2004/24

Indicko-africká skupina Sidi Goma zahrála v Evropě poprvé před rokem a okamžitě se zařadila mezi nejžádanější koncertní zjevení. „Nevídané a neslýchané,“ vzdychali unisono fanoušci world music i hudební recenzenti, když sledovali jejich extatickou show, která jedinečným způsobem propojuje hudební a spirituální tradici dvou kontinentů. Vystoupení Sidi Goma bude jedním z vrcholů 7. ročníku festivalu etnické hudby a world music Respect, který probíhá tento víkend na pražské Štvanici. Dalšími neméně silnými lákadly jsou vietnamští virtuozové Khac Chi Ensemble, temný irský punk-folkový zpěvák Shane MacGowan se skupinou The Popes nebo Joaquín Díaz, zpěvák a harmonikář původem z Dominikánské republiky.

Rozměrný čtvercový svazek se zakrvácenou obálkou proděravělou pěti výstřely upoutá pozornost na první pohled. Doslova vybočuje z řady. Drsně efektní knižní tvar přitom plně odpovídá mimořádnosti díla. Příběhy tajného agenta Rogera Krowiaka sice nepokrytě navazují na celou řadu tradic, zrodily se však v neopakovatelné historické situaci díky šťastné shodě okolností, jež způsobila, že se nad zdánlivě efemérním projektem sešla skupina jedinečných osobností s dosud čerstvou energií a přetlakem nápadů.

Tu změnu nelze přehlédnout. Ne každý si ji připouští a ne každému je milá, ale stala se realitou, s níž je třeba se vyrovnat: poprvé v sedmisetleté existenci středoevropského historického města dochází před našima očima k bezprecedentní změně jeho funkce. Klasické město poskytovalo svým obyvatelům několik základních funkcí – ochranu, prostor k životu a k sociálním kontaktům a možnost směny. Dnes však mají historická sídla (a zejména jejich jádra) pouze jedinou hlavní funkci – a tou je zábava. Od disneylandů se liší jenom tím, že ji nabízejí v méně nápadné a méně prvoplánové podobě a v bytelnějších kulisách.

Rámeček
CHEDA OMARCHADŽIJEVA (1973) se narodila v čečenském hlavním městě Grozném v rodině s dvanácti dětmi. V rodném městě vystudovala psychologii a historii práva. Od roku 1999 pracuje jako psycholožka s lidmi postiženými válečnými traumaty: nejprve pro francouzskou organizaci Lékaři světa, poté pro Společnost Člověk v tísni. V Grozném vede psychosociální program zaměřený na děti.
Konec rámečku

Studovala jste v 90. letech v Grozném. Tehdy se tam ale celé roky válčilo. To bylo možné chodit do školy?
Někdy ano, ale během největších bojů ve městě byla univerzita zavřená. V období klidu po první čečenské válce sice zase fungovala, ale spíš formálně, bylo málo studentů. Úroveň postupně klesala: už v polovině 90. let byly zničeny všechny univerzitní budovy, a když začala na podzim 1999 druhá válka, hodně učitelů odjelo.

Okouzlující Nepál, království nebetyčných hor, se ocitl nad propastí. Komunismus, který vyklidil východní Evropu, si v něm vyhlédl další oběť.
Uvítání turistů v Nepálu vypadá jinak, než by si člověk u oficiálně nejchudší země světa uprostřed občanské války představoval. „Pane, chcete hotel? Vím o čistém, levném, s horkou sprchou,“ lákají na stanici v Káthmándú americky znějící angličtinou naháněči cizince vystupující z dálkových autobusů od indických hranic. „Nepál je krásná a bezpečná země, sám uvidíte.“ Ve čtvrti Thamel, kam poté obvykle zamíří přivolané taxi, se návštěvníci ocitají spíš v Mnichově než v jižní Asii. Supermarkety, luxusní pekárny, kluby, vytříbené restaurace s cenami, které si může dovolit každý, kdo vydělává od Turecka na západ.

Před měsícem se po delší době opět rozvířila debata o budoucnosti bývalé španělské kolonie Západní Sahara, která je od roku 1975 okupována Marokem. Posledního dubnového dne OSN prodloužila činnost své mise MINURSO, jejímž posláním mělo být provedení plebiscitu o budoucím statutu území. Jenže skutek utek.

Aniž kterýkoli z mocných států v Africe nebo vůbec ve světě nějak výrazně zvedl hlas, zuří v Súdánu etnická čistka, které padlo od února minulého roku za oběť přes deset tisíc lidí. Milion dalších uteklo z domovů, a kolik z nich si po zbytek života ponese trauma, protože byli mučeni, znásilněni nebo museli přihlížet týrání svých blízkých a pálení svých skrovných zásob potravin, nikdo zatím neodhadne. V západosúdánské provincii Dárfúr by podle humanitární organizace USAID mohlo letos hladem zemřít až 350 tisíc osob.

Vypadá to jako zpráva z jiné planety: slovenské ministerstvo financí informovalo, že za prvních pět měsíců letošního roku vybralo na daních 98 miliard korun, o plných 36 % víc než ve stejném období loni. Mezinárodní měnový fond potvrdil odhad letošního růstu HDP země přes 4 % a slovenská koruna před víkendem rekordně posílila na 39,70 koruny za euro. Ekonomické reformy tedy docela dobře plní státní kasu a mezinárodní instituce nepřestávají bratislavské vládě tleskat. Ale jak jsou na tom sami Slováci?

Byli symbolem nadějných změn, nyní jsou na útěku. Manželé Škárkovi se předloni vzepřeli sociálním úředníkům a za pomoci ombudsmana se jim podařilo zastavit oficiálně nařízený rozpad své rodiny. Jejich čtyřem dětem svitla šance vrátit se z ústavů zpět za rodiči. Nakonec ten sen dopadl jinak.

Vypadá to jako šíření poplašné zprávy. Ale není. Pokud budou platit současné zákony a předpisy, hrozí, že se v následujících třech letech bude po území České republiky pohybovat nekontrolovatelně čtyřicet tisíc tun výbušnin. A nebude příliš obtížné vyvézt je za hranice. Z velké části jde o pentrit, z něhož se dá velmi jednoduše vyrobit semtex, tak oblíbený mezi teroristy. O krizové situaci jedná vláda.

Padne vláda? Přežije Unie svobody? Posílí komunisté? To jsou skryté otázky víkendových voleb do Evropského parlamentu. Každé hlasování má nějaký vedlejší dopad než jen vyslání zástupců do sněmu. Stejně tak minulé senátní volby, kde uspěli zejména kandidáti ODS, spolurozhodly o zvolení Václava Klause prezidentem. Každopádně kdo nepřijde k volbám, zříká se na pět let vlivu na Evropskou unii.

Podobné úvahy se objevovaly už dřív, ale od letošního jara se slévají v zřetelný trend: čím dál víc se mluví a píše o polistopadové mládeži jako o generaci sobců. Kdo měl nějaké iluze, že generace vyrostlá ve svobodných poměrech bude lepší než předešlé, má prý na ně zapomenout. Češi a Češky od 15 do 30 let jsou individualisti, o společnost se nestarají, nemají smysl pro solidaritu, a tak odmítají mít děti a chtějí si hlavně užívat. Naposledy - a dosud nejostřeji - to píše sociolog Petr Sak v čerstvé souhrnné studii Mládež na křižovatce, kterou minulou středu nadšeně přivítal v hlavním článku Práva jeho známější kolega Jan Keller. Jsou to příkrá slova. A také nepřesná, nespravedlivá a hloupá.