2004/18

O tom, že poválečné vyhnání Němců z Čech a Moravy zdaleka nepředstavuje mrtvé dějiny, není pochyb – ať už nám je připomínají tance politiků kolem Benešových dekretů, nebo různé umělecké a občanské projekty. Intenzivní pokus o vyrovnání se s tímto traumatem zažilo minulý týden Brno. Občanské sdružení Mládež pro interkulturní porozumění (MIP) uspořádalo v místním Muzeu romské kultury vernisáž výstavy Pochod smrti, na které představilo výsledky svého více než dvouletého zkoumání okolností vyhnání asi dvaceti tisíc Němců z Brna před devětapadesáti lety. Výstava vzbudila vypjaté emoce.

Říká se, že americké filmy začínají od konce. Známe jej předem a tvoří jen pozadí, na kterém divák sleduje, jak sympatický hrdina překonává nástrahy osudu. Dvojnásob to pak platí o žánru „film o filmu“, který se už i u nás stává stabilní součástí filmového marketingu. Většinou se z něj dozvíme, jaká švanda byla natáčet zrovna tenhle film, jak jsou všichni rádi, že to dobře dopadlo, a ať na něj určitě zajdeme do kina. Do české distribuce ale právě přišel snímek, kde je všechno jinak: dokumentární film o vzniku předposledního filmu režiséra Terryho Gilliama prostupuje vědomí toho, že nakonec vše skončilo špatně.

Desítky tisíc rodičů otevíraly minulý týden poštu s nervozitou. Jak by ne, očekávali vyrozumění o výsledku přijímacích zkoušek na gymnázia, odborné školy a učiliště, jež jsou prvním sociálně rozřazujícím okamžikem v životní dráze jejich ratolestí. Společná cesta generační kohorty povinným základním školstvím končí a děti se v patnácti letech rozcházejí. Potíž je ovšem v tom, že další cestu si nemohou školáci zvolit podle svých aspirací a přání, ani o ní nemohou rozhodnout jejich rodiče podle svých zkušeností s šancemi na pracovním trhu a podle svého odhadu budoucího vývoje. Určuje ji zejména počet míst, která jsou na jednotlivých typech škol v jejich dosahu nabízena. Už po několik generací přitom u nás tato nabídka neodpovídá aspiracím studentů a jejich rodičů. Je řízena těmi, kdo školy zřizují a spravují. Ti svá rozhodnutí ospravedlňují tím, že lépe vědí, co bude nastupující generaci v životě nejvíc ku prospěchu. Je to v lepším případě iluze, mnohokrát usvědčená z omylu, v horším podlá lež, dnes už očividná.

Nataša Kandič (1946) stojí od roku 1992 v čele nadace, která mapuje násilnosti Srbů po rozpadu Jugoslávie. Srbští politici i média ji často hrubě a vulgárně napadají, v zahraničí se však těší velké vážnosti. Získala řadu mezinárodních vyznamenání – naposledy před několika dny v Praze, kdy obdržela cenu Homo homini, udělovanou Společností Člověk v tísni. Nataša Kandič žije v Bělehradě, má jednoho syna.

Tu noc nemohl pan Nguyen Hao usnout. Až do tří do rána se převaloval v posteli, pak se oblékl a autem vyrazil z Františkových Lázní po prázdné silnici do nedalekého Chebu. Zaparkoval před místním gymnáziem a viděl, že ze školní nástěnky už do tmy svítí papír, který mu nedal spát – čerstvě vyvěšený seznam dětí přijatých na osmileté gymnázium. Svého syna Martina Donga našel mezi úspěšnými, stejně jako jedenadvacet dalších vietnamských rodičů, kteří k vývěsce přijeli během nadcházejícího rána. Pak se ta novina rozlétla po celém Chebu: každý čtvrtý adept přijatý na zdejší prestižní školu pochází z Asie. Nejde přitom o náhodu, ale o trend. Na přistěhovaleckých tržištích, o nichž se v Česku mluví výhradně jako o hnízdech ekonomické kriminality, se pomalu rodí budoucí elita země.

Sobotní velké rozšíření Evropské unie o deset nových zemí budí pochopitelně očekávání hlavně v kandidátských zemích. Následující texty zachycují veřejnou debatu „uvnitř“ – ve třech rozdílných zemích EU. Británie očekává od nováčků podporu ve svém zdrženlivém postoji k Bruselu. Francie, považující sebe samotnou za „motor“ integrace, se dívá s obavou především na příchod Poláků a jejich zemědělců. A sousední Rakousko vlastně nakonec vypadá docela spokojeně.

Je to průlom, nebo jen taktický trik? Když předminulý týden představil izraelský premiér Ariel Šaron ve Washingtonu svůj plán na jednostranné stažení vojáků z Gazy a z některých částí Západního břehu Jordánu, americký prezident George W. Bush ho jednoznačně podpořil slovy, že to je „historická a odvážná akce“. Souhlasil i s dalšími Šaronovými záměry. Oficiálně označil návrat do původních izraelských hranic před rokem 1967 za nerealistický a podpořil ponechání velkých židovských osad na Západním břehu.
Šaron svůj plán předkládá k politické debatě. Má ho schválit nejen vláda a parlament, ale i referendum mezi 200 tisíci členy jeho pravicové strany Likud, plánované na 2. května. Podle průzkumů veřejného mínění podporuje plán 60 % Izraelců.

Prezident Václav Klaus se právě vrátil z Číny a první oficiální cestu hlavy českého státu do komunistické říše označil za „příspěvek k nalezení a využití ekonomických příležitostí, které tato země nabízí pro Českou republiku“. Podobná slova použil při návštěvě Číny před pěti lety tehdejší premiér Miloš Zeman a ukázala se jako bohapustá fráze. Od roku 1999 jsme do Číny vyvezli zboží za 21 miliard korun, což je necelé procento celého českého exportu a naprosto zanedbatelné číslo v celkovém objemu českého exportu do světa. Hlavní položkou domácího vývozu byla stavba elektrárny v Šen-Tchou, na které český stát prodělá – postaví ji za nižší cenu, než činí stavební náklady. Kromě zjevně nevýhodných obchodů se navíc chystáme prodat do Číny přes protest spojenců špičkový radiolokátor Věra.

Rudolf Geppert si nemůže pomoci, ale vždycky, když se ocitne na tom starém vesnickém hřišti, začne se uvnitř třást – strachem a lítostí. „Tady jsem viděl svého tatínka naposledy živého, tady mi znásilnili sestru,“ ukazuje do zanedbaných koutů. Stalo se to před více než půl stoletím, ale postoloprtský starousedlík Geppert (68) to má stále v hlavě tak živé, jako by mu oněch dávných deset let bylo včera. Celý život doufal, že se jednou dočká pro své blízké satisfakce a pořádného rozloučení, teď je zase na dlouho po naději.

Sešli se při vyšetřování záhadné smrti, ale spojenci z nich nejsou. Právě naopak: filmař Martin Šmok (32) a Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu se dostali do zvláštního klinče. Příčinou je hádka o to, jak vlastně a čí rukou zahynul v Praze před sedmatřiceti lety proslulý humanitární pracovník Charles Jordan. Režisér obviňuje úřad z neochoty dramatickou událost rozkrýt, úřad obviňuje režiséra z krytí svědků možné vraždy. Před pár dny dostal Šmok za tento prohřešek čtyřicet tisíc korun pokuty. Odvolal se a zatím není jasné, jak to s válkou o Jordana bude dál.

Hrozba chaosu a politické krize je zažehnána. Zákon o DPH, který v posledních týdnech zneklidňoval každého podnikatele a jehož potopení mohlo fatálně zkomplikovat vstup do Evropské unie, nakonec prošel. Vláda i celá koalice zase jednou prokázaly svou schopnost přežít vážné krize. Ovšem fakt, že kabinet Vladimíra Špidly a prezident Václav Klaus dovedli zemi do tak svízelných okamžiků, stojí ještě za pozastavení.

Řekněme to rovnou: tento týden v noci z pátku na sobotu prožije Evropa a my s ní historický moment. Lidé odtržení od sebe v minulosti dvěma ničivými totalitami se sejdou pod společnou střechou, která jim nabízí v dějinách nebývalou svobodu a možnost spoluvytvářet další osud společného kontinentu. Západoevropská patnáctka se rozšiřuje o deset zemí, z nichž drtivou většinu ještě nedávno svírala sovětská říše zla, a definitivně tak končí rozdělení Evropy. Čeká nás možná neklidná, ale rozhodně zajímavá doba.