by to v příští vážné krizi mělo být jinak. Z perspektivy současného luxusu a bezpečí si lze ty tragické časy jen těžko představit. Tu dobu kolem Mnichova, kdy během několika dnů upadla celá společnost ze snu o svobodné, úspěšné a hrdé zemi do pocitu naprosté beznaděje, hysterie a strachu.

Když se poslanec Petr Bratský (ODS) loni na podzim účastnil demonstrace před kubánským velvyslanectvím v Praze, dostal do ruky ceduli se jménem a výší trestu odsouzeného novináře Omara Hernandeze: věk 55 let, trest 18 let kriminálu. Demonstranti takto připomínali hostům, kteří přicházeli na ambasádní recepci, loňskou vlnu politických procesů proti tamní opozici. Bratský letos na výzvu společnosti Člověk v tísni odjel na Kubu – mimo jiné proto, aby navštívil a podpořil Hernandezovu rodinu. S ním cestovali i tři další evropští poslanci.

Bylo to pár týdnů, co si Madrid oddechl. Ani letos se snad baskické separatistické organizaci ETA nepovede žádný masakr. Policie zatkla 29. února v městečku Caňaveras dva mladíky a v jejich dodávce našla pět set kilogramů výbušniny. Chlapci měli čistý trestní rejstřík a směřovali do Madridu, kde měli v úmyslu vyhodit do vzduchu nějakou strategickou budovu. Jenže o deset dní později, 11. března ráno, deset explozí ve čtyřech příměstských vlacích roztrhalo dvě stovky lidí a zranilo půldruhý tisíc dalších. Jestli to teroristům z ETA vyšlo, nebo je zastínila al-Káida, nikdo zatím neví.

Chcete se během výletu s přáteli vyfotit na zapadlém nádraží kdesi v jižních Čechách? Vyloučeno. Fotografování je zakázáno, protože tudy jezdí vlak s jaderným palivem pro Temelín. Zajímá vás, proč firma staví pro město třikrát dráž, než by to dokázala konkurence? Nemáte nárok, smlouva je součástí utajovaných skutečností. To může přinést právě připravovaný zákon o utajovaných skutečnostech ve spojení s letitým zvykem tuzemských úředníků skrývat před občanem i jeho vlastní chorobopis. Obavy z dopadu nové normy už projevili někteří ústavní soudci, ombudsman a občanské a nevládní organizace. Bolševici tajili všechno. Tajný byl radioaktivní spad po Černobylu i jednání vlády o nedostatku toaletního papíru. Zakázané informace vymezoval dlouhý seznam (tisíce definovaných tajemství a statisíce položek z nich vyplývajících), neustále doplňovaný a schvalovaný vládou. Po devadesátém roce byl seškrtán zhruba na čtvrtinu, ale utajovalo se stále ve velkém. A to nejen bizarní folklór jako například počet policistek na mateřské dovolené či jméno firmy vyvážející odpadky z kasáren. Ještě v půli 90. let odmítl ministr zemědělství Josef Lux prozradit daňovým poplatníkům adresáty miliardových zemědělských dotací plynoucích z jejich kapsy výrokem: „Je to tajné, neboť prozrazení by mohlo poškodit zájmy zemědělců.“

„S odsunem nádraží samozřejmě souhlasím,“ burácí primátor Petr Suchoň v divadelním skeči v brněnském Domě Pánů z Kunštátu. „A že na to nejsou peníze? Nevadí, někde je seženeme. Hlavní je, že to nepůjde z rozpočtu strany, ale z rozpočtu města.“ Herci představující lehce přejmenované zástupce brněnské radnice (opravdový primátor se jmenuje Duchoň) jsou odměňováni smíchem a lidé odcházející z představení si lámou hlavu: Proč politici tak neúnavně trvají na odsunu brněnského hlavního nádraží ze středu města – a kolik to vlastně bude stát?

Česká politická scéna se v posledních dnech přehřívá, ale pod únavnými přestřelkami, které začínají v parlamentu sílit, se odehrává důležité přeskupování politických sil. Každopádně považujme volební kampaň do českého parlamentu za zahájenou. Svým způsobem zažívají všechny politické strany přelomové chvíle. Sociální demokraté řeší, jestli jsou schopni zůstat jednotnou stranou, unionisté hledají cestu zpátky k voličům, komunisté volí mezi setrváním u stalinistických kořenů a bolševismem s lidskou tváří a občanské demokraty zaskočily velké preference, protože si uvědomují, že jim může vláda spadnout do náruče, aniž by oni sami v současné chvíli příliš věděli, co si s tím počít. Drobný náskok mají pouze lidovci, kteří si svou pragmatickou cestu zvolili už na konci loňského roku.

Při pohledu na ten odsouzený postarší pár – nemotorný muž v modré čepici s kšiltem, dáma se staromódním drdolem a talismanem v tašce – by se skoro chtělo mávnout rukou: nechte je být, vždyť komu jsou dnes ti dva nebezpeční? Přesně to by však byl v tomto případě fatální omyl. Ivo Svoboda a Barbora Snopková spáchali vážné hospodářské zločiny a soud jim minulou středu oprávněně vyměřil pět, respektive pět a půl roku vězení. Jako vzpomínka na zlý sen dnes zní, že dvojice nedávno řídila ministerstvo financí, jeden z nejmocnějších úřadů v zemi, přičemž se v jediném neprůhledném chumlu starala o zájmy země, stranické kasy i vlastní peněženky.
Co už může být nebezpečnější pro společnost než ministr a jeho hlavní poradkyně, kteří se ve funkci snaží zahlazovat své předchozí zločiny? K tomu měl soudce Petr Franc v jinak pregnantním rozsudku přihlédnout: ti dva si zaslouží vyšší trest.

„Nyní se rozhoduje, zda budeme za pár let ke svačině ukusovat kvalitní české párečky s křupavou houskou nebo žmoulat jejich sójové náhražky bůhvíodkud,“ oznámil loni v květnu ministr zemědělství Jaroslav Palas. Touto osudovou volbou zdůvodnil své dva nové projekty. Prvním byla značka KlasA, kterou mají dostávat nejkvalitnější české potraviny, druhým marketingová agentura, která by toto zboží za státní peníze propagovala.

Hudební podzemí stále existuje a fungují v něm poněkud jiné motivace a představy o slávě a úspěchu než na výsluní populární hudby. Optikou šoubyznysu by se mohlo zdát, že pro chebskou kapelu Esgmeq je nominace na cenu Akademie populární hudby Anděl v kategorii alternativní skupina životní příležitost. V podzemí je to ale jinak. Slavnostní vyhlašování vítězů Anděla proběhne už tuto sobotu, není však pravděpodobné, že by se chebští pankáči hodili do gala. Jejich nominace totiž spíše dokazuje, že lovit objevy pro Anděla v alternativních vodách je naprostý nesmysl.

Málokterá veličina se zdála tak odbytá jako Jean-Paul Sartre, když v polovině dubna 1980 zemřel. Paříž mu sice vystrojila okázalý pohřeb, bylo však zřejmé, že svou epochu přežil nejméně o pět let. V druhé polovině 70. let se hromadně projevily důsledky ideových proudů, k jejichž protagonistům náležel: levicový aktivismus se v Evropě zvrhl v krvavý terorismus, v Kambodži uskutečnili Rudí Khmérové genocidní utopii, rozpad koloniální soustavy dovršily v Africe lidožroutské diktatury Bokassy a Idi Amina, čínská agrese vůči Vietnamu a sovětský vpád do Afghánistánu odhalily až nestydatě imperialistickou podstatu komunismu a ostudou skončil i poslední uhrančivý mýtus levicových intelektuálů, maoistická kulturní revoluce.

Univerzita v jihoněmeckém Ulmu se z toho šoku dosud nevzpamatovala. Když se kontrolní komise sestavená dvěma hlavními německými grantovými agenturami před nedávnem pustila do přezkumu 347 vědeckých prací Marion Brachové a Friedhelma Herrmanna, dvou tamních špičkových lékařských výzkumníků, skončila její inspekce zdrcujícím odhalením: 52 prací těchto renomovaných vědců obsahovalo falzifikované výsledky a 42 dalších je z toho důvodně podezřelých. Oba aktéři už proto museli s hanbou opustit univerzitní půdu a agentury po nich žádají navrácení zneužitých grantových prostředků.

Rámeček
RUDOLF KRZÁK se narodil v roce 1914 v Bernarticích. Po maturitě vstoupil do armády a vystudoval vojenskou akademii v Hranicích. V roce 1939 odešel bojovat do Francie, kde byl velitelem 1. pěšího pluku a získal první vojenské vyznamenání, Croix de Guerre. Po přechodu do Anglie byl šifrantem zpravodajského oddělení, v letech 1942–45 pak zástupcem velitele zvláštní skupiny D (parašutisté). Jeho rodinu v protektorátu nacisté vyvraždili. Po válce působil na ministerstvu národní obrany jako náčelník štábu výsadkového vojska, v roce 1949 ho komunisté obžalovali z velezrady a odsoudili na 9 let. O pět let později byl podmínečně propuštěn, až do důchodu vykonával nekvalifikovanou práci a byl pod stálým dohledem StB. V roce 1991 obdržel Řád M. R. Štefánika, byl rehabilitován, povýšen na generálmajora a na čas působil jako tajemník Svazu bojovníků za svobodu. Dnes žije v domově důchodců v Poděbradech.
Konec rámečku

Šestého dubna vám bude devadesát. Jak z nadhledu let vnímáte českou současnost?
Řeknu vám to takto: Po válce a především v roce 1946 zvolil náš národ katastrofální cestu. Pod praporem velkých zítřků jsme se dostali k bažině plné politického, ekonomického a morálního marasmu. Dnes ještě stále stojíme před tou bažinou a díváme se na druhý břeh. Čekáme, přešlapujeme, okrádáme se navzájem a hledáme nějaké vznášedlo, které by nás přeneslo na druhý břeh vysoké životní úrovně. Jenže – s podmínkou, abychom neunavili ruce a dostali se tam snadno, rychle a bez námahy. Vím ale jedno: bez statečnosti a svědomí se neobejdeme.