2004/17

Takový tanec kostlivců Česká televize ještě nezažila. Nenatáčel se přitom žádný horor, hrůza přišla odjinud. Skončila totiž největší a nejdetailnější kontrolní akce v dějinách tohoto média. Trvala více než rok a týkala se hospodaření brněnské stanice. Na jejím konci stojí čtyři čerstvá trestní oznámení, desítky potrestaných pracovníků, milionové škody a zničená pověst. „Touto zprávou uděláme tlustou čáru za podezřením z nekalé činnosti v Brně. Už se to může opakovat jen velmi těžko,“ prohlásil po zveřejnění výsledků kontroly nově jmenovaný ředitel ČT Brno Marián Kleis. Zdá se ale, že před „tlustou čarou“ bude nutné ještě zodpovědět pár nejasností.

Na zadním sedadle osobního auta sedí tmavovlasá žena v šátku a nervózně tiskne k uchu mobil. „Dej mi matku,“ říká rozechvěle přes hučení motoru. Za oknem uhání dálniční krajina. „Tvoje modlitby byly vyslyšeny. Udělala jsem to,“ šeptá žena do sluchátka a po tváři jí stékají slzy. Dvaatřicetiletá Íránka Sima právě se svými dvěma dcerami unikla policistům na řecko-turecké hranici a ocitla se na území Evropské unie. Její útěk před násilnickým manželem a dusivými poměry doma v sobě nese pro běžného Evropana těžko představitelnou dávku odvahy. Výjimečný je ale i tím, že díky záznamu amatérské kamery ho budou už brzy moci sledovat zájemci na celé planetě. A mezi prvními jsou na řadě návštěvníci festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, jehož šestý ročník začal minulý čtvrtek v Praze.

Slovenským prezidentem se stal Ivan Gašparovič. Ziskem téměř 60 % hlasů porazil vcelku přesvědčivě svého rivala Vladimíra Mečiara. K urnám přišlo 43 % voličů. Ani v jednom případě nejde o žádné překvapení, to, co se dělo minulých čtrnáct dnů v předvolebním klání, žádné ani přinést nemohlo. Na Slovensku se neprováděly předvolební sondy ani průzkumy možné voličské účasti. Podle představitelů agentur se nenašli žádní zadavatelé a navíc bylo málo času.

Japonsko si oddechlo, když dorazila zpráva o propuštění tří jeho občanů zadržovaných v Iráku. Země byla daleka toho, aby ji únos těchto osob sjednotil. V ulicích propukly demonstrace tvrdě kritizující premiéra Džuničira Koizumiho za to, že vyslal do Iráku kontingent o síle 550 mužů, přestože pacifistická ústava, sepsaná po druhé světové válce, takový krok neumožňuje. Navíc únosci tvrdili, že zajaté zaživa upálí, pokud Tokio jednotky nestáhne. Rodiny některých zadržovaných apelovaly, ať vláda tomuto požadavku vyhoví. Ale Koizumi necouvl.

Ještě Zemanova vláda vyjednala během přístupových rozhovorů s Unií pro Česko několik úlev z daňových pravidel klubu a prezentovala je jako velké vítězství. Nastupující kabinet Vladimíra Špidly se s výjimkami spokojil a vzal je tak, jak leží a běží. Podívejme se proto, co nám vládní reprezentace vlastně vymohla a v čem budeme od května „výjimeční“.

Je to zvláštní paradox: všichni tvrdí, že jim leží na srdci účinnější boj proti korupci, ale nikdo není ochoten pro to nic udělat. Řeč je o českých poslancích a zákonu o veřejných zakázkách, jenž vstoupí v platnost už příští týden. Norma, o jejíž potřebě se mluví roky, prošla loni v říjnu až na šestý pokus a je podmínkou k čerpání dotací z evropských fondů, měla být především jasně protikorupční. Jak to ale vypadá, pravý opak je pravdou.

Čistá kancelář, myšlenky proměňované dotyky prstů ve výnosný artikl, žádné tovární komíny, minimální spotřeba energie – to je jeden pohled na ekonomiku informační společnosti. Není však ani zdaleka úplný. Jeho rubem je olovo, arzen, kadmium a jiné nebezpečné látky, bez nichž se počítače neobejdou; rozsáhlý ilegální obchod s elektronickým odpadem a často také velmi nešetrná výroba výpočetní techniky, jež nezřídka zatěžuje životní prostředí mnohem více než ostatní průmyslová odvětví.

Ještě nedávno to bylo temné centrum plné nařvaných chlapů, kteří vyráběli špínu na politickou konkurenci a organizovali obchod se Saddámem Husajnem. Dnes jsou Zemanovy časy pryč. Ale i poradci premiéra Špidly si zaslouží pozornost. Právě sepisují dva dokumenty, které zásadně ovlivní naši budoucnost. Komu se jen tak poštěstí, že může vymýšlet budoucnost pro deset milionů lidí?

Přidejte nám peníze, jinak budou Češi národ nevzdělanců – říkají léta zdejší vysokoškolští pedagogové. Příběh z pražské přírodovědecké fakulty ale prozrazuje, že postupu zdejších vysokých škol do ligy uznávaných institucí víc než chudoba brání něco jiného. Stručně by se tomu dalo říkat – trapné bratrství průměrných. Přírodovědci na Karlově univerzitě si v devadesátých letech stanovili chvályhodné pravidlo – kdo chce získat titul docenta, musí mít alespoň patnáct článků v mezinárodně uznávaných časopisech. Kvalita práce vědců se totiž všude ve světě hodnotí právě podle počtu těchto příspěvků a reakcí na ně. Uznávané časopisy dbají na to, aby příspěvek přinesl něco nového. Před otištěním musí obstát před dvěma recenzenty. Také západní univerzity chtějí po adeptech na práci učitele výčet jejich publikačních úspěchů. Jenže – fakulta vlastní pravidlo nedodržuje. „Každý to tuší. Stačí si přes internet otevřít databázi solidních časopisů, zadat nějaké jméno z fakulty – a počítat zveřejněné příspěvky,“ říká Aleš Špičák, ředitel Geofyzikálního ústavu. „Už mi šlo na nervy, že akademičtí funkcionáři tam nemají nic nebo jen malinko. To neodpovídá kritériím pro udělování titulů.“ Proto se rozhodl, že se pokusí alespoň ve svém oboru poměry zlepšit. Podle zákona o svobodném přístupu k informacím si od geologické sekce přírodovědecké fakulty vyžádal materiály, na základě kterých bylo za poslední čtyři roky jmenováno devět nových docentů a docentek. „Většina z nich není dobrou vizitkou oboru,“ říká Aleš Špičák. „Nejtruchlivější byl ale publikační seznam současného proděkana přírodovědecké fakulty Václava Kachlíka. Ten navíc podváděl.“

Není něco podezřelého v zemi, kde vládní strana získá ve volbách podle poměrného systému už potřetí za sebou dvoutřetinovou většinu? Kdyby se tak stalo například v Evropě, tak určitě ano. Vždyť střídání politické moci je podmínkou i motorem demokracie. Ale jsme v Jižní Africe, která v příštích dnech oslaví desáté výročí formálního pádu apartheidu, režimu odděleného vývoje ras. A touto optikou je třeba zkoumat výsledek voleb z minulé středy.

Jak změnit české školství, aby se naše děti uplatnily kdekoli, aby byly rády na světě, aby se v něm vyznaly a uměly nás v stáří uživit? Ministerstvo školství začalo se změnami shora – návrhem školského zákona. Podstatnějším a lépe zvládnutelným nástrojem reformy by bylo zrušení zastaralých a přeplněných osnov. To slibně začalo, nyní však hrozí uvíznutím. Třetím krokem se však ministerstvo zabývat neumí a léta ho odsouvá i dusí: jde o profesní vzdělávání učitelů. Bez moderně uvažujících učitelů však zůstanou změny jen na papíře. Už teď to hrozí. Co je v medicíně samozřejmostí, ve školství schází. Zatímco pacienti se obvykle náramně zajímají, zda je jejich léčba dobrá, u „léčby“ čili výchovy svých dětí se rodiče nijak nenamáhají, aby pochopili, jak učení a vyučování funguje. Bez aspoň trochu informované veřejné kontroly ale vůdcové školství mohou mnohem snáze pokazit i jinak ušlechtilý záměr.

Rámeček
Vladimír Špidla (53) se narodil v Praze. Po studiu historie na Filozofické fakultě UK pracoval jako dělník, archeolog a úředník. Před rokem 1989 nebyl členem politické strany, poté spoluzakládal ČSSD na jihu Čech. Za tuto stranu byl roku 1996 poprvé zvolen poslancem parlamentu, od dubna 2001 je jejím předsedou. Byl vicepremiérem a ministrem práce a sociálních věcí ve vládě Miloše Zemana, po posledních volbách se stal premiérem. V. Špidla je podruhé ženatý, má čtyři děti.
Konec rámečku

Za několik dní vstoupíme do Evropské unie. Máte pocit dokonané práce?
Člověk nic nemůže mít za definitivní, ale je to velice důležitý krok. Vstoupíme do Evropy a budeme ji ovlivňovat. Uzavře se tím určitá etapa české politiky a historie.

Jsem jako Rockefeller, říkají o sobě privatizační zbohatlíci ve střední a východní Evropě a chtějí tím říct – možná jsme začínali jako dravci, ale dnes už z nás jsou solidní podnikatelé a ušlechtilí mecenáši. Je to chytré srovnání: v jejich publiku málokdo zná počátky naftařského krále Johna D. Rockefellera, který se v Americe 19. století dostal k bohatství doslova přes mrtvoly – dnes už jeho jméno zní jen úctyhodným zvukem starých peněz. Od časů divoké privatizace ještě v tuzemsku neuběhlo ani deset let a o titul českého Rockefellera se hlásí dva muži. Petr Kellner i Antonín Koláček za tu dobu rozšířili nabytý majetek do impérií budících respekt, ne-li dokonce obavy. Existuje dobrý důvod, proč teď zkoumat, zda jsou ještě v kategorii „bezohledný dravec“, nebo už „solidní podnikatel“. Udrží-li se Špidlova vláda, první od ní možná koupí Telecom, jednu z nejbohatších zdejších firem, a druhý Severočeské doly – klíč k mocnému a vlivnému ČEZ.