2004/19

Literární scéna devadesátých let začínajícím beletristům příliš nepřála. Času číst měla veřejnost méně než dřív a sotva stačila sledovat, co vše konečně vychází z dříve zakázané literatury. Zbrusu nových autorů se představilo také dost, jenže oč snadnější bylo knížku vydat, o to hůř se dalo zařídit, aby si jí vůbec někdo všiml. Svou první básnickou sbírku vydal Emil Hakl ve třiatřiceti roku 1991, druhou roku 2000, širší pozornost však upoutal teprve v prvním roce nového tisíciletí souborem povídek Konec světa. To už se literární provoz přece jen trochu ustálil a některá nakladatelství naopak získala takovou zkušenost a prestiž, že se o své kmenové autory dovedou dobře postarat. Emil Hakl se stal kmenovým autorem v Argu, kde během posledních čtyř let vydal čtyři prozaické novinky.

Japonská tematika je v Hollywoodu v módě, což dokazují i novinky jako Poslední samuraj s Tomem Cruisem nebo ambicióznější Tarantinův dvojsnímek Kill Bill. Ze samotné Asie do naší distribuce ovšem přichází jen nepatrný počet filmů. Je to škoda: zatím poslední film věhlasného režiséra Takeshi Kitana Samuraj, který se nedávno objevil v tuzemských biografech, ukazuje, že originál je vždycky lepší než kopie.

Americká žurnalistika zpytuje svědomí. Před rokem musel nejprestižnější zámořský list The New York Times v nejostudnější aféře své historie přiznat, že jeden z jeho mladých reportérů, nasazovaný na důležité domácí události, si vymýšlel a opisoval od konkurence.
Tentokrát přišla řada na nejčtenější americký list, deník USA Today. Hvězda jeho reportérského týmu Jack Kelley podváděl své kolegy a čtenáře více než deset let. Jak je možné, že novinářům mohlo jejich lhaní opakovaně a dlouhodobě procházet? Nejen hlasy zvenčí, ale i někteří novináři pochybují, zda se americká žurnalistika ubírá správnou cestou. A ukazuje se, že ani na žurnalistických fakultách už nevědí, zda adepty řemesla vůbec ještě připravují na práci v dnešních médiích.

JIŘÍ GRUŠA se narodil roku 1938 v Pardubicích. Po studiu historie na UK byl redaktorem časopisů Tvář, Nové knihy a Zítřek, pak vystřídal řadu zaměstnání. V roce 1969 byl za literární činnost komunisty několikrát stíhán a jednou vězněn (ve vazbě se stal signatářem Charty 77). V roce 1981 odcestoval na pozvání nakladatele do USA, ale před návratem byl československými úřady zbaven občanství. Žil pak v Bonnu. Od roku 1991 působil jako velvyslanec ČSFR a ČR v Německu, krátce byl ministrem školství (1997–98), poté velvyslancem v Rakousku. Je autorem českých i německých básnických sbírek, esejů a próz, z nichž zejména Dotazník (poprvé v samizdatu 1975) patří k nejlepším textům doby normalizace. V minulých dnech vyšla jeho kniha esejů Šťastný bezdomovec a knižní rozhovor Umění stárnout. Letos byl zvolen prezidentem světové asociace spisovatelů PEN klub. Žije střídavě v Praze, Vídni a Bonnu.

Už tři dny jsme v Unii. Drastický cenový šok, v jehož důsledku by polovina země zašla hladem, nenastal, nevypukla ani občanská válka za navrácení státní suverenity, nad europředpověďmi všeho druhu přestal vířit prach. Přelezli jsme pomyslnou zídku, dějiny tím ale nekončí – spíše naopak. Co tedy bude dál? Jaký vývoj Unie a nás v ní lze nejspíše očekávat, s jakými naději a jakými obavami si jej spojovat? Respekt se rozhodl položit tuto otázku několika českým osobnostem, od mladého soudce a kritika české justice Vojtěcha Cepla přes sedmadvacetiletého kočovníka Iva Mathého a bývalého prezidenta Václava Havla až po neobyčejného brněnského spisovatele Jiřího Krachochvila či Janinu Hřebíčkovou, ženu, která pracovala na válečném Balkáně a naposledy vedla českou misi v postsaddámovském Iráku. Přejeme vám inspirativní čtení.

Čína se otevírá světu a Peking dává zelenou ekonomickým reformám. Zatímco prognózy o hospodářském růstu budí ve světě obdiv – k zástupu politiků, kteří v tomto ohledu před čínskými soudruhy smekají, se nedávno přidal také český prezident Václav Klaus –, tamější ekonomika se potýká se všeobecnou zkorumpovaností. S tou musí každý zahraniční investor, včetně těch českých, počítat.

Do města Kandahár cestuje afghánský prezident Hamíd Karzáí jen výjimečně, návštěva centra jižních provincií osídleného převážně konzervativními Paštuny pro něj není bezpečnou záležitostí. Když tam zavítal v září 2002, jen taktak vyvázl z pokusu o atentát. Na jeho auto začal pálit afghánský voják z místní ochranky. V sobotu 25. dubna zavítal do Kandaháru znovu a krátce před příjezdem kolony do města zadrželi místní policisté muže, který se schovával za jedním z domů a chystal se hodit na prezidentovo auto výbušninu. V době, kdy zadrženého měla v práci rozvědka a snažila se z něj vypáčit jména kompliců, prezident jako by na varování zapomněl. Přestože návštěvu provázela mimořádná bezpečnostní opatření, projel centrum a navštívil všechny mešity ve městě. Přitom se zmínil o převratné věci – jeho vláda už delší dobu jedná s představiteli tálibánského hnutí, které bylo po svém rozprášení koncem roku 2001 zakázáno, a někteří jeho členové dosud sedí ve vězení.

Ta zpráva se stala hitem dne: exekutoři začali zabavovat majetek jednoho z největších tuzemských obchodních řetězců Tesco Stores. Po několika hodinách však soud tenkrát loni v březnu exekuci zastavil a Tesco tvrdilo, že se stalo obětí promyšlené akce, která měla poškodit její dobré jméno.
Další dějství se odehrálo před měsícem. Tesco bez větší publicity zaplatilo pražskému podnikateli Jiřímu Malíkovi 90 milionů, část sumy, kterou mu dluží za nezaplacené pozemky. Na první pohled jde o běžný obchodní spor pikantní pouze v tom, že se malý český podnikatel pustil do nadnárodní firmy. Při podrobnějším pohledu se však z příběhu o Davidu a Goliášovi stává zpráva o tom, jak je důležité mít na své straně ty správné lidi, a pokud je nemáte, můžete se sebelepšími nápady skončit jako pan Malík.

Česká republika chce – řečeno ústy premiéra Vladimíra Špidly – zůstat v Iráku a podílet se na zdárném dokončení spojenecké mise. To je za situace, kdy zemi hrozí občanská válka a kdy nad protiteroristickou koalicí visí hrozba rozpadu, zásadní stanovisko. Po praktické stránce však představuje devadesát českých policistů působících dnes ve stopadesátitisícové spojenecké armádě zrnko písku. Jen sedm z třiceti pěti zemí má v Iráku méně vojáků než Česko. Proto Špidlův výrok vyvolal otázky, zda není na čase náš protiteroristický kontingent posílit.

Bezmála polovina lidí, kterým komunisté ukradli pozemky, zatím na svůj majetek marně čeká. A na kšeftech se státními parcelami stále vydělávají jiní. Tuto praxi kritizoval jak Nejvyšší kontrolní úřad, tak Ústavní soud. Příběh z Benátek nad Jizerou ukazuje, jak se takový „dobrý restituční kšeft“ dělá. Výjimečný je snad jen upřímností svých aktérů.

Vedle postkomunistických států byl v sobotu přijat do Unie i rozdělený Kypr – přesněji řečeno jeho řecká část. Jde o zcela zásadní precedens, který může ovlivnit další fungování EU i evropské ambice Turecka a ostatních čekatelů na členství.
Ekonomická kritéria vstupu splňuje Kypr v podstatě bez problémů. Je však rozdělen od řeckého pokusu o převrat a následné turecké invaze v roce 1974. A dávná mantra EU zněla vždy zhruba takto: státy si musí nejprve vyřešit své problémy na národní rovině a pak teprve mohou vážně vystupovat se svými ambicemi na evropské úrovni. Stačí si vzpomenout na peripetie počátků přijímání Československa: v době, kdy již byla prakticky hotová asociační smlouva s EU, se po rozpadu federace vše zastavilo a Česko i Slovensko si – na rozdíl od ostatních visegrádských států – musely vyjednávat smlouvy separátně.

Česká vláda minulý týden schválila návrh ministra vnitra na legalizaci prostituce. Do dubna 2005 má Stanislav Gross předložit text zákona (sám si určil kratší lhůtu). Myšlenka je dobrá, ministra i vládu je třeba ocenit. Zatím však rozhodnutí nemá zásadní význam, ačkoli většina českých deníků o něm informovala jako o hotové věci. Bude-li kabinet za pár měsíců ještě vůbec existovat, Grossův zákon nemusí projít. „Nechceme, aby byl stát největším pasákem,“ argumentují lidovci, v parlamentu se k nim přidá řada občanských demokratů, komunistů i pár členů ČSSD, třeba ministr práce Zdeněk Škromach.