2005/17

Uplynulo 50 let od smrti Alberta Einsteina. Česká veřejnost se masově připojila ke každoročním oslavám Dne Země. Slunce opět do hor přilákalo lyžaře. Zemřel Pavel Bergmann. Noviny oznámily, že obří ledovec B15A narazil v Antarktidě na Drygalského ledový jazyk. Kardinálské konkláve zvolilo novým papežem Josepha Ratzingera, který po volbě přijal jméno Benedikt XVI. Odstoupila Grossova vláda. Premiérem nového koaličního kabinetu socialistů, lidovců a Unie svobody se stal dosavadní ministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek (ČSSD). Na tomhle sportu mám ráda jeho kontaktnost a dynamiku, prohlásila Gabriela Nosková (27) poté, co v Praze-Radotíně získala svůj v pořadí osmý titul mistryně republiky v páce a byla vyhlášena českou pákařkou desetiletí.

Konzervatismus, který prostupuje polskou společnost, vytváří úrodnou půdu pro kontroverze. Do široké škály tabu se lze neomylně strefovat z mnoha stran. Zatím poslední zásah si připsal wrocławský spisovatel a kritik Michal Witkowski (ročník 1975), když počátkem letošního roku vydal knihu s názvem Lubiewo. Ačkoli se autor této nálepce brání, jde o první polský homosexuální román.

Hned dva filmové festivaly proběhnou tento týden. Na západě Čech se připravuje Finále Plzeň (25. 4.–1. 5.), bilanční a soutěžní přehlídka původních českých filmů natočených v loňském roce, v několika pražských kinech pak začíná festival dokumentů o lidských právech Jeden svět (27. 4.–5. 5.). Protože příležitost vidět filmy promítané na Jednom světě se většinou neopakuje, dejme jim v této upoutávce přednost.
O hlavní cenu bude letos soutěžit 16 děl ze všech končin. Třeba snímek Ďáblův horník o 14letém bolívijském chlapci, který po smrti otce živí rodinu nebezpečnou prací v dolech na stříbro, syrový pohled na bezprizorné moskevské děti (My děti ze stanice Leningradská) nebo hrůzostrašný příběh z idylického Norska, v němž třiatřicetiletá žena zavraždí otce, jenž ji léta sexuálně zneužíval (Má milovaná holčička). Kdo nemá ze zpravodajství dost Iráku, může strávit večer s charismatickým pianistou Samirem Peterem, jenž se netají kritickými názory na současnou situaci v zemi (Pianista z Bagdádu).

Jsme na předměstí Londýna, kde skupina mladých lidí obsadila volný dům. Patří firmě, jež s ním má velkolepé plány, a tak vysílá komunikativního zástupce Jamieho, aby se s nelegálními nájemníky nějak dohodl. Překvapený vyjednávač ovšem nenarazí na squattery ani bezdomovce, ale dokonale organizované společenství lidí, jež pohrdá konzumní společností, svoboda je mu nade vše a odmítá se z budovy vystěhovat. Kmen, film britského režiséra Stephena Poliakoffa, ukazuje zajímavou konfrontaci dvou zcela rozdílných kultur, které se řídí protichůdnými pravidly. Vysílá ČT 2 v pondělí 25. 4. od 21.45.

Romské výtvarné umění bývá prezentováno zpravidla v jeho naivistické poloze, která vychází z tradiční romské kultury a také faktu, že většina Romů se malovat nebo sochařit učila sama. Putovní výstava We Are What We Are, jež vznikla v rakouském Grazu a od této středy bude mít svou jedinou českou zastávku v Muzeu města Ústí nad Labem, zvolila inovativnější přístup. Tvoří ji díla umělců, kteří buď jako ne-Romové reflektují svět menšinového etnika, jeho sociální postavení, odlišnosti či zvyky, nebo coby Romové nahlížejí svou societu zevnitř. Konfrontace obou pohledů slibuje překvapení. Výstava je zajímavá také tím, že se snaží opouštět obvyklé vidění a volí co možná nejsoučasnější umělecké prostředky. Mezi zúčastněnými výtvarníky najdeme Rumuny, Rakušany, Čechy, Slováky, Maďary i mnoho autorů ze zemí bývalé Jugoslávie.

Studium vztahu filmu a historie je u nás na rozdíl od jiných zemí ještě v plenkách, knižní sborník Film a dějiny, který dal z různých příspěvků dohromady editor Petr Kopal, má proto ambici stát se zakladatelským textem. Většinu autorů spojuje profese historika (nikoli filmového), na kinematografii, její význam a objektivitu se proto snaží nazírat z perspektivy svého oboru. Jejich příspěvky se týkají historických filmů i seriálů zobrazujících různá období od husitství až po časy majora Zemana. Pojítkem řady úvah je samozřejmě posun optiky, k němuž řada filmařů přistupovala při zpracovávání historických témat v době komunismu.

Nejznámější porevoluční slovenský režisér Martin Šulík udělal ve svém posledním filmu Sluneční stát aneb Hrdinové dělnické třídy zásadní tvůrčí obrat. Ze zasněných poetických vyprávění typu úspěšné Záhrady (1995) skočil rovnýma nohama do sociálního dramatu, v němž fantazii drží na uzdě neúprosná pravidla života v chudém průmyslovém městě a na přemítání není čas, protože děti musí něco jíst. Opustit staré jistoty a vydat se do neznáma si vždycky zaslouží uznání, v případě Slunečního státu pak o to větší, že film se režisérovi opravdu povedl.

Tento pátek uplyne čtyřiačtyřicet let od chvíle, kdy slavný italský tenorista Luciano Pavarotti (69) poprvé veřejně vystoupil v opeře. Tytéž árie z Pucciniho Bohémy, kterými kdysi zahájil hvězdnou dráhu, jsme mohli z jeho úst slyšet také minulou středu v pražské Sazka Aréně, kde zpíval v rámci svého světového turné na rozloučenou. Pavarottiho úctyhodná kariéra tedy opsala kruh, na rozdíl od jeho debutu však poslední pražské vystoupení příliš radostné nebylo.

Dohořely statisíce svíček v ulicích Varšavy a skončily „národní“ mše za polského papeže. Poláci teď nadšeně vítají Němce Benedikta XVI. a zvykají si na změnu. Ta je přitom může zasáhnout více, než jsou si dnes mnozí ochotni připustit. Mluvíme-li totiž o věcech polské církve, znamená to bez nadsázky věci polské společnosti jako celku. Oproti jiným evropským zemím je církev v Polsku mohutná a silná a má na společenské dění vliv, jaký si Češi stěží umí představit. Tamní semináře si nestěžují na prázdné posluchárny, naopak, polští kněží jsou ve stále větší míře „vyváženi“ do zemí, jako je Česká republika. Jakékoli názorové změny v polské církvi po smrti Jana Pavla II. proto můžeme pocítit i u nás.

Měla to být „výkladní skříň“ České televize, ale teď jsou z ní jen střepy. Když před rokem a půl přebíral hlavní diskusní pořad veřejnoprávního média Václav Moravec, televize to oznámila jako velkou událost. Zrodila se naděje, že na obrazovce odzvonilo nudným propagandistickým dostaveníčkům a že respektovaný moderátor z BBC zahájí novou éru politických debat v Česku. Nestalo se tak.

Při nejtěsnější možné většině v parlamentu hrají velkou roli i ty nejmenší názorové platformy. A dnešní rozechvělá ČSSD jich má víc než dost. Kardinální otázkou tudíž je, o co jde lidem, kteří v nich mají vliv.

Zastal se napadené ženy a za to vyfasoval dvouletou podmínku. Útočníka policie ani nevyšetřovala. „Mrazí mě z toho rozsudku,“ říká jeden ze svědků, advokát a olomoucký radní Petr Konečný. „Otevírá mi takový pohled na naši justici, který mě děsí.“

Vím o azylovém řízení své. Před časem jsem totiž byl neoficiálním tiskovým mluvčím a důvěrníkem běloruského ministra vnitra Jurije Zacharenka, který se pak stal vůdcem opozice a zřejmě na rozkaz nejvyššího vedení režimu byl speciálním komandem zabijáků unesen a s největší pravděpodobností zavražděn. Uprchl jsem proto ze své země a byl nucen požádat oficiální úřady České republiky o politický azyl. Nebylo to nic příjemného. Nikomu to osobně nedoporučuji.

Vystoupil na balkon nad Svatopetrským náměstím a se štěstím v očích kynul zelektrizovanému davu dole. Složil hold svému předchůdci a v prvním projevu slíbil vstřícnost vůči jiným náboženstvím. Jeho prvním, všem viditelným krokem v „úřadě“ pak bylo odsouzení nového zákona povolujícího homosexuálům v katolickém Španělsku svatby a adopce. Nový papež Benedikt XVI. vstoupil na scénu. Jaká je jeho minulost?

Čína se nezadržitelně emancipuje jako velmoc prosazující vlastní zájmy ve světě. Od počátku dubna světová média přinášejí zprávy o demonstracích ve velkých čínských městech proti japonské učebnici dějepisu, která dostatečně neinformuje o japonských zvěrstvech páchaných za 2. světové války v Číně. Vlastenecky naladění Číňané – soudě podle záběrů v médiích vesměs mladí, úspěšní lidé – vyšli do ulic, aby dali najevo rozhořčení nad tím, že Japonsko v učebnici „uráží city asijských národů“ a zejména Číňanů.

Tuzemské textilní výrobce převálcují čínské dovozy. Zdejší fabriky zkrachují. Česko ještě víc zaplaví tržnice s lacinými oděvy z Asie. Tak zněly – a ještě znějí – hlasy výrobců i politiků, strašící katastrofou po zrušení kvót na čínské textilní zboží.
Katastrofické předpovědi se však zatím nenaplňují, spíše naopak: čeští výrobci se naučili levné konkurenci čelit a někteří dokonce sami vyrábějí v Číně. A radovat se může zákazník, který si může vybírat ze záplavy kvalitního, módního a hlavně cenově dostupného zboží, o němž se mu ještě před pár lety mohlo jen zdát.

Tři namáhavé měsíce naší grosskrize nakonec skončily úspěchem: nic se nezametlo pod koberec, hlavní viník coby výstraha všem ostatním rezignoval, politický systém z valné části obstál. Ale život jde samozřejmě dál a neslibuje žádnou selanku. Důsledkem toho všeho je teď kabinet třetího sociálnědemokratického premiéra, který má před sebou řadu obtížných úkolů a proti sobě nebývale silného protivníka.

Letošní přijímací zkoušky na střední školy přinesly dětem a jejich rodičům ještě víc stresu než obvykle. To kvůli jedné přihlášce v prvním kole místo dosavadních dvou. Zpráva o téhle změně vzbudila na jaře poprask – petici proti ní podepsalo přes patnáct tisíc lidí. Cizinec neznalý zdejších poměrů by na to koukal s otevřenou pusou. Co na tom, vždyť přece dítě stejně nemůže chodit na dvě školy najednou. Nezbylo by než vysvětlit mu, proč i po patnácti letech svobodného života provází přechod dětí ze základní na střední školu stále takový stres.