2004/16

„Česká opera žije!“ volala radostně rozhlasová stanice BBC po pražské premiéře Faidry Emila Viklického před čtyřmi lety. Ve skutečnosti se tehdy naše původní opera začala teprve probouzet ze stavu hlubokého bezvědomí. Další výraznější oživovací pokus byl proveden až minulý týden, kdy tým v čele s hercem a v tomto případě také libretistou Jaroslavem Duškem a hudebním skladatelem Martinem Smolkou uvedl ve Stavovském divadle premiéru své hokejové opery Nagano. Přestože zaujme odvážným námětem i některými nápady, k jásání rozhodně důvod není.

Výstavou Tváře dějin, otevřenou minulý týden v pražském Obecním domě, je splacen nemalý kulturní dluh: poprvé jsou u nás v takovém rozsahu v galerii ke spatření práce jednoho z nejvýznamnějších reportážních fotografů 20. století Roberta Capy (1913–1954). Československo přitom kdysi mohlo být vůbec první zemí, kde vyšla Capova monografie. Historička a kritička fotografie Anna Fárová ji v 60. letech připravovala pro nakladatelství Odeon, zahraniční majitelé autorských práv však nebyli nakloněni tomu, aby první taková publikace vyšla za železnou oponou. Fárová měla práci hotovou v roce 1967, ale okolnosti nakonec dovolily vydat knihu po více než pěti letech.

Před šesti miliony roky měli lidé a šimpanzi společného předka. Dnes mezi nimi zeje propast oddělující člověka od zvířete. Jenže už v roce 1975 poukázali kalifornští genetici Mary-Claire Kingová a Allan Wilson na to, že jejich dědičná informace si je nápadně podobná. Jak je možné, že se geneticky bezmála totožní tvorové svými schopnostmi tak zásadně liší? Právě na tuto otázku se minulý týden na berlínské konferenci o lidském genomu pokusil odpovědět finský molekulární genetik Svante Pääbo.

Rámeček
TOMÁŠ ŠPIDLÍK se narodil v roce 1919 v Boskovicích. Koncem 30. let začal studovat latinu a češtinu na brněnské univerzitě, po uzavření škol nacisty vstoupil do jezuitského řádu. Teologii vystudoval v Maastrichtu, kde byl roku 1949 vysvěcen na kněze. Poté odešel do Říma a působil zde téměř čtyřicet let jako spirituál české koleje Nepomucenum. Je průkopníkem objevování charakteru slovanského duchovního odkazu. Přednášel na řadě univerzit Evropy, Ameriky i Afriky a vydal několik desítek knih, především na téma spiritualita křesťanského Východu a vztah křesťanství a umění, více než půl století spolupracoval s Vatikánským rozhlasem. Je držitelem řádu TGM a klíčovou osobou římského Centra Aletti, které usiluje o setkávání intelektuálů a umělců zejména střední a východní Evropy. V říjnu 2003 byl jmenován 22. českým kardinálem v historii.
Konec rámečku

Jste jedním z největších znalců východního křesťanství. Co vás jako římského katolíka k tomuto zájmu přivedlo?
Náhoda. Po únoru 1948 jsem se nevrátil domů ze studií v Holandsku. Původně jsem měl jet na misii do Indonésie, ale pak mě představený mého řádu poslal do Říma. Tam jsem začal studovat Papežský východní ústav a objevovat východní duchovní tradici. O ní, a také obecněji o Slovanech, nikdo na Západě nic nevěděl, a tak jsem si vzal do hlavy, že se ji budu snažit přiblížit. Ví se, co dali světu Francouzi nebo Němci, ale málokdo ví, co mu dali Slované. Když jsem pak otevíral v Římě katedru slovanské spirituality, někteří zkušení mi říkali, že to nebude mít valný úspěch, že Slované jsou takoví typičtí epigoni. A to jsem se právě snažil vyvracet.

Zabily je, dohnaly k sebevraždě nebo jim zničily zdraví velké dávky prudce jedovatých dioxinů. To mají společné tři skupiny lidí na světě, jejichž zdravotní stav doktoři léta sledovali: američtí veteráni války ve Vietnamu, oběti výbuchu chemičky v italském Sevesu a lidé, kteří pracovali ve třech tajemných budovách české chemičky Spolana. Zatímco ale Vietnam dávno skončil a v místě seveské exploze roste už pětadvacet let tráva, světově proslulý zabiják dvacet kilometrů severně od Prahy na svůj proces s několika přeživšími dělníky teprve čeká. A mezitím stále otravuje život lidí v okolí. Přestože navíc místo zisku plodí ročně stamilionové ztráty, nikdo neuvažuje o tom, že by podnik spoluvlastněný státem měl konečně zavřít brány. Jak je tohle možné?

Mezi českými Romy v Doveru se dnes nemluví o ničem jiném než o tom, kdy koho deportovali a kdo může přijít na řadu příště. „Minulé úterý odvezli Sašu od vedle, nechceme se dostat do problémů,“ vysvětluje žena ve dveřích, proč se nebude bavit s novináři. Je tu někdo jiný, s kým by se dalo promluvit? „Pochybuju. Navíc tu už skoro nikdo nezůstal.“ Ve viktoriánských řadových domcích na Folkestone Road, ulici, která se táhne od nádraží až na konec města, žily ještě před pár lety desítky romských rodin. Do většiny se dnes vrátili Angličané, některé zůstaly prázdné. Posledních pár rodin může kdykoli ráno probudit imigrační úředník s rozkazem k deportaci. Otázka dne zní: Stihnou je Britové do konce dubna odvézt, nebo se budou muset začátkem května sbalit sami? Vstupem do EU končí všem Čechům azylové řízení a výhody s tím spojené, jako bylo radnicí placené bydlení. Takže pokud nebudou schopni zaplatit tržní nájem, budou se muset vystěhovat. České doverské komunitě, tak jak existovala doposud, zbývá jen posledních pár dnů.

Kandidát na amerického prezidenta za Demokratickou stranu John Kerry se ve své kritice současné administrativy nikdy neodvážil zajít takhle daleko: „Bush a jeho lidé si nedostatečně uvědomovali před 11. zářím 2001 nebezpečí představované teroristickou organizací al-Káida a následně, místo aby se soustředili na boj proti terorismu, zahájili zbytečnou válku v Iráku, která posílila fundamentalistické islámské hnutí na celém světě.“ Obvinění zazněla v nedávno vydané knize Richarda Clarka, který dva roky sloužil v Bushově vládě jako šéf protiteroristického odboru v Radě pro národní bezpečnost.

Krátce po skončení války v Iráku loni na jaře se v tuzemských novinách objevily palcové titulky: České firmy mohou získat při obnově země mnohamiliardové zakázky. Jak se tedy tuzemské podniky rok poté a při zhoršující se bezpečnostní situaci v Iráku prosazují? Největší naděje si dělal pražský Technoexport. Před listopadem 1989 zajišťoval výstavbu většiny iráckých rafinerií (více než polovina z nich je české výroby). Ředitel Technoexportu Josef Cílek se ještě loni těšil, jaký budou mít náskok před konkurencí díky tomu, že mají plány k postaveným rafineriím. Jejich hodnotu si cenil na desítky až stovky milionů. „Zjistili jsme však, že jsou skoro bezcenné. Iráčani mají jejich kopie, navíc rafinerie za těch bezmála 30 let prošly spoustou oprav, které do původní dokumentace už nikdo nezaznamenával,“ říká zklamaně Cílek.

A je to tady zase: další ukázkový skandál jako z úplatkářské učebnice. Tentokrát se chapadla kroutí na jihu Čech a dosahují až k ministerstvu zemědělství – přímo do kanceláře náměstka Karla Macha. Firmy, v jejichž dozorčích radách seděl či které mu zařídily dům a pozemky, dostávají bez férové soutěže veřejné zakázky za miliony korun. Zařizuje jim to další Machův muž, generální ředitel Zemědělské vodohospodářské správy (ZVHS) Josef Šíma. Kauza má jeden na zdejší poměry revoluční rozměr: neupozornil na ni anonym či chyba kombinátorů, ale přímo zaměstnanci státní instituce. Takže bude mnohem obtížnější jít obvyklou českou cestou a zamést případ po krátkém „přešetření“ pod koberec.

Případ padesáti severokorejských otrokyň, které ve středočeské textilce Kreata vydělávají pod dohledem pchjongjangských politruků peníze na provoz severokorejské říše zla, je stále obestřen tajemstvím. Dosud není jasno ani v tom, nakolik svůj úkol plní dobrovolně a jakému nebezpečí jsou ony a jejich rodiny vystaveny, pokud by zde některá z nich porušila přísný dohledový režim. Přesto už Černínský palác přehodnotil své počáteční „zděšení“ a jeho šéf Cyril Svoboda oznámil, že dalšímu vývozu severokorejských otroků do Česka dává Špidlův kabinet zelenou. Vnést světlo do případu severokorejských šiček se již druhý týden snaží policie. Zjistit, koho již policisté vyslechli a s jakým výsledkem, je však vyloučeno. Zdejší policie totiž podle své již tradiční zásady nulové komunikace uvalila na případ „přísné informační embargo“. „V současné době není možné sdělit bližší informace, mohl by být ohrožen průběh vyšetřování,“ říká mluvčí berounské policie Soňa Pfeiferová. Stejně málo sdělná je podle očekávání i severokorejská ambasáda. „Nemáme zájem k té věci nic říkat. A už nás přestaňte provokovat,“ odpovídá na druhé straně telefonu skvělou češtinou anonymní mužský hlas.

Pány našeho zdravotního trhu jsou doktoři. Je to ta nejhorší ze všech možností. S přehledem vládnou pacientům stejně jako zdravotním pojišťovnám. Důsledkem je drahá a někdy nekvalitní péče. Politici musí tenhle stav co nejdřív změnit. Minulý týden k tomu udělali první krůček. Důležité je, zda seberou odvahu jít dál.
Na první pohled se zdá, že minulý týden přinesl českým pacientům a zároveň plátcům zdravotního pojištění hned dvě dobré zprávy. Ministr financí Bohuslav Sobotka požádal Světovou banku: Pomozte nám s reformou zdravotnictví. A dále, Poslanecká sněmovna schválila novelu, díky které si budou zdravotní pojišťovny spravedlivě rozdělovat vybrané peníze. Zatímco dnes odevzdávají do společné kasy k přerozdělení jen šedesát procent vybrané částky, napříště tam dají všechno.

Stalo se, co čekal jen málokdo. Právě rok po pádu Saddáma Husajna musí Američané poprvé bojovat – za použití letadel, vrtulníků a obrněných jednotek – proti dvěma skupinám irácké populace, o kterých loni v březnu říkali, že je přicházejí osvobodit. Tak zní hodnocení uplynulého týdne v americkém tisku, konkrétně v listu The New York Times, a shoduje se s ním kdekdo ve světě.
Přesně rok po pádu Bagdádu jako by teprve pořádně dostali za pravdu skeptici. Před týdnem vypuklo v Iráku povstání. Nejde jen o jednotlivé přepady té či oné instituce, té či oné vojenské kolony toho či onoho cizího kontingentu, tedy akce připisované al-Káidě či zarytým saddámovcům. Na to už si za uplynulý rok svět zvykl. Nyní jde o širokou akci odporu proti americké přítomnosti, podle všeho navíc koordinovanou mezi většinovými šíity a dříve zvýhodněnými sunnity, tedy dvěma skupinami, u nichž hrozilo spíše vzájemné nepřátelství. Tak to vše alespoň vypadá v mediálním podání.