2005/23

Po horku přišly bouře. Média oznámila, že Francouzi a Holanďané řekli v referendu NE evropské ústavě. Na mnoha místech republiky udeřilo krupobití. Svou roli sehrálo i vyřazení nizozemského kandidáta z hudební soutěže Eurovize, kdy se část Nizozemců domnívala, že se jedná o „spiknutí“ východoevropských zemí, které ukazuje, jaký vliv má Nizozemsko v rozšířené Unii, popsal český velvyslanec v Holandsku Petr Kubernát Lidovým novinám důvody, na základě kterých se holandští voliči rozhodli odmítnout evropské sjednocení. V Gyncentru v Hloubětíně začala fungovat první „odkládací schránka“ na nechtěné děti.

Dokumentu se v kinech daří čím dál tím lépe a potvrzuje to i nejčerstvější premiéra z minulého týdne – film režisérky Věry Chytilové Pátrání po Ester. Je to možná na sklonku jara trochu troufalé, ale odvážíme se tvrdit, že jde o jednu z nejzajímavějších událostí letošní sezóny.
Věra Chytilová tu vlastně volně navazuje na svůj televizní portrét fotografů Tmeje, Ludwiga a Chocholy s názvem Vzlety a pády. Tentokrát ji zajímá život a tvorba scénografky, kostýmní návrhářky a scenáristky Ester Krumbachové (1923–1996), vrstevnice zmíněných pánů, s níž Chytilovou pojilo přátelství, práce i generační blízkost. Slovo pátrání tu není náhodou: v úvodu se autorka ptá, kdo vlastně byla ta žena, s níž se „smály stejným věcem“ a která navzdory širokému tvůrčímu rozptylu přitahovala v 60. letech pozornost českých umělců jako magnet.

Současného diváka Shakespearových divadelních her by možná ani ve snu nenapadlo, jak svízelná byla jejich pouť za uznáním na evropském kontinentě a zejména ve Francii. Fascinující historií dlouholetého ignorantství, následného cenzurování a liknavého akceptování her anglického génia ve Francii se zabývá brilantně napsaná kniha Johna Pemblea – Shakespeare Goes to Paris: How the Bard Conquered France (Shakespearova cesta do Paříže: Jak bard dobyl Francii), vydaná nakladatelstvím Hambledon&London.

V letošním prvním čísle revue Souvislosti zaujímá nejvýznamnější místo blok materiálů o osudu i odkazu českého historika, básníka a překladatele Zdeňka Kalisty (1900–1982). Úctyhodná osobnost je představena i s pozoruhodnými rozpory, pramenícími z nenaplněné touhy stát se vůdčí osobností generace. V mládí měl Kalista blízko ke Karlu Teigemu a levicové avantgardě, ale také k výrazně konzervativnímu historikovi Josefu Pekařovi. Mladý italský bohemista Alessandro Catalano, autor životopisného eseje, upozorňuje na zajímavou epizodu Kalistových styků s italskými zednáři. Redakce zařadila do pásma také dokumenty z politického procesu, v němž byl Kalista roku 1952 odsouzen na patnáct let (odseděl si devět). Vytříbené literární texty tak uvedla do působivého kontrastu s fantasmagorií justičních blábolů.

Docela netradiční název …And You Will Know Us by the Trail of Dead (Poznáte nás po znamení smrti) si pro svou kapelu zvolili mladí rockeři z texaského Austinu. Tří až pětičlenná skupina zní nesmírně svěže, hraje s neuvěřitelným nasazením a její pružné valčíky skvěle swingují. Ve svém dynamickém běsnění vlastně navazuje na The Who a rané Sonic Youth. V chytrých epických textech si Texasané velmi rádi utahují z amerických mediálních celebrit. Ve své zemi tím ovšem vzbudili jistou kontroverzi, protože sami vydávají u velké nahrávací společnosti a pomalu, ale jistě se stávají celebritami. To ostatně budeme moci posoudit sami. Trail of Dead totiž vystoupí v pátek 10. 6. v pražském Rock Café. Na jejich ironicky pompézní show srdečně zveme. Citlivější jedinci nechť si ovšem nezapomenou ucpávky do uší.

Role významných umělců, kteří zůstali v průběhu války v Německu nebo na okupovaných územích a spolupracovali nějak s nacisty, je již delší dobu v hledáčku dramatiků. V Brně vytvořil loni J. A. Pitínský profil Vlasty Buriana, ve Východočeském divadle Pardubice se nyní 11. 6. chystá premiéra hry Na miskách vah britského dramatika Ronalda Harwooda. Tématem je osud německého dirigenta Wilhelma Furtwänglera (na snímku), který zůstal přes válku v Berlíně a snažil se dál pracovat. Pak byl obžalován z kolaborace a očištěn až po úmorném procesu.

World music už v Česku zdaleka není takovou novinkou jako před sedmi lety, kdy festival Respect začínal, letošní ročník ale ukazuje, že si v rostoucí konkurenci našel nezaměnitelnou cestu. Dramaturgie přehlídky nestaví na prověřených jménech, ale naopak rozhazuje sítě v neprobádaných vodách a snaží se překvapovat. Letošní ročník, který se koná opět na pražském ostrově Štvanice, to potvrzuje vrchovatě: tak roztodivnou sestavu muzikantů jinde nepotkáte.

Přes třicet let drželi američtí novináři Bob Woodward a Carl Bernstein v tajnosti identitu muže, který vstoupil do dějin pod označením Deep Throat (hluboké hrdlo). Ale nakonec si tito dnes už otřískaní šedovlasí harcovníci velkého mediálního světa nechali své životní tajemství ukrást časopisem Vanity Fair. Ten minulý týden odhalil, že oním záhadným zdrojem, který pomohl v letech 1972 a 1973 Woodwardovi a Bernsteinovi z deníku The Washington Post rozkrýt tuctovou vloupačku do bytového komplexu Watergate až k aféře, která položila Bílý dům prezidenta Richarda Nixona, byl tehdejší druhý nejvyšší muž ve struktuře FBI – muž, jehož pravé jméno zní Mark Felt.

Zlatá palma pro belgický film bratrů Dardenneových Dítě, strohé sociální drama s uměleckými parametry, ale s malou nadějí stát se hitem. Velká cena pro Jima Jarmusche za filozofickou komedii o stárnoucím donchuanovi Zlomené květy. Prestižní cena nadace Gan pro rumunský snímek Smrt pana Lazaresca, v němž dvě a půl hodiny po bukurešťských nemocnicích umírá chudý stařec. Dobré filmy, na kterých ale nikdo nezbohatne. A na druhé straně velký byznys. Hlavní smysl Cannes je skrytý za obrazy rozzářených vítězů a za večerními výstupy hvězd po schodišti slávy.

Egypt, lídr arabského světa, leč zároveň republika jednoho muže jedné strany, se přizpůsobuje současné vlně demokratizace na Blízkém východě, která již naplno zasáhla Irák a Libanon. Prezident Husní Mubarak v únoru překvapivě oznámil, že v podzimních volbách je ochoten se utkat i s dalšími kandidáty. Jeho návrh pluralitních prezidentských voleb posléze schválil parlament a nyní v referendu i národ. Až dosud Egypťané volbu vůdce země parlamentem pouze schvalovali v referendu, alternativa nebyla možná. Vzhledem k tomu, že si vládní Národní demokratická strana (NDS) zabezpečuje v parlamentu stabilní většinu (nyní 90 %) a ostatní formace mají v politickém systému země jen omezený prostor, je zřejmé, proč se Mubarak drží tak dlouho u moci. A ani chystaná reforma jeho silnou pozicí nijak významně neotřese. Důvodem jsou překážky, které nová pravidla budoucím Mubarakovým vyzývatelům kladou.

Dva smrtelné údery dostal v minulém týdnu přes tři roky připravovaný projekt evropské ústavní smlouvy. Nejprve se v neděli vyslovila proti Francie a tři dny nato přišlo silné ne také z Nizozemska. Co tento výsledek znamená pro Evropu?

Vyvlastnění, vydírání, Ústavní soud. Tato ostrá slova padají při emotivní debatě o novele obchodního zákoníku, která dává od pátku možnost vlastníkům, kteří ovládají více než 90 procent podniku, zbavit se drobných akcionářů povinným výkupem akcií.
Do sporu dokonce nepřímo zasáhla policie: minulý čtvrtek obvinila z vydírání první tři minoritní akcionáře. Co je tedy větší zlo? Drobní akcionáři, nebo vyvlastnění?

Po francouzském a nizozemském ne evropské ústavě stojí Evropa před rozhodnutím, co dál. Směr kroků vpřed ovlivní i Česko. Evropa bzučí návrhy, co s ústavou a vůbec co s celým projektem. Tady je zpráva, jaký hlas představuje česká diplomacie a jak si čeští politici představují budoucnost EU.

Až bude na začátku října zveřejněna dosud tajná zpráva OECD o stavu životního prostředí v Česku, na pochvalu nečekejte. Republika dostane co proto za ohromný nárůst odpadů, průtahy v práci na ekologické daňové reformě a nezadržitelně rostoucí automobilismus. Mimo to si však vládní úředníci a veřejnost přečtou také informaci, kterou už slyšeli mnohokrát – energetická náročnost české ekonomiky je bezmála dvakrát vyšší než ve vyspělé Evropě. A navíc v posledních letech přestala klesat.

V té otázce, která se díky nepřehlédnutelné televizní propagaci usídlila v našich domovech, se mísí dětinskost, národovecká trapnost, ale také příjemná provokativnost a trocha napětí. Hra pro deset milionů na téma Kdo je největší Čech všech dob jde příští víkend do finále a my se tedy dozvíme odpověď. Pro někoho konečně, pro jiné to konečně zmizí z dohledu. Viděno ale střízlivýma očima: i když v soutěži českých velikánů možná zaboduje herec nebo neprávem glorifikovaný boží bojovník, celá akce – pokud se ji tedy vůbec rozhodneme vzít v potaz – dopadá lépe, než by se z reakcí kritiků mohlo zdát.
Za všechny jmenujme třeba historika Jiřího Raka. Jeho zevrubný text v Lidových novinách s názvem Největší Čech aneb Vítězství 19. století dochází k závěrům, že „lidé jsou v zajetí barvotiskových stereotypů doby obrození“. Soutěž a její účastníky Jiří Rak opravdu nešetří. Češi podle něj nehodnotí skutečné postavy naší historie, ale jen jejich obraz v dobové propagandě.

Během tří dnů dva spoluzakladatelé Evropské unie odmítli v referendu navrženou evropskou ústavu. Po francouzském ne mohli ještě představitelé komise EU říkat, že je to hlavně problém pro Francii a že ratifikační proces poběží dál. Po holandském ne už všichni tuší, že ratifikace ztrácí smysl. Evropská ústava je klinicky mrtvá dříve, než mohla potvrdit svou životaschopnost. Euroskeptici od Londýna po Varšavu slaví porážku federalistů a děkují Francouzům a Holanďanům, že je vlastně zbavili ústavy, kterou oni nikdy nechtěli. Realisté se zase ujišťují, že i bez ústavy platí staré smlouvy, a tudíž EU může zpomaleně pokračovat v zajetých kolejích. Opomíjejí to podstatné: evropská integrace měla vždy politický cíl. Zamítnutí ústavy je porážka myšlenky politické Evropy, a tudíž zpochybnění samotného evropského projektu. Otevírá se tak prostor pro odstředivé tendence a pokusy o demontáž integrace, nemluvě o evropském sebevědomí.