2005/4

Zlatý snímek z loňského filmového festivalu v Benátkách Vera Drake – Žena dvou tváří nevstoupil do zdejších biografů s fanfárami, ale ve třech kopiích se minulý týden vydal na osamělou štrapác po klubových kinech. Tak už to v české distribuci chodí: představa, že diváci jsou příliš hloupí na to, aby snesli ambicióznější film, vyrábí outsidery z favoritů světových festivalů. Sociální drama britského režiséra Mikea Leigha přitom i takzvaného nenáročného diváka přiková k židli strhujícím hereckým výkonem Imeldy Staunton a napínavou morální otázkou.

Objevování zapomenutých umělců se od dob romantismu stalo jakýmsi mystériem světského kulturního provozu. Společnost tak dává najevo, že si necení jen zjevného úspěchu, ale dokáže časem rozpoznat i skryté hodnoty, jejichž jedinečnost vynikne teprve z odstupu. Kdyby zneuznané umělce nepoháněla naděje v alespoň opožděné zadostiučinění, existovalo by asi mnohem méně uměleckých děl, která dnes pokládáme za výtečná. Výstava Emil Králíček – zapomenutý mistr secese a kubismu v pražské Galerii Jaroslava Fragnera ukazuje, že posmrtné uznání není vyhrazeno jen básníkům, malířům či skladatelům, ale může potkat i dobrého profesionála méně romantického oboru. Architekt Emil Králíček (1877–1930) vytvořil nejzajímavější část díla jako námezdní projektant větších stavebních firem, kde své výkresy podle dobových zvyklostí nesměl ani podepsat.

Maďarský spisovatel židovského původu Imre Kertész, deportovaný v roce 1944 do Osvětimi, pronesl při přebírání Nobelovy ceny za literaturu v prosinci 2002 tato slova: „Problém Osvětimi nespočívá v tom, zda za ní udělat tlustou čáru, nebo ne, zda na ni vzpomínat, nebo ji spíš zasunout do odpovídajícího šuplíku Historie, zda stavět pomníky milionům obětí a jaké. Opravdový problém Osvětimi je v tom, že se stala a že na tom nemůžeme nic změnit… Osvětim se stala v křesťanské kultuře a zůstává otevřenou ranou.“ V souvislosti se šedesátým výročím osvobození Osvětimi je součástí návratů k této hluboké ráně i diskuse, zahájená na konci 70. let americkým historikem Wymanem, o tom, proč Spojenci nebombardovali vyhlazovací tábory či alespoň koleje, po kterých k nim přijížděly statisíce obětí.

Rannia Attar (22) studovala na Bagdádské univerzitě anglickou literaturu, ale studium nedokončila kvůli válce. V letech 2003–2004 pracovala pro BBC, dnes připravuje v irácké televizi Nahrein politické zpravodajství a vede vlastní hudebně-zábavný program. Za vlády Saddáma Husajna byl zatčen a zabit její otec, loni zahynula v důsledku náhodné americké palby její sestra. Rannia Attar je katolickou křesťankou.

Zpráva, že romské děti na východním Slovensku jedí hladem trávu, znepříjemnila snídani řadě zdejších čtenářů novin. Přišli s ní loni v září výzkumníci Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), kteří takové scény spatřili na vlastní oči. Od té doby se mimo jiné stalo to, že napadl sníh. A vznikla tak otázka, co se v místech srdcervoucí chudoby děje teď.

Zapaterovy povolební líbánky definitivně končí. Po měsících strávených naplňováním tužeb většiny se na stůl vetřela méně chutná sousta: Baskové se hlásí o právo na sebeurčení a Španělé milující své „velké Španělsko“ si zacpávají uši. Ve frontě za Basky navíc čekají další zájemci o uvolněné vztahy s Madridem.

Před 50 000 hosty složil George W. Bush ve čtvrtek prezidentskou přísahu a stal se tak podruhé prezidentem USA. Ve své nástupní řeči potvrdil dosavadní zahraničně-politický kurz. Upozornil, že „přežití svobody v naší zemi závisí na úspěchu svobody v ostatních zemích“, a vyjádřil odhodlání bojovat proti tyranii na celém světě. Jednou ze zemí, kterých se to týká, by mohl být i Írán. Známý novinář Seymoure Hersch napsal pár dní před inaugurací v článku „Příští války“ v časopise The New Yorker, že Američané, znepokojeni íránskými jadernými ambicemi, aktualizují plány pro válku s Íránem a v zemi již 6 měsíců operují americká komanda. Zprávu o chystaném útoku na Írán okamžitě převzala snad všechna světová média. Je to však trochu planý rozruch – nejde totiž o nic nového.

Ke každé koruně na čistou mzdu ještě jedna koruna a nějaké haléře státu na daně a odvody. Tak vypadá propočet průměrného českého podnikatele při přijímání nových zaměstnanců. Není potom divu, že se část firem se svými zaměstnanci dohodne na tom, že si pracovník opatří živnostenský list. Zaměstnavatel za něj nebude muset platit zdravotní a sociální pojištění, tím pádem nabídne o trochu vyšší plat a ušetří oba – na úkor státní kasy.
Tento tzv. švarcsystém se pokusil novým zákonem omezit ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach. Jelikož zároveň ohrozil i tisíce bezúhonných podnikatelů, minulou středu už vláda schválila zmírňující novelu. Ještě dál chce jít opoziční ODS: navrhuje švarcsystém legalizovat

Osudy dvou očekávaných a stále znovu a znovu odsouvaných zákonů – protialkoholového a o obnovitelných zdrojích energie – upozornily na sklonku roku na jeden fenomén zdejší politiky: v šuplatech poslanců občas některé zákony uvíznou na dlouhé měsíce či léta. V kontrastu s tím naopak jiné normy proklouznou do života nepozorovaně v jediném dni. O tom, zda zákon půjde „do sušičky“, anebo se naopak stane „jezdcem“ se rozhoduje v procesu, který se vyplatí znát.

Když se student geologie Ivan Větvička vrátil v roce 2002 z expedice do kráteru Žamanšin v Kazachstánu, byl nadšený. Spolu s dvěma kolegy přivezl plný batoh unikátních vzorků a doufal, že bádání nad jejich původem bude pro geology významné. Ale dopadlo to jinak. Místo věhlasu se nadějný student dostal do sporu se svými učiteli, fakultou, Akademií věd a před dvěma měsíci přerušil studium. Geolog Větvička se totiž postavil proti praxi, v níž si zasloužilí vědci přivlastňují práci svých začínajících kolegů. A takovou vzpouru nese akademický svět velmi těžce.

V neděli Iráčané volí. Tato krátká věta vyjadřuje největší politickou změnu v dějinách regionu. Irák se sice honosí mnohatisíciletou historií, Babylonem, sumerským vládcem Chammurapim, iniciátorem prvního zákoníku na světě, rodištěm Abraháma, praotce veškeré monoteistické populace planety, nicméně svobodné volby ještě nezažil. Koneckonců i státnost Iráku čítá necelou stovku let. Nepovedou volby – kdy budou poprvé proporčně zastoupeni většinoví šíité, dosud vládnoucí sunnité a potlačovaní Kurdové – k rozkladu této státnosti, uměle Brity vybudované na troskách osmanské říše? Nebude se ještě vzpomínat na „zlaté časy“ saddámovské stability? Těžko být prorokem, ač spojenci v Iráku dělají vše pro to, aby země zůstala zachována jako jednotný, navíc demokratický stát. Tato snaha vedla až k nostalgickému povzdechu arabských intelektuálů: Jediné plně demokratické volby v arabském světě se nyní konají v Iráku a v Palestině, de facto pod americkou, respektive izraelskou okupací.
Vidíme i další pozoruhodnou věc. Američané zde uhnuli ze svého pragmatismu ke kontinentálně evropskému, ba přímo francouzskému karteziánství. Místo aby s rozhodnutím o datu voleb čekali na vhodnou chvíli, na relativně bezpečnou situaci, vyhlásili již před rokem 30. leden za nedotknutelnou posvátnou krávu. Přinese to více škody, nebo více užitku? Opět otázka do pranice.

Co se stane, pokud jeden nebo několik členských států neschválí ústavu Evropské unie? Skončí dokument v koši? Nebo se Unie rozdělí na dvě části – na „tvrdé jádro“ složené z těch, kdo řekli ANO, a na „periferii“ stoupenců NE? Oficiální odpověď zatím neexistuje.
Otevřené debatě o dalším postupu se političtí vůdci v celé Evropské unii až nápadně vyhýbají. „Naše země počítá s úspěšným přijetím, jiný scénář ani nemáme,“ – tuto frázi můžete slyšet v různých obměnách od většiny šéfů vlád a států na posledních evropských summitech. Možnost odmítnutí přitom zcela jistě existuje. Za nejproblémovější země považují příznivci euroústavy Velkou Británii, Polsko a Českou republiku.
Nechuť k debatě na téma „co uděláme, když…“ se dá celkem snadno vysvětlit. Evropští vůdci nechtějí u svých voličů vzbudit dojem, že na výsledku národních referend nezáleží, že v případě odmítnutí má Unie schovaný záložní plán, díky němuž se pojede dál jakoby nic. Nepojede. Byl by to vážný problém, počátek dalekosáhlé politické krize.