2005/26

Začalo léto. V podbabském přístavu zakotvila loď Tajemství a v Praze vypukl Čtvrtý námořní festival. Tony Blair převzal v Bruselu na půl roku kormidlo Evropské unie a prohlásil, že se EU buď musí modernizovat, nebo zemře. Na český hudební trh vstoupil iPod. V domácím vězení oslavila 60. narozeniny barmská bojovnice za svobodu Su Ťij a noviny o tom přinesly zprávu. Pavel Nedvěd prodloužil smlouvu s Juventusem Turín. Jihomoravská Moravia Lacto a jihočeská Madeta dospěly k názoru, že mlékárny si musí pomáhat. Premiér Jiří Paroubek odcestoval na návštěvu Číny a Japonska. Uměleckoprůmyslové muzeum vystavilo v Karlíně fotky Drahomíra Josefa Růžičky.

Student architektury Ladislav Jelínek měl štěstí. Před dvěma lety našel ve švédském Göteborgu kufr, ve kterém nebylo nic než dvacet exponovaných cívek kinofilmu. Cestovatel je po návratu nechal vyvolat a pořídil z nich sedm set padesát fotografií. Ty jsou teď základem výstavy Ztracená dovolená , kterou od minulého týdne představuje pražská galerie Mánes. Zábavná zpráva o tom, co dokáže homo sapiens, dopřejete-li mu obstojný měsíční příjem a pár týdnů volna.

Občas se stane, že zavedený literát doprovodí laskavým úvodním doporučením knižní prvotinu. Není však výjimkou, že po přečtení samotné knihy zbudou ze superlativů oné pomáhající autority rozpaky. V případě debutu Brňana Ivana Jergla (1941) to neplatí; Jáchym Topol v předmluvě k jeho povídkovému svazku Naděje chodí po špičkách nenadsazuje, když hovoří o dobré literatuře.

Vývoj světové populace byl až donedávna vděčným tématem pro katastrofické scénáře, neboť různé modely vcelku svorně předpovídaly, že počet obyvatel planety bude i nadále exponenciálně stoupat až k úplnému vyčerpání ekologických zdrojů a následnému civilizačnímu kolapsu. V posledním desetiletí se ale žánr předpovědí výrazně změnil a dnes vesměs očekáváme kulminaci světové populace v dohledné budoucnosti, většinou ještě v tomto století, a to na poměrně únosné hladině 7–11 miliard lidí. Jednotlivé scénáře se velmi různí, jak lze ostatně očekávat u činnosti tak nejisté, jakou je věštění budoucnosti, nicméně jako nejpravděpodobnější se jeví nárůst populace na devět miliard okolo roku 2075 a její následný pokles.

James Brabazon (33 let) je uznávaný mezinárodní fotoreportér a filmový dokumentarista, který zaznamenal konflikty v Afghánistánu, Číně, Ekvádoru, Kašmíru, Izraeli, Kosovu, Rusku, Zimbabwe a dalších téměř padesáti zemích světa. Jeho zřejmě nejznámějším snímkem je dokument „Libérie: Barbarská válka“, který natočil s významným americkým dokumentaristou Jonathanem Stackem. V roce 2004 získali oba za film o Libérii cenu „Courage Under Fire Award“, již uděluje International Documentary Association filmařům, kteří riskovali život, aby zachytili věrně události ve válečných zónách. Film byl přizván také do hlavní soutěže letošního Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech „Jeden svět“. Při té příležitosti James Brabazon navštívil Prahu.

Ještě před dvěma týdny to na Západě nikdo nečekal. Írán se odvrací od světa a uzavírá do sebe. Reformátoři v tamních prezidentských volbách drtivě prohráli. Vítězství ultrakonzervativního Mahmúda Ahmadínedžáda téměř jistě zastaví i dosavadní chabé pokusy o uvolnění poměrů v sešněrované zemi. Triumf nového prezidenta, který lidem slíbil únik z těžké ekonomické situace, však bude mít pro Západ i důsledky, o nichž se během předvolební kampaně příliš nehovořilo.

Z „budování míru“ jsme vyrostli, zůstala jen vzpomínka na eufemismy totalitní éry, kdy se za mír „bojovalo“. Přesto slovo mír přináší mnoho kladného, konstruktivního, něco, co vždy rozšiřuje pole pro normální aktivity všeho druhu, co staví, ne boří. Proto působí dost bizarně, když list The New York Times před týdnem zhodnotil vyjednávací úspěchy Condoleezzy Riceové ve Svaté zemi takto: „Dohoda představuje první konkrétní izraelsko-palestinskou spolupráci v Gaze po mnoha měsících sporů.“ Výsledkem oné dohody je přitom skutečnost, že domy po osadnících budou po srpnovém stažení Izraele strženy. Jak tuto spolupráci chápat? Nadějně – od slova dohoda? Nebo destruktivně – od slova stržení? Právě tento bod, přesněji dvě strany jedné mince, nyní nabírá konkrétní obrysy.

Kolem ostrova zuří bouře. Jedni navrhují postavit vlnolamy, sesednout se na návsi, chytit se za ruce a společně přečkat nepohodu. Druzí radí vyškolit námořníky, vystavět pevné lodě a vrhnout se do vln. Bouře se jmenuje globalizace a ostrov Evropská unie. Do jejího čela právě na šest měsíců usedá vůdce jednoho z táborů, modernizátor Tony Blair. Znamená to, že se Evropa vydává na cesty?

Leží vedle sebe, obývají je lidé stejného jazyka a stejného původu, a přece nemohou být od sebe dál. Severní a Jižní Korea jsou dva různé světy s různými lidmi, které ale pojí jedna touha: spojit se a žít zase spolu. Problém je, že dnes si to ještě nikdo neumí představit. Pouze vědí, že to bude dlouhé a drahé. První nesmělé kroky už ale přesto začaly.

Českou sociální demokracii nedobrovolně opustil muž, který jí často v průběhu třinácti let, kdy byl jejím členem, příliš dobrou reklamu nedělal. Stalo se to minulý čtvrtek po boji znesvářených skupin v mostecké okresní organizaci. Tím vyděděncem je člen Levicové frakce Josef Hojdar.

Koncem května proběhla v restauraci Zámeček v Českém Těšíně velká sláva, kterou korunoval ohňostroj: po osmnácti letech od maturity se tu sešlo 29 absolventů gymnázia na místní Frýdecké ulici. Sraz proběhl poklidně – nikdo ještě netušil, že se jeden z nich o pouhý měsíc později stane nejhledanějším mužem v Česku a jeho útěk přiměje k demisi policejního prezidenta

Podnikateli Sebastianu Pawlowskému nezačalo léto tak, jak si představoval. Vysněný dům u Karlova mostu, jehož stavbou se chtěl natrvalo podepsat na tvář Prahy, zhatilo jedno strohé ministerské ne. A to chvíli potom, co sehnal od městských úředníků veškerý potřebný souhlas. Něco takového samozřejmě zabolí. Naopak v táboře protivníků, kde jsou památkáři i obyčejní milovníci Prahy, vzbudil verdikt nadšení. Nejen proto, že díky němu zůstane v pražské památkové rezervaci jedno zákoutí stejně prázdné a otevřené, jak bylo po celé věky. Navíc se tím prý oddálilo nebezpečí, které Praze hrozí: že ji totiž pařížská centrála UNESCO kvůli necitlivým zásahům do srdce města vyškrtne ze seznamu světového kulturního dědictví. „Ale jde o krásné místo a hodně peněz,“ komentuje skepticky Pawlowského prohru expert z Národního památkového ústavu Josef Štulc. „Mám obavu, že se investor nevzdá.“ Samotný stavitel pobývá v těchto dnech na Světové výstavě v Japonsku a výrok ministra kultury nekomentoval.

Počítačoví nadšenci z půlky devadesátých let se mýlili. Internet není mocným lékem proti diktátorům, není nekontrolovatelným prostorem svobodných informací. Pokud by dnes v Česku nadále vládli komunisti, mohli bychom si sice číst německé noviny, nikoli ale Tigridovo Svědectví. Mohli bychom debatovat o feminismu na amerických webových fórech, ale ne na domácí síti o tom, jak rudé svrhnout. Husákovi pohrobci by stejně, jako to dnes dělají despotové v dalších státech světa, dokázali najít způsob, jak internet podrobit svému dohledu a trestat projevy svobody. Od předminulého týdne ale víme, že se jim nabídl nečekaný pomocník: firma, která celý ten báječný svět internetové svobody podstatnou měrou rozbíhala a kterou má dnes většina z nás na svém psacím stole – Gatesův Microsoft.

Konec policejního prezidenta Jiřího Koláře je navýsost symbolický. Šéf zdejších strážců zákona odchází kvůli podezření, že příslušníky jeho elitní protikorupční jednotky uplatil zatčený boháč, aby mu doslova před objektivy kamer dovolili uprchnout. Tak smutně skončila vláda muže, za jehož sedmiletého angažmá kleslo renomé policie na dno. Veřejnost ji považuje za neschopnou a zkorumpovanou instituci, jejíž část nepokrytě slouží mocným. Pád jednoho z hlavních tvůrců tohoto marasmu by mohl být začátkem zásadních změn.