2005/18

Na kopcích zas po roce hořely ohně čarodějnic. Republika oslavila první máj, lásky čas. Administrování země se chopil nový kabinet premiéra Jiřího Paroubka (ČSSD). Na pražských policejních služebnách se ztratilo šest z celkem osmi peněženek se stokorunovými obnosy, které tam coby fiktivní „nálezci“ odevzdali novináři Mladé fronty Dnes. Zita Kabátová oslavila dvaadevadesáté narozeniny. V pražském hotelu Hilton se dražilo Čapkovo Děvče s fialkami. S vyvolávací cenou jeden milion korun šel do dražby kostel Povýšení sv. Kříže v Jihlavě. Vzhledem k častým stížnostem na neúplné údaje zahájila penzijní správa velkou inventuru dokumentů potřebných k výpočtu důchodu. Noční mrazy spálily část letošní ovocné úrody. V autech a pod širým nebem muselo ve východních Čechách nocovat několik romských rodin s dětmi, které po vypršení nájemní smlouvy vystěhovala radnice z ubytovny v Kostelci nad Orlicí a kterým následná blokáda čtyř set vzrušených občanů zabránila nastěhovat se do nové nasmlouvané ubytovny v Rokytnici v Orlických horách. Hokejová reprezentace odcestovala na nadcházející mistrovství světa do Vídně.

Některá umělecká díla by měla být předepsána masovému publiku jako preventivní léčba proti smrtelně nebezpečným chorobám civilizace. Jedno takové jménem Hotel Rwanda vstupuje právě do místních biografů. Přináší povzbuzení imunity proti té nejhorší nemoci, jaká může naši kulturu vůbec potkat – proti spáchání genocidy.
Už název filmu naznačuje, že se přesuneme o jedenáct let zpátky do středoafrické Rwandy, kde v průběhu tří měsíců povraždili radikální etničtí Hutuové téměř milion svých sousedů Tutsiů a také tisíce umírněných příslušníků vlastního etnika. „Zbavme se těch méněcenných švábů (rozumějme Tutsiů), kteří nám tak ubližují,“ supí na začátku snímku hlasatel štvavé radiostanice a předznamenává budoucí tragédii. Před diváky se ovšem neodvíjí popisný dokument o genocidě, ale dramatický příběh správce hotelu Paula Rusesabaginy, jenž dokázal v průběhu masakrů přeměnit svěřený hotel v tajný uprchlický tábor pro civilisty z obou etnik a zachránil tak před jistou smrtí celkem 1268 lidí.

Neuplynul ani rok a jsou tady znovu The Tiger Lillies (na snímku), výborné blasfemické trio z Londýna. Kdo ještě nezná jejich odrhovačky o smrti, námořnické bestialitě a nemocích, neměl by tentokrát zaváhat. Zpěvák a harmonikář Martyn Jacques předvádí teatrální grimasy a zpívá přitom hrůzostrašné příběhy vysokým vzrušeným falzetem. Bubeníkova výbava připomíná spíše hračkářství, jen basista je vlastně takový slušňák. Tygrované lilie vystoupí tento čtvrtek v pražském klubu Abaton.

Existuje něco jako obecný charakter vynikajícího herce? Alkoholik, proutník, chlubil, cynik a hazardér? Těžko říct. Divadelní hra Kean sepsaná Alexandrem Dumasem a revidovaná Jean-Paulem Sartrem má každopádně charakter velké herecké osobnosti v centru pozornosti. Předlohou pro Dumasovu hru byl Edmund Kean, vrcholný představitel romantického herectví v Anglii. Ovšem samotnou roli psal Dumas na tělo jinému herci. Také Sartre dílo přepracoval a posunul k existencialismu na přání tehdejší herecké hvězdy Pierra Brasseura. A nyní přichází s pražským Divadlem pod Palmovkou Jiří Langmajer, aby v Keanovi otiskl svou tvář. Hra má premiéru toto úterý.

Profesor Albert Pražák (1880–1956), přední literární historik meziválečné éry, bývá dnes připomínán hlavně v souvislosti s pražským povstáním, jehož byl formální hlavou. Jeho vědecké dílo je opomíjeno pro pozitivistickou metodu, jež se zdá překonaná, a kvůli Slovákům. Pražák sice vybudoval vědecké základy dějin slovenské literatury, učinil to však v duchu vyhraněného čechoslovakismu a štúrovské přesvědčení o svébytnosti slovenštiny pokládal za romantický výstřelek. Své paměti s názvem Politika a revoluce dopsal roku 1949, vydání se však dočkaly až po více než půlstoletí díky nakladatelství Academia. Text sepsaný pádným slohem přináší neotřelé pohledy na události. Přibližuje také dobovou atmosféru a ideje.

V ostrovní zemi zuří bitva o dánský literární kánon. Jinými slovy o to, které knihy nesmí tamního školáka minout. Střílí se tu z těžkých kalibrů. Jedna strana hovoří o nacionalistickém, či dokonce „nacistickém poručníkování“, protistrana metá pojmy jako „kulturně-relativistická vykořeněnost“ či „povrchnost globalizovaného světa“. Debata je poučná i pro nás.

Člověk snadno podléhá dojmu, že bezpráví a zvěrstva se odehrávají jen v Africe, Latinské Americe nebo Asii a nás se tak úplně netýkají. Letošní ročník festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět promítá několik snímků, které připomenou, že útlak a zneužívání existují i mnohem blíž. Hrdinkami těchto příběhů jsou ženy.

Pro většinu lidí, kteří ho potkali, to byl krysař. Šli za ním dobrovolně kamkoli, obdivovali ho jako muzikanta i osobnost. Text písně jeho spoluhráče a přítele Jaro Filipa to vystihuje jasně: „Ja som ten, čo hrával s Dežom, so slovenským pápežom.“ Jeden z nejdůležitějších slovenských hudebníků Dežo Ursiny (1947–1995) zemřel přesně před deseti lety. Vzpomínku zaslouží nejen jeho dílo, ale i postoj, s nímž čelil bolestivému soumraku svého života.

V posledních třech měsících nebylo vůbec jednoduché vysvětlit známým v Nizozemsku, co se to vlastně děje v české politice. Samozřejmě, šlo uvést něco o financování bytu mladého sociálnědemokratického premiéra nebo o jeho neprůhledných kontaktech s (ne)majitelkou nevěstince. Nicméně, divná půjčka ve výši necelých 100 000 eur je na západním trhu s nemovitostmi docela malicherná částka takže předpokládat, že je kvůli tomu premiér vydíratelný, nedává valný smysl. Česká krize se příliš neobjevovala ani na stránkách tisku v Nizozemsku nebo např. v Německu. Důvody mohou být dva. Buďto krizi nelze vysvětlit čtenářům, anebo je krize tak irelevantní, že redakce zaplnily stránky raději něčím jiným. Výsledek je v obou případech stejný: zajímat se o českou politiku rovná se ztráta času.

Alaa Al Tamimi (53) vystudoval pozemní stavitelství a stavební inženýrství na univerzitě v Bagdádu, doktorát získal v Paříži. V 80. letech přednášel na bagdádské vojenské akademii, v roce 1987 byl povolán do hlavní Saddámovy laboratoře pro vývoj nukleární zbraně. Nikdy nebyl ve straně Baas. Jadernou laboratoř opustil v roce 1993 a o dva roky později emigroval do Spojených arabských emirátů, kde pracoval v ústavu územního plánování ve městě Abú Dhabi. V dubnu roku 2004 se zúčastnil konkurzu na starostu města, pořádaném bagdádskou městskou radou. Ta jej vybrala velkou většinou mezi devadesáti kandidáty a 29. května se ujal funkce prvního starosty svobodného Bagdádu. Alaa Al Tamimi je ženatý, má syna.

Na první máj před padesáti lety byl v Praze odhalen Stalinův pomník. Byla to pozoruhodná stavba, která vznikla i zanikla v podivné době a do značné míry tuto dobu také symbolizuje. Příběh pomníku je také dobrou výpovědí o tom, jak se u nás v relativně nedávné době žilo.

Malá čtyřměsíční nigerijská holčička s nádherným jménem Hope umřela zimou před dvěma týdny. Její matka se snažila na bárce společně s dalšími imigranty dostat přes Gibraltarskou úžinu. Foukal však příliš silný vítr a voda byla nesnesitelně ledová. Otřesná tragédie se odehrála v čase jednoho z největších legislativních „pardonů“ vůči nelegálním přistěhovalcům.

Silvio Berlusconi si už nesplní jeden ze svých velkých snů: být prvním italským premiérem od roku 1945, jehož vláda vydrží nepřetržitě po dobu celého pětiletého parlamentního období. Může se utěšovat tím, že jeho původní kabinet přežil na Itálii rekordně dlouhou dobu – téměř 4 roky. To mu ale asi velkou radost nedělá. Podle většiny politických pozorovatelů se totiž nachází na nejnižším bodě své politické dráhy.

Nová koaliční vláda pod vedením Jiřího Paroubka ještě nevypracovala programové prohlášení, premiér už ale některé priority sdělil. Mimo jiné chce trochu snížit daně, podpořit podnikání a vypracovat státní rozpočet na rok 2006. Plnění posledního úkolu bude zřejmě nelehké: oproti dlouhodobému rozpočtovému výhledu bude třeba ušetřit další více než tři desítky miliard korun.
Nejde však o nijak překvapivou věc. Česká republika má podle vládního plánu přijmout společnou evropskou měnu do roku 2010. A proto musí splnit určité podmínky. Jednou z nich je schodek veřejných rozpočtů do tří procent HDP. Česko se jej zavázalo snižovat postupně na základě tzv. konvergenčního plánu dohodnutého s Evropskou unií: letos by měl být deficit 4,7 % HDP, napřesrok 3,8 %, v dalším roce o dalších pět desetin méně a konečně v roce 2008 pod tři procenta.

Zřídkakdy se stane, že spojenci i protivníci jedné osoby najdou společnou řeč. U Jiřího Paroubka se to stane, když se jich zeptáte, jaký pravděpodobně nový český premiér je. Příštích čtrnáct měsíců nám bude podle těchto hlasů vládnout člověk velmi schopný, pracovitý, pragmatický. Solitér. Nehledí na spojence, nehledí na své včerejší názory. Pan Nikdo (před jedenácti lety pro Pavla Dostála). Politicky prozíravý. Lidsky studený. A ochotný dohodnout se s kýmkoli.

Násilník Martin Macháček, považovaný řadou lidí za šéfa gangsterů Mostecka, napadl spolu se svými kumpány policistu. Vyhýbal se výslechu. Zásahová jednotka ho doma nenašla – někdo od policie ho varoval. Teď je po něm vyhlášeno celostátní pátrání. A znovu je tu stará písnička: svědkové se bojí a nic si nepamatují.

Zřejmě jen málokoho potěší pohled do kolonky daně na výplatní pásce. Každého totiž napadne, že by měly být mnohem nižší. Toto naříkání samozřejmě slyší i politici, takže téma daní fakticky už dnes odstartovalo volební boj. Zatímco sociálnědemokratický ministr financí Bohuslav Sobotka odeslal v pátek do vlády návrh na snížení daní z příjmu pro chudší obyvatele, hlavním trumfem opoziční ODS se stalo jednoduché heslo: Rovná daň pro všechny a na všechno ve výši patnácti procent. Tím si občanští demokraté vysloužili kritiku vládních politiků, kteří je obviňují z nadržování bohatým, a chválu části ekonomů, podle kterých rovné daně podporují hospodářský růst.

0ptimistické scénáře se naplnily – Česko rok po vstupu prosperuje, nedošlo k dramatickému nárůstu nezaměstnanosti ani zdražování. Vládní krize pak ukázala nejpřesvědčivěji, co znamená členství v prestižním klubu – česká koruna se téměř nepohnula a ekonomika si běží v klidu dál.
První rok ale přinesl i řadu otázek, které budou pro budoucnost Evropské unie naprosto klíčové: další rozšíření Unie, oživení hospodářského růstu a v neposlední řadě přijetí evropské ústavy. Zejména poslední bod si zřejmě vyžádá hodně trpělivosti a chladného rozumu.