2004/15

V polovině března byly v Moskvě během jediného dne zahájeny hned dvě výstavy Viktora Pivovarova, ruského výtvarníka, který již více než třicet let žije a pracuje v Praze. První z nich představuje rozsáhlý retrospektivní průřez autorovým dílem z let 1970–2003 a byla otevřena v Treťjakovské galerii s veškerou pompou. Zahájení druhé, menší výstavy, na které Pivovarov představil svůj poslední obrazový cyklus nazvaný Temné pokoje, proběhlo o pár hodin později v galerii XL a mělo spíše privátní atmosféru. Vedle Pivovarovových příznivců a známých tam cestu zasněženou Moskvou vážila také řada výtvarníků jeho generace a bylo cítit, že všichni s upřímnou radostí vítají návrat ztraceného syna.

V české kultuře začala hokejová sezóna. Pár populárních umělců si procvičilo hlasivky už při otevírání Hušákovy Sazka Areny, během červnového mistrovství světa v Praze se jistě mikrofonu chopí další. A čekání na úvodní hvizd mohou ukrátit dvě zbrusu nová „hokejová“ díla: opera Nagano o olympijském vítězství našich hochů v Japonsku, jež má premiéru tuto středu v pražském Národním divadle, a film Mistři, který vstoupil do kin minulý týden. Takové téma může pro kinematografii na první pohled vypadat podezřele, ale režisérovi Marku Najbrtovi se podařilo dokázat, že hokej dokáže o Češích vypovídat opravdu mnohé.

Tu změnu nelze přehlédnout. Tak dlouho upozorňovali lékaři na smrtelné nebezpečí skryté v cigaretách a tak dlouho rostly náklady na léčbu obětí, které si vášeň pro tabák vyžádala, až jedna země za druhou začala se systematickým protikuřáckým tažením. Sotva však boj s jedním civilizačním nešvarem odstartoval, už o sobě dává vědět další léta opomíjený kostlivec ve skříni – obezita. A nejde o žádnou marginálii. Jak v polovině března upozornilo americké Středisko pro prevenci a kontrolu nemocí, přibylo jen ve Spojených státech za posledních deset let kvůli nadváze přes třicet procent úmrtí, a obezita tak brzy předstihne kouření jako nejčastější příčinu smrti. Zdaleka přitom nejde jen o americký problém. Podle dostupných statistik trpí obezitou také téměř čtvrtina Britů a o mnoho lépe na tom nejsou ani Češi. Celosvětově se pak dnes s nebezpečnou nadváhou potýká téměř miliarda lidí a každým rokem k nim přibývají stovky tisíc dalších.

Americký paradox

Veřejné zdravotnictví a zdravotnická osvěta už dokázaly za dobu své existence zabránit mnoha smrtonosným epidemiím, vymýtily řadu smrtelných chorob a výrazně prodloužily délku lidského života. Co se týká boje s obezitou, jsou však zatím v hluboké defenzivě. A právě neúspěch na této frontě označil prestižní britský lékařský časopis The Lancet v jednom ze svých posledních vydání za jejich „katastrofální selhání“. Situaci, která dnes v rozvinutém světě panuje, pak popisuje jako „americký paradox“: stále více lidí má přístup ke zdravým potravinám a dostatek informací o tom, s jak velkými zdravotními riziky jsou špatné stravovací návyky a obezita spojeny, a přesto čím dál více lidí tloustne. Navzdory bezprecedentnímu blahobytu tak nejsou lidé v rozvinuté části světa schopni žít zdravě.
S nebezpečnou nadváhou už se dnes potýkají plné dvě třetiny dospělých Američanů a rychlým tempem přibývá obézních i mezi dětmi. „Do ordinace mi chodí děti, kterým jsou čtyři, pět, šest let. Nemohou dýchat. Nemohou se sehnout, aby zvedly tužku. Nemohou si zavázat tkaničky. Nemohou ani pořádně chodit,“ citovala nedávno britská BBC v pořadu věnovaném speciálně tomuto problému jednoho z amerických pediatrů.

Prof. MUDr. JIŘÍ VORLÍČEK, CSc. (60) je přednostou Interní hematoonkologické kliniky FN Brno a proděkanem Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. V loňském roce byl zvolen předsedou České onkologické společnosti a brzy nato způsobil poprask ve světě onkologů tím, že se rozhodl údaje, které posílají do Národního onkologického registru, využít také pro hodnocení kvality jejich práce. J. Vorlíček je ženatý, má dvě děti a tři vnoučata.

Dvakrát za poslední měsíc se zdejší politická scéna ocitla v přímém mediálním spojení s ruským Výborem pro státní bezpečnost, více známým pod hrozivou zkratkou KGB. Nejprve to byla zvěst, že agentem této chobotnice byl v osmdesátých letech ministr a někdejší komunistický kádr Jaroslav Palas. Pak jsme se z novin dozvěděli, že pro sovětskou tajnou službu zřejmě svého času pracoval i koordinátor vládní pomoci pro Irák František Malata. Nic z toho ovšem nejde ověřit: Rusko vedené důstojníkem KGB Vladimírem Putinem hlídá seznamy svých tajných spolupracovníků jako oko v hlavě a jeho tajná služba nijak nezměnila svůj letitý styl práce. Takže je velmi pravděpodobné, že se Moskva dodnes v Česku i jinde ve světě snaží prosazovat své politické, ideologické i ekonomické zájmy prostřednictvím agentů na vysokých postech. Koneckonců, víme o tom dost. A naše brána do zákulisí KGB má jméno – Mitrochinův archiv.

První kolo slovenských prezidentských voleb skončilo překvapením. Až třetí skončil favorit předvolebních průzkumů Eduard Kukan. O necelé čtyři tisíce hlasů jej porazil Ivan Gašparovič (získal 22,3 % hlasů). První kolo vyhrál Vladimír Mečiar s 32 % hlasů. Současný prezident Rudolf Schuster dostal od občanů pouze něco přes 7 % hlasů a až za ním skončil František Mikloško, který na rozdíl od těch, kteří jej porazili, nemá komunistickou minulost.
První kolo hlasování o nové hlavě Slovenska i průběh kampaně naplno prokázaly, že samotná přímá volba není žádnou vyšší formou demokracie než volba nepřímá. I napodruhé byly (poprvé v roce 1999) vyvráceny dva hlavní argumenty, které k této ústavní změně vedly – kvalitnější pole uchazečů a větší šance pro kandidáty z tzv. občanského, nadstranického prostředí. Zůstala jediná nesporná přednost – ve druhém kole bude někdo určitě zvolen. To se při nepřímé volbě poslanci v roce 1998 třikrát po sobě nepovedlo a po odchodu Michala Kováče prožilo Slovensko více než rok bez hlavy státu.

Před dvěma a půl lety se mu říkalo „železný kancléř“, dnes se nikdo nemůže dočkat, až 2. května sbalí svoje kufry a zmizí ze scény. Řeč je o Leszku Millerovi, polském premiérovi a donedávna šéfovi Svazu demokratické levice (SLD), tedy strany, jež v září 2001 s 41 % hlasů triumfálně zvítězila v parlamentních volbách. O co větší je nespokojenost s tímto mužem, o to menší je ale jistota, co se bude dít po jeho odchodu. Většina stran si přeje předčasné volby, zároveň se ale kdekdo takového kroku bojí, protože by mohl umožnit nástup rolnickým radikálům ze strany Sebeobrana, v jejichž čele stojí populistický protievropský tribun Andrzej Lepper.

Zní to jako klasická podnikatelská pohádka: v roce 1991 Jiří Kejval a Martin Kulík, dva spolužáci z pražské stavební fakulty, založili malou firmičku Techo (jako základní stotisícový vklad jim sloužil výdělek ze stáže v Německu) a v pronajatých prostorách veslařské loděnice začali na koleně montovat malé lampičky.
Jejich firmu si – už v době jejího vzestupu – vybraly jedny z tuzemských fondů tzv. rizikového kapitálu, které vyhledávají slibné podnikatelské nápady. A byla to dobrá investice: Techo je dnes největším tuzemským výrobcem kancelářského nábytku a doplňků. Letos plánuje obrat za jednu miliardu korun.

Lydie Žigová (21) již nedokáže věřit ve spravedlnost. „Už mám jenom pořád hrozný strach,“ říká žena, kterou loni přepadli uprostřed noci v jejím jesenickém bytě tři násilníci, zbili ji tak, že oslepla na jedno oko, a jejímu muži rozřezali střepem obličej i tělo. První šok čekal Lydii u soudu: úspěšný pokus „dát Cikánům na pamětnou“ vynesl jejím mučitelům krátké podmínky. A další rána přišla nyní. Poté co si rozbouřený ohlas veřejnosti i politiků na nepochopitelně nízký rozsudek vynutil obnovené projednávání případu, označil se jesenický soudce za „podjatého“ a věc bude nutné předat někomu jinému. Vyrovnání účtu se třemi násilníky, kteří mezitím stačili v rodném městě krutě zbít romského invalidu a napadnout několik dalších příslušníků tamní romské menšiny, se tak odkládá na neurčito. Bílý Jeseník s tím vřele souhlasí.

Seriál výměn na postech šéfů vojenských tajných služeb pokračuje – a pomalu dostává obrysy absurdního dramatu s předlistopadovými kádry v hlavní roli. Po předloňském vyhazovu šéfa rozvědky Andora Šándora se teď poroučel samotný šéf Vojenského zpravodajství Josef Prokš, který před rokem a půl nahradil Jiřího Giesla. Oficiálně z rodinných důvodů. Podle kuloárových informací byla hlavní příčinou jeho neschopnost zvládnout reorganizaci služby a zbavit se nedůvěryhodných lidí, kteří v posledních letech zatahují zdejší vojenské tajné služby do jednoho skandálu za druhým.

Lámou preferenční rekordy a zařizují si už kanceláře v Evropském parlamentu. Občanští demokraté jsou prostě v kurzu a chystají se na volební žně. V kontinentálních volbách je už skutečně může máloco ohrozit. A kdyby se teď volilo i doma, neměli by konkurenci. Dobrý důvod ke zvědavosti, odkud se ten úspěch vzal a jak jsou pravděpodobní vítězové připraveni na převzetí vlády.

„I naše levice se jednou popolští,“ předpovídal před pár lety opoziční předák Jan Maria Rokita. Nebylo to míněno jako národovecký výpad, Rokita není žádný extremista. Spíš tím vyjádřil své přesvědčení, že i někdejší komunistická strana, po dlouhá léta monolitní mocenská mašina, jednou podlehne polské politické chorobě – neustálému štěpení a frakcionářství. Nedávno se věštba naplnila: když se postkomunistický Svaz demokratické levice (SLD) i celá jeho vláda propadly v průzkumech ještě hlouběji než dosud – Leszka Millera ve funkci premiéra podporuje jen 6 % Poláků –, stranu opustil populární šéf parlamentu Marek Borowski, aby společně s třicítkou dalších poslanců založili vlastní Polskou sociální demokracii (SDPL). Týž den premiér oznámil svou rezignaci s platností od 2. května, den po polském vstupu do Evropské unie.
Borowského odchod byl ranou z milosti. Millerova vláda kráčela předvídatelnou cestu všech polských vlád po roce 1989: povolební euforii následovalo zklamání z nenaplněných slibů, přibývající korupce a skandály, následný příklon voličů k opozici, završený zpravidla drtivou porážkou ve volbách. V tomto případě však existují tři odlišnosti od obvyklého průběhu: vládní nekompetentnost a zneužívání moci dosáhly nevídaných rozměrů, postkomunistická strana se rozložila a nahoru jde nová, radikální opozice. Polská politika se tím může stát divoce nepředvídatelnou.