2004/20

Americký režisér Oliver Stone se vždy snažil ukázat divákům svých filmů odvrácenou stránku novodobých dějin, proslavil se jako neúnavný kritik americké politiky, zejména té republikánské. Nyní přichází do českých kin jeho zatím nejkontroverznější projekt – dokumentární film Comandante, který je zachycením Stoneova velmi osobního rozhovoru s kubánským diktátorem Fidelem Castrem. Stoneovy starší filmy měly podobná ideová východiska, díky velkým tragickým příběhům byly divácky poněkud snesitelnější. Comandante však rázem zpětně staví režisérovu tvorbu do jasnějšího světla: Stone není ani tak nekonformní společenský kritik, jako vychytralý manipulátor.

Když před lety koncertoval v Bukurešti Michael Jackson, vyšel na balkon ceauşeskovského Paláce parlamentu – údajně druhé největší budovy světa po Pentagonu – a oslovil prý dole shromážděný dav takto: „Hallo Budapest!“ Tato spíše úsměvná historka ilustruje pozici Rumunska i v rámci evropské integrace. Bukurešť v tomto ohledu zatím ještě v první lize není, rumunské elity si ovšem druholigovost nepřipouštějí. Vždyť jejich země dělala, co mohla, aby se zařadila do nynějšího kola rozšíření EU.

V pátek 14. května má polský Sejm hlasovat o důvěře „úřednické“ vládě Marka Belky, kterou prezident jmenoval po demisi kabinetu Leszka Millera. Uznávaný profesor ekonomie Belka se do polské politiky vrátil z Iráku, kde na žádost Američanů řídil v okupační správě hospodářskou obnovu země. Možná ještě těžší však bude řídit vládu v demokratické zemi s rozhádaným parlamentem. Deníky Rzeczpospolita a Gazeta Wyborcza se shodují, že v pátek ještě Belka „téměř jistě důvěru nezíská“, ale nakonec se prý vlády ujme. Už proto, že jeho renomé spolehlivě uklidňuje investory.

Zatímco se zdravotničtí ministři co chvíli střídají, nemocnice se propadají do dluhů a o reformě se jen mluví, severní Morava už změnu zažívá. Společnost Euromednet tu ovládla deset špitálů. Stačil rok, aby místo ztráty měly zisk. Tím však ambice majitelů nekončí. Chtějí léčit milion lidí a do své sítě zapojit i lékaře praktiky a specialisty. Jednoduše – Ostravsko zažívá reformu zdravotnictví zdola.
Marek Potysz (37) se k tomu životnímu kroku rozhodl před sedmi lety. Opustil místo primáře anesteziologicko-resuscitačního oddělení soukromé nemocnice v Třinci-Podlesí a dal se na dráhu manažera. „Přemýšlel jsem co dál. Jít do fakultní nemocnice a vydat se vědeckou dráhou? Nebo se ucházet o místo ředitele?“ vzpomíná Potysz. „Řekl jsem si, že větší příležitost je v managementu. Ředitelů bylo málo a dělali to všelijak. Rozhodl jsem se, že to zkusím dělat lépe.“

Konečně je to tady, zašumělo minulý týden v médiích. O zkorumpovanosti českého fotbalu mluví hráči i někteří funkcionáři už léta, ale důkazy byly zatím k mání pouze v nejnižších patrech tuzemské soutěže. A teď najednou policie obvinila z úplatkářství hned dva rozhodčí a ředitele týmu z první ligy. Zdá se přitom, že ví, co dělá: na posledního z obviněných, šéfa uherskohradišťských fotbalistů Jaroslava Hastíka, měla nasazený odposlech více než rok.

Dlouho v záloze trpělivě čekají na příležitost, potom rychle zaútočí, zasadí úder a stáhnou se zpátky do úkrytu. Letos se jim podařilo nepozorovaně propašovat parlamentem zákon, s jehož pomocí nám v budoucnu mohou vytáhnout z kapes miliardy a mezi jiným za ně zničit třeba část krásné Kroměříže. Nejde o odbojnou guerillu bojující jakýmikoli prostředky proti nepříteli. V akci je bratrstvo ctitelů průplavu Labe–Odra–Dunaj.

Usáma bin Ládin v jednom ze svých poselství vzkázal, že Amerika je slabá, a proto je možné ji porazit. Odhalení o týrání iráckých vězňů americkými vojáky jako by mu dávalo za pravdu. USA svůj vpád do Iráku vždy hájily ideály svobody a lidských práv. Americké velící struktury ale selhaly do té míry, že sadisti mohli dát průchod svým brutálním choutkám a tyto ideály ponížit.

Když se slavilo rozšíření Evropské unie a v novinách se psalo, čím vším Češi obohatí Evropu, snad nikdo nezmínil Komunistickou stranu Čech a Moravy – národní unikát, jakési politické syrečky, smíchané se semtexem. V žádné unijní zemi se nenajde podobně macatý, živoucí a nebezpečný relikt sovětské éry, navíc zásadně ovlivňující veřejný život. Koncem týdne má KSČM, podle průzkumů druhá nejsilnější partaj v zemi, v Českých Budějovicích šestý volební sjezd. Komentátoři, kteří si podobně jako politici nevědí s komunisty rady, mají občas tendenci vzhlížet ke sjezdu s jakousi nevyslovenou, ale mezi řádky patrnou nadějí. Zbytečně. KSČM nemá důvod měnit sebe, ani své vůdčí postavy. I kdyby snad zvolila nového šéfa, stejně ji to nepolidští – nepotřebuje reformu, nikdo ji k tomu nenutí. Její sjezd bude sebevědomý, spokojený, takřka vítězný.

Byl to raketový vzestup: v létě 1998 vstoupil bývalý kladenský ligový hokejista Milan Volf do Občanské demokratické strany, o čtyři měsíce později se na její kandidátce dostal do místního zastupitelstva, a to jej vzápětí zvolilo primátorem Kladna. Před šesti týdny přišel stejně strmý pád. Policie Volfa zatkla a obvinila z nezákonného financování místního hokeje. Primátor pobyl dva týdny ve vazbě, kde také rezignoval na svou funkci, teď je stíhán na svobodě. Bližší pohled pod pokličku města ale ukazuje, že Volf zdaleka není jediným politikem, který uvízl v osidlech moci a poté i strážců zákona. Podezřelých věcí je tu mnohem více.

Očkování jsme si zvykli považovat za jedno z největších civilizačních dobrodiní. Věříme, že nás chrání před nemocemi, které kosily naše předky v masových epidemiích. Stále častěji se však ozývají varovné hlasy upozorňující, že tak jednoznačné to zdaleka není. Rizika spojená s očkováním totiž nabývají v dnešní přemedikované a zalergizované populaci rozměrů, jež nelze bagatelizovat.

Komunisté jdou na sjezd a oznamují velkou událost. Má se tam rozhodnout, zda jejich stále populárnější strana odloží stalinskou přísnost a nasadí si laskavější, reformní tvář. Jaká by to byla změna, prozrazuje následující text. Čtyři studenti pražské umělecké školy vstoupili na rok do KSČM a tohle je svědectví, co viděli a zažili.

Takže jsme šli nejprve na ÚV KSČM, do jejich sídla v ulici Politických vězňů. Dole ve vrátnici seděl starší chlápek a tomu jsme řekli, že se chceme stát členy komunistické strany. On někomu zavolal a pod krycím jménem Fotr mu avizoval: „Hele Fotr, mám tady balíček, posílám ti ho nahoru.“ U schodů čekal takovej mladší s koutama. Vzal nás do kanceláře, taková úzká nudle to byla, kde na nás pod velkým portrétem Ho Či Mina vybalil, že se jmenuje Gottwald, a nabídl nám, abychom vstoupili do Svazu komunistické mládeže, že jsou tam výhodné zájezdy na Kubu. Ale to jsme nechtěli, protože nám šlo o to vstoupit do strany, která je nástupnickou organizací KSČ. Tak on řekl dobrá a doporučil nám, že když jsme tedy umělci, tak ať vstoupíme do buňky na Praze 7, ta prý má blízko k uměleckým aktivitám. Ale my jsme potom zvolili Smíchov.

Rámeček
STANISLAV TIŠER (narozen roku 1957 v Plzni) je osminásobný mistr Československa v boxu, vítěz mnoha mezinárodních a mezistátních utkání. V roce 1995 založil na Žižkově navzdory potížím úspěšné „Sdružení pro mimoškolní aktivity – SPORT“, boxerský oddíl určený mládeži ze sociálně slabých rodin, především mladým bezprizorným Romům. S. Tišer je ženatý a má jednu dceru.
Konec rámečku

Co vás přivedlo na nápad založit boxerský klub?
V 90. letech jsem si všiml, že žižkovský ulice jsou plný mladejch Romů, který se flákaj, fetujou a dělaj nám ostudu. Práci jsem měl, ale rozhodl jsem se, že založím oddíl pro mladý lidi, který potřebujou někam patřit. Nechal jsem si vytisknout plakátky a rozhlásil jsem tady po Žižkově, co se chystá. Jsem tu známá perzóna, lidi si mě vážej, navíc si Romáci všechno řeknou, takže hned první den bylo narváno.