2004/42

Počet knížek o Jaroslavu Haškovi a jeho dílu je úctyhodný, i když se zdaleka nevyrovná objemu literatury věnované jeho vrstevníkovi Franzi Kafkovi. Oba nejslavnější pražští literáti své generace se osobně setkali jen jednou v hospodě, kam mladičký anarchista Michal Mareš přivedl zcela neznámého Kafku na schůzi Strany mírného pokroku, aby jej představil jejímu populárnímu lídrovi. Jejich zvláštní blíženectví plné kontrastů i shod přesto působí až magicky. Narodili se v rozmezí dvou měsíců pár stovek metrů od sebe, jeden byl menší a zavalitý, druhý dlouhý a hubený, jeden se vyžíval v bohémské nestřídmosti a společenském ruchu, druhý měl křehké nervy a žil spíš asketicky, jeden psal česky uštěpačné humoresky s tragickým podtextem, druhý snoval v němčině zlověstné vize. Oba nechali své hlavní hrdiny cestou na popravu přejít v doprovodu dvou strážců Karlův most, ovšem v protisměru. Oba zemřeli kolem čtyřicítky.

Svůj zájem o alternativní kulturu zúročili režisér Petr Slavík a překladatel Josef Rauvolf pro televizní obrazovku už jednou, v druhé polovině 90. let: procestovali tehdy Evropu a Spojené státy, pátrali po stopách beat generation a dalších nonkonformních hnutí, natáčeli rozhovory s pamětníky, dokumentovali místa, kde světová alternativa vznikala. Obdobný cyklus s názvem Alternativní kultura nyní tandem natočil v českém prostředí a věnoval ho výlučně zdejší kultuře a historii. Jedenáctidílný dokumentární cyklus vysílá Česká televize právě v těchto týdnech.

Když ruská vláda před deseti dny schválila přistoupení ke Kjótskému protokolu o omezení emisí skleníkových plynů, vyvolalo to mezi odborníky, evropskými vládami a ekology nadšení. Konečně se otevírají dveře k řešení problému, který je v posledních dvaceti letech silně zneklidňoval. Je ale tento vzkaz z Moskvy tak významný?

Do širšího povědomí veřejnosti se Zdeněk Šarapatka dostal v souvislosti s aférou „Olovo“, když se odvážil označit za autora pamfletu proti Petře Buzkové jiného Zemanova poradce (Vratislava Šímu). Poté byl donucen odejít, rok byl nezaměstnaný, pak ho Stanislav Gross jmenoval vedoucím své ministerské kanceláře. Podobný post zastával i poté, kdy se Gross stal premiérem, na starosti měl navíc tým poradců. Předminulý týden po návratu z dovolené zjistil, že dostal – z nejasných důvodů – výpověď.

Od přečtení lidského genomu uplynulo sotva padesát měsíců a džin puštěný z lahve se už hlásí do služby. Z vědeckých zpráv vyplývá, že jdeme do nového věku lidské existence. Do doby převratných medicínských postupů nesoucích naději nevyléčitelně nemocným, vstříc technologické revoluci, v níž budou bakterie vyrábět elektřinu a měnit odpad na cenné suroviny. Nadcházející časy budou ale i věkem rozsáhlých genetických manipulací a pokusů o vytvoření umělé formy života. Prostě ta chvíle, o níž snily a které se bály generace vizionářů, je definitivně tu.

Vyplnili formuláře, vybrali si prstýnky, sehnali svědky a pozvali přátele. Zbytečně – po několika týdnech přišla z magistrátu zamítavá odpověď. Pokus madridského radního Pedra Zerola (43) o civilní sňatek s úředníkem Jesúsem Santosem (34) před rokem ještě nevyšel. Spolu s dalšími třemi homosexuálními páry byla jejich poslední šancí úmorná bitva u Evropského soudu pro lidská práva. Nakonec to ale nebude tak horké. Nová vláda Rodriga Zapatera schválila koncem září návrh zákona o sňatcích osob stejného pohlaví. Projde-li zákon začátkem příštího roku parlamentem, získají čtyři miliony homosexuálních Španělů právo na plnohodnotný sňatek včetně adopce dětí. A snad ještě důležitější je pro ně zjištění, že podle průzkumů veřejného mínění mají podporu více než dvou třetin svých spoluobčanů.

Občané Běloruska budou nadcházející neděli hlasovat o složení dolní komory parlamentu a o změně ústavy. Ta má Alexandru Lukašenkovi umožnit, aby mohl kandidovat i v prezidentských volbách za necelé dva roky, a vykonávat tak prezidentský úřad i třetí období. Zatímco parlament má zhruba stejný význam, jako měla obdobná instituce v Československu před listopadem 1989 (neschválit zákon navržený prezidentskou kanceláří se opovážil jen v jednom případě), je referendum o změně základního zákona země událostí závažnější. Výrazně také dominuje předvolební kampani, je-li takto možné nerovný zápas mezi státem a

V roce 1998 to byla velká sláva a sliby zmrtvýchvstání: do potápějícího se domácího výrobce letadel Aero Vodochody přišel s miliardovou investicí renomovaný americký Boeing a slíbil firmu vyvést z krize a dostat její bitevníky na světové trhy. Je o šest let později, Aero má ztráty o tři miliardy vyšší a Boeing definitivně odchází – svůj podíl prodává zpět státu za pouhé dvě koruny a slib, že nikdo nebude chtít náhradu za jeho případné chyby při řízení společnosti.

Na začátku listopadu vyšle česká společnost teprve podruhé signál svým krajským politikům. Jedním z ukazatelů spokojenosti či orientace může pro voliče být i to, jak se „jeho“ dosavadní samospráva popasovala se sociální politikou. Sféra, do které tečou ze státní kasy jedny z nejvyšších částek, a zároveň oblast, kde jsou často porušována lidská práva.

ČSSD, strana slibující kdysi na své cestě vzhůru českým občanům „společnost vzdělání“, se rozhodla nezatěžovat voliče v nastávající kampani už ničím jiným než osvědčenou zábavou.

Vyhozený premiérův poradce Zdeněk Šarapatka předal čísla svých mobilních telefonů poslanecké komisi pro kontrolu zpravodajské techniky. Do dalšího kola tak postoupil skandál, na jehož počátku tento blízký spolupracovník ministerského předsedy oznámil, že je odposloucháván – pravděpodobně s vědomím samotného Stanislava Grosse. Čísla by teď mohla objasnit, zda je Šarapatkovo podezření pravdivé. „Upřímně řečeno nevěřím, že něco zjistí,“ říká bývalý poradce. „Pokud jsem byl opravdu odposloucháván s vědomím premiéra, museli to mít sakra pojištěno, aby nic nevyšlo najevo.“

Filozof, „otec českého kapitálového trhu“ a bývalý šéfredaktor Novy – tato sestava slibovala jeden z nejzajímavějších volebních zápasů letošního podzimu. Střet o volné křeslo po Josefu Zieleniecovi, který ze Senátu odešel do Evropského parlamentu, měl napovědět – spolu s obdobnými volbami ve Znojmě, kde na mandát rezignoval Vladimír Železný.

Po třetí havárii během posledního půl roku se to už nedalo udržet pod pokličkou: „Spolchemie ztratila důvěru města, že dokáže udržet nebezpečné látky pod kontrolou,“ prohlásil začátkem října na adresu jedné z našich největších chemiček primátor Ústí nad Labem Petr Gandalovič (ODS).

Kde mají být konečné hranice Evropské unie? Ještě před patnácti lety se zdálo, že na Šumavě – ale teď? Má do EU někdy v budoucnu patřit Ukrajina a Bělorusko? Nebo i Rusko? A co Izrael? Nebo dokonce Maroko? Otázky vhodné možná jen k zahnání noční nespavosti získaly hmatatelnější ráz. Důvodem je rozhodnutí Evropské komise nasměrovat další rozšiřování Unie směrem do Asie, konkrétně do Turecka. Bez přehánění jde o historický krok světové důležitosti. Před Evropu staví zásadní otázky, které bude třeba zodpovědět.

Chvílemi se zdá, že se nepíše rok 2004, ale 1948. To, co zaznělo z úst občanských demokratů před týdnem, si nezadalo s poplašnou zprávou. Policie se prý chová jako gestapo, začíná „polistopadová normalizace“ – řeči ODS zkrátka znějí, jako kdyby totalita užuž byla za dveřmi. Což musí jistě těšit komunisty: největší opoziční strana srovnává dnešní vládu s minulým režimem. Hranice je prolomena.
Silná, občas hysterická slova zakrývají, že politici nevědí, co by vlastně lidem měli slíbit a co chtějí se zemí dělat. Je to podivná bezradnost. Krajské i senátní volby přece mají svá důležitá témata.