2004/26

Já sama, já sama – říká jakoby mimochodem na své nové desce Uh Huh Her anglická zpěvačka a kytaristka PJ Harvey. Své sedmé album nahrála tato pětatřicetiletá hvězda britské nezávislé hudební scény jen s dvorním bubeníkem Robem Ellisem. Charakterizuje je syrový zvuk, energické i éterické melodie, střídání křiku a ticha – v podání PJ Harvey naléhavé a neodolatelné i po třinácti letech na scéně.

Rodinné drama je v současné britské kinematografii velmi populárním žánrem. Od poloviny 90. let, kdy se po celém světě úspěšně promítal film Mika Leigha Tajnosti a lži, vzniklo nespočet dalších titulů postavených na postupném narušování rodinné idyly zevnitř. Po čase se zdálo, že těch tajností a lží je už přece jen příliš. Takže když přišel loni do Cannes film Matka režiséra Rogera Michella a scenáristy Hanifa Kureishiho, mluvilo se o něm většinou pouze v souvislosti s jeho lechtivou zápletkou. Milostný vztah šedesátileté ženy a třicetiletého mladíka se na plátně nevidí často. Minulý týden se Matka dostala do české distribuce a diváky čeká překvapení: drama inzerované jako sexuální zemětřesení je nečekaně decentní a navíc velmi zdařilé.

Kouty nedotčené lidskou rukou aby člověk pohledal. Jižní sedlo pod vrcholkem nejvyšší hory naší planety je zároveň nejvýše položeným smetištěm světa. Bělostný písek na pobřežích tichomořských atolů je promíšen všudypřítomnými mikroskopickými úlomky z PET lahví. Kde dnes hledat skutečně panenskou přírodu? Snad kdesi v hloubi Amazonie, v horách Nové Guineje nebo odlehlých končinách povodí Konga? Omyl. Nejnovější výzkumy naznačují, že mnoho deštných pralesů formuje lidská ruka už po tisíciletí.

Rámeček
JAN KASL se narodil roku 1951 v Praze. Po studiu architektury na ČVUT pracoval jako projektant. Hned v prvních demokratických volbách se stal pražským zastupitelem, roku 1998 byl zvolen primátorem hlavního města, po čtyřech letech však z funkce odešel, protože nesouhlasil se slabým bojem magistrátu s korupcí. V letech 1991–2002 byl členem ODS, pak založil stranu Evropští demokraté, která před několika dny (v koalici se Sdružením nezávislých kandidátů) dosáhla výrazného úspěchu ve volbách do Evropského parlamentu. Jan Kasl je podruhé ženatý, z prvního manželství má tři dcery.
Konec rámečku

Josef Zieleniec před volbami do Evropského parlamentu prohlásil, že pro koalici Sdružení nezávislých kandidátů-Evropští demokraté (SNK-ED) není důležitý jen výsledek, ale i „volební poselství“. To zní až magicky. Jaké poselství?
Šlo nám především o to prolomit rigidní politickou scénu. Lidé chtějí změnu a bylo důležité ukázat, že k tomu může dojít navzdory tomu, že nemáte za sebou poslance a bohatého sponzora. To je to poselství.

„Rodina je malý chrám a rodinný stůl je oltář,“ praví staré moudro a všichni po celé věky věděli, kdo u toho oltáře sedá: sezdaná žena a sezdaný muž a jejich v manželství zrozené děti. Časy se ale mění. Do chrámu by teď chtěli i ti, které až dosud držel výsměch a nenávist daleko stranou v temných koutech – homosexuální páry. Ve stále více zemích světa se zbavují strachu a přicházejí s požadavky, které mnohé šokují. Už jim nestačí beztrestný život ve společné domácnosti, teď navíc chtějí uzavírat registrované svazky, manželství a také vychovávat děti. Má to stát vítat, nebo dokonce podporovat? Není mnoho problémů, které by západní společnost včetně té české více rozdělovaly.

Na Slovensku odsoudili prvního soudce za korupci. Dostal dva roky nepodmíněně za to, že v srpnu 2002 požadoval stotisícový úplatek za mírnější rozsudek. Otec obžalovaného se obrátil na policii, ta předávání peněz nahrála na video a úplatnému soudci už nic nepomohlo. S podobnými případy se v posledních měsících roztrhl pytel. Přistižen byl poslanec parlamentu, starosta a vicežupan, důstojnice Generálního štábu ozbrojených sil, exekutoři, lékaři, úředníci, vězeňští dozorci… Svůj nemalý podíl na tom má ministr vnitra Vladimír Palko a jeho kolega na rezortu spravedlnosti Daniel Lipšic. Jsou považováni za neúplatné politiky, kteří se při svém tažení řídí heslem „padni, komu padni“. Nemohou si před nimi být jisti ani jejich spolustraníci.

Ruská média prožívají další perné chvíle. Odstartoval je před třemi týdny vyhazov Leonida Parfjonova, hlavního reportéra jednoho z nejsledovanějších televizních publicistických pořadů. Domácí i zahraniční média od té doby zkoumají, co vlastně ještě v Rusku pod velením Vladimira Putina zůstalo ze svobody slova. Vypluly na povrch nejen cenzorské zásahy Kremlu, ale také další chystané pokusy vlády omezit nezávislost žurnalistů.

Představte si, že na řešení problémů lidstva máte 50 miliard dolarů. Na jaké programy by se měly vynaložit, aby přinesly největší užitek? S touto otázkou se na známé světové ekonomy obrátil dánský intelektuální provokatér, profesor statistiky Bjřrn Lomborg. Konkrétně třeba takto: je lepší snažit se zastavit globální oteplování, když na oceánských souostrovích Tuvalu, Kiribati a Maledivy už někteří obyvatelé v obavě ze stoupající hladiny žádají australskou a novozélandskou vládu o azyl? Nebo je lepší bojovat s epidemií AIDS, která v subsaharské Africe rozleptává imunitní systém milionů lidí?
Kdo už o Lomborgovi někdy slyšel, toho nepřekvapí, že doporučení ekonomů, nazvané Kodaňský konsensus, vyznělo jednoznačně: globální oteplování prohrálo s AIDS na celé čáře.

Určitě nikdo nepočítal s tím, že se Hrdý Budžes stane takovou kultovní záležitostí. Nenápadná hra napsaná původně pro malé divadlo má za sebou roční hvězdnou kariéru se sedmdesáti reprízami po celých Čechách, s vyprodanými sály a cenou Thálie za nejlepší herecký výkon pro hlavní představitelku. Kromě poct ovšem Budžes vystavil herečku Báru Hrzánovou záplavě anonymních výhrůžek, trestních oznámení a policejních výslechů. Česko už zase přeťala fronta, kolem které se šermuje se svobodou slova.

Z poslanecké mediální komise unikla zpráva, že generální ředitel České televize (ČT) Jiří Janeček vymění do tří týdnů svoji programovou ředitelku Markétu Luhanovou. Na její místo má jmenovat Janu Kasalovou, která s ním loni v únoru prohrála souboj o vedení ČT (ředitelské křeslo jí tehdy uniklo jen o jeden hlas). „Ve čtvrtek se mi byla paní Kasalová neoficiálně představit a sdělila mi, že by se zřejmě mohla stát novou programovou ředitelkou,“ potvrzuje členka poslanecké mediální komise Eva Nováková (ČSSD).

Věřte nebo ne, evropská ústava prošla. Bezprostředně se tím zabránilo vnitřnímu dělení Unie, různým dvou- či vícerychlostním Evropám, což by byl pravděpodobný vývoj, kdyby se loňské fiasko opakovalo. Z psychologického hlediska je to velmi dobrá zpráva: pětadvacet vlád dokázalo, že se umí dohodnout, pokud skutečně chtějí. Čas na velká slova ale ještě nenadešel, euroústava stojí svým způsobem na začátku. V následujících dvou letech ji ale čeká cesta národními parlamenty a leckde bude předmětem referenda. A jen v případě, že ji nikdo nehodí do koše, začne platit.

Má smysl psát o zdravotnictví, když se zdá, že vláda je na pokraji pádu? A když na skutečně zásadní reformu, i kdyby ji nakrásně chtěla a uměla provést, nemá dost času, chuti ani sil? Kupodivu ano. Právě zdravotnictví je totiž jeden z mála rezortů, ne-li vůbec jediný, kde i slabá vláda s vratkou oporou v parlamentu může provést změny hodné zápisu do čítanek. Dokonce by jí k tomu mohl stačit jeden odhodlaný a cílevědomý ministr. Proč potřebuje tuzemské zdravotnictví reformu? Protože po shození těsného krunýře státu začátkem 90. let a založení základů systému veřejného zdravotního pojištění se proces proměny housenky v motýla zastavil. Je to v něm jako v pohádce o chytré horákyni – pojišťovny jsou samostatné nesamostatné, konkurují si nekonkurují, mají klienty neklienty, stát vše řídí neřídí a nikdo nic a za nic nemůže.