2004/41

Praha vyniká řadou panoramat. Ta nejproslulejší, jež se utvářela déle než tisíc let v plodné souhře lidské invence s přírodním terénem, se otevírají v samém jádru města. Scenerie Pražského hradu s Karlovým mostem, staroměstských věží nebo opevněné vyšehradské skály patří k české metropoli jako kanály k Benátkám. S tak vyváženým celkem se nové prvky sžívají jen obtížně. A nemusí jít jen o okázale zpupné stavby typu vědeckofantastické televizní věže na Žižkově. Libeňský plynojem není z vyhlášených vyhlídek vidět, jinak by jistě také vyvolával vášnivé spory. Naštěstí se nachází za obzorem. Vznikl jako ryze industriální projekt na rozhraní Karlína, Vysočan a Libně, tedy v průmyslové oblasti, kde se nedbá na rafinovaná kouzla Prahy magické, ale na účelnost, bezpečný provoz a nízký rozpočet. Že je neobyčejně krásný, to rozpoznalo pár mladých malířů, fotografů a básníků až po realizaci stavby.
V jistém smyslu – poetickém, ironickém, ale také z hlediska moderní kompozice a výtvarného tvarosloví – lze panorama s plynojemem pokládat za moderní protějšek staroslavných Hradčan, i když pochopitelně nepřitahuje zdaleka tolik turistů. V českém moderním umění však má přinejmenším srovnatelný význam, což dokládá i výstava Libeňský plynojem, kterou v Domě U zlatého prstenu uspořádala Galerie hlavního města Prahy (do 2. ledna 2005).

Příběh rodiny chilského spisovatele Luise Sepúlvedy se odehrává v kruhu. Jeho levicově smýšlející dědeček uprchl po občanské válce před Frankem ze Španělska do Chile, on sám pak o 40 let později před Pinochetem z Chile zpátky do Španělska. Stejný časoprostorový oblouk neklidným 20. stoletím opisuje i Sepúlvedova autobiografická kniha Patagonský expres, vydaná nedávno v českém překladu. Tvoří ji zápisky, které si spisovatel vedl ve vězení, na cestách světem a především při toulkách svou milovanou Patagonií – odlehlou divočinou na jihu Argentiny a Chile, kam byli odedávna posíláni nepohodlní lidé do vyhnanství a která se pro dobrodruhy všeho druhu stala zemí zaslíbenou.

Hlavní témata současné prezidentské kampaně ve Spojených státech určily teroristické útoky z 11. září 2001. Jsou jimi zahraniční politika, národní obrana a tajné služby.
Veřejný zájem o zpravodajství je netypický, ale logický. Vždyť irácká krize byla založena na předpokladu, že Saddám Husajn měl k dispozici zbraně hromadného ničení; s tím ostatně vystoupil v OSN i ministr zahraničí Colin Powell. Dnes je ale jasné, že tvrzení o zbraních v Iráku nebylo pravdivé. A právě tím se americké zpravodajské agentury vystavily intenzivní a veřejné kritice.
Navíc – útoky z 11. září 2001 strhly dosavadní romantickou představu o síle a vševědoucnosti amerických tajných služeb. Selhání zpravodajců dokonce vyvolalo pochybnosti o tom, zda se má otevřená liberální demokracie špionáží vůbec zabývat.

Jana Hradilková se narodila v roce 1959. Vystudovala gymnázium, v 80. letech navštěvovala neoficiální přednášky tzv. podzemní univerzity a pracovala v anglické knihovně. Po roce 1989 se podílela na založení první nevládní organizace Gender Studies, po třech letech odešla pracovat na rok do kravína. Poté se stala koordinátorkou americké nadace Ašoka, které finančně podporuje novátorské projekty. Dnes pracuje ve sdružení Berkat, které se zabývá přátelskou výpomocí a podporou svépomoci v oblastech devastovaných terorem a válkou – konkrétně v Čečensku a Afghánistánu. Začátkem září dostala cenu Prix Irene, která je udělována lidem za „účinný a originální přínos k tvorbě míru mezi lidskými skupinami“.

Milada Emmerová se zřejmě rozhodla, že dokáže platnost známé věty – „zdravotnictví umí utratit libovolné množství peněz“ – v praxi. Moci ministryně navíc hned zneužila k tomu, aby prosadila zájmy okrajového oboru medicíny – léčby kyslíkem – kterému se sama věnuje. Pacienty považuje za hlupáky: Nemají vědět, kde léčí dobře, a kde špatně, dokonce ani číst svou zdravotní dokumentaci. Prý by tomu stejně nerozuměli. Zatímco slovenský parlament schválil reformní zdravotnické zákony Rudolfa Zajace, my si můžeme přát jediné: Aby toho naše nová ministryně stihla co nejméně.

Před dvěma měsíci prohlásil kancléř Gerhard Schröder ve Varšavě, že německá vláda nebude uplatňovat vůči Polsku žádné majetkové nároky. O pár dnů později řekl na tiskové konferenci, že totéž platí i vůči Česku. Dnes přijíždí po roce na oficiální návštěvu Prahy. S jakou agendou? To je otázka do pranice, ale podle všeho jí minulost dominovat věru nebude.

Američané jsou národ debatérů. Na střední škole usilují ambiciózní studenti o místa ve fotbalových a basketbalových družstvech, školních kapelách a – debatních týmech. Na školách působí na plný úvazek debatní koučové, pořádají se turnaje na všech úrovních včetně celoamerické a někteří zvlášť zapálení žáci studuji slavné historické debaty včetně Ciceronových obhajob a série slovních soubojů mezi uchazeči o místo v Kongresu za Illinois, Abrahamem Lincolnem a Stephenem Douglasem, v polovině 19. století. Rozebírají se pochopitelně také prezidentská televizní klání.

Jako by v debatě o svobodném obchodu nastalo cosi jako „konec historie“. V dlouhém sporu mezi protekcionisty a liberály jasně převládli ti druzí a svět se vydal na cestu snižování obchodních překážek.
Až dosud se v historii oba trendy střídaly. Za posledních dvě stě let najdeme přinejmenším tři epochy volného obchodu, mezi nimiž se kyvadlo vracelo zpět k protekcionismu: první nastalo v 19. století v zemích prožívajících průmyslovou revoluci (samozřejmě tehdy šlo o obchod pouze mezi omezeným počtem zemí); další ve 20. letech; poslední období liberalizace začalo po druhé světové válce vznikem Všeobecné dohody o clech a obchodu – a zatím trvá dodnes. Jenže s hypotézami o „konci historie“ není nikdy dobré pospíchat.

Jako by to bylo zakleté: seriál o podivných a korupcí zavánějících nákupech pro českou armádu nemá konce, zprávy o podivných obchodech prosakují dál a dál. Celková hodnota podezřelých smluv se už přehoupla přes sto miliard korun. Zatím posledním a nejaktuálnějším hitem je třímiliardová zakázka na technickou ochranu muničních základen, kterou od ministerstva obrany získala brněnská firma Trade Fides.

Soudě podle aktivity policie, stojí Česká republika před politickým korupčním skandálem desetiletí. Ve hře by mělo být kupování hlasů při poslaneckém jednání o důvěře vládě a desetimilionový úplatek od asistenta předsedy nejsilnější opoziční strany poslanci vládní strany, aby kabinet při hlasování o důvěře podrazil. Celý poprask má ale jednu vadu: důkazy policie jsou nepřesvědčivé a divadlo, které muži zákona kolem případu rozpoutali, může naopak svědčit o cíleném zneužití policie v politickém boji o moc.

V divokém závěru týdne šly události jedna za druhou. Ve čtvrtek po ránu policie zatkla poradce šéfa ODS Marka Dalíka a lobbistu Jana Večerka kvůli podezření, že nabídli poslanci Zdeňku Kořistkovi úplatek za potopení vlády. V pátek už byli opět na svobodě, protože státní zástupce nepovažoval za nutné žádat o vazbu. Do toho předseda ODS bez dalších důkazů prohlásil, že ho vnitro odposlouchává. A v pátek mu přišla podpora z nečekané strany: dosavadní pravá ruka Stanislava Grosse, jeho dlouholetý a náhle vyhozený spolupracovník Zdeněk Šarapatka prohlásil, že i jeho údajně „napíchli“ bývalí vnitráci kolem Grosse, a to prý s vědomím samotného ministerského předsedy.
Vypadá to jako dilema: buď policie pracuje na zakázku vládnoucích politiků a přitom odposlouchává opozici, nebo Topolánek vědomě lže, aby odvedl pozornost od úplatkářské aféry. Jak poznat, co z toho platí – a co by byla horší katastrofa? – ptají se dramaticky komentátoři. Odpověď je celkem jednoduchá: poznat to lze a významně horší by byla první možnost.

Na cestě dalšího rozšiřování Evropské unie k východu čeká jedna dobrá a jedna špatná zpráva. Začněme tou dobrou: chudé a problémové Rumunsko, jehož plány na vstup do klubu bohatých obvykle vzbuzují spíš ironické úsměvy, je atraktivnější čekatel, než by se mohlo na první pohled zdát. Disponuje totiž něčím, co starému kontinentu už dávno chybí – velkou plochou unikátní, téměř neporušené přírody, kterou bude mít Evropská unie po případném přijetí Rumunska do svého nitra možnost chránit. A špatná zpráva: pokud se má tenhle poklad skutečně zachovat, bude to stát spoustu peněz, vynalézavosti expertů a odhodlání politiků. To vše jen za dobrý pocit a předpokládaný vděk naších potomků.