0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Obálka vydání 4/2005
4/2005 • 23.–30. 1. 2005

2005/4

Kultura

Mimochodem

Viktor Šlajchrt

Pan Rosten má jidiš rád

Hana Ulmanová

Kříž pro Veru Drake

Petr Třešňák

Zlatý snímek z loňského filmového festivalu v Benátkách Vera Drake – Žena dvou tváří nevstoupil do zdejších biografů s fanfárami, ale ve třech kopiích se minulý týden vydal na osamělou štrapác po klubových kinech. Tak už to v české distribuci chodí: představa, že diváci jsou příliš hloupí na to, aby snesli ambicióznější film, vyrábí outsidery z favoritů světových festivalů. Sociální drama britského režiséra Mikea Leigha přitom i takzvaného nenáročného diváka přiková k židli strhujícím hereckým výkonem Imeldy Staunton a napínavou morální otázkou.

Takoví normální zabijáci

Tomáš Weiss

Ztracený syn firmy Blecha

Viktor Šlajchrt

Objevování zapomenutých umělců se od dob romantismu stalo jakýmsi mystériem světského kulturního provozu. Společnost tak dává najevo, že si necení jen zjevného úspěchu, ale dokáže časem rozpoznat i skryté hodnoty, jejichž jedinečnost vynikne teprve z odstupu. Kdyby zneuznané umělce nepoháněla naděje v alespoň opožděné zadostiučinění, existovalo by asi mnohem méně uměleckých děl, která dnes pokládáme za výtečná. Výstava Emil Králíček – zapomenutý mistr secese a kubismu v pražské Galerii Jaroslava Fragnera ukazuje, že posmrtné uznání není vyhrazeno jen básníkům, malířům či skladatelům, ale může potkat i dobrého profesionála méně romantického oboru. Architekt Emil Králíček (1877–1930) vytvořil nejzajímavější část díla jako námezdní projektant větších stavebních firem, kde své výkresy podle dobových zvyklostí nesměl ani podepsat.

Dopisy

Komentáře

V Schüsselově zrcadle

Zbyněk Petráček

CEZ republic

Marek Švehla

Tůma jako záruka

Tomáš Němeček

Bagdádské vysvědčení pro Bushe

Zbyněk Petráček

V neděli Iráčané volí. Tato krátká věta vyjadřuje největší politickou změnu v dějinách regionu. Irák se sice honosí mnohatisíciletou historií, Babylonem, sumerským vládcem Chammurapim, iniciátorem prvního zákoníku na světě, rodištěm Abraháma, praotce veškeré monoteistické populace planety, nicméně svobodné volby ještě nezažil. Koneckonců i státnost Iráku čítá necelou stovku let. Nepovedou volby – kdy budou poprvé proporčně zastoupeni většinoví šíité, dosud vládnoucí sunnité a potlačovaní Kurdové – k rozkladu této státnosti, uměle Brity vybudované na troskách osmanské říše? Nebude se ještě vzpomínat na „zlaté časy“ saddámovské stability? Těžko být prorokem, ač spojenci v Iráku dělají vše pro to, aby země zůstala zachována jako jednotný, navíc demokratický stát. Tato snaha vedla až k nostalgickému povzdechu arabských intelektuálů: Jediné plně demokratické volby v arabském světě se nyní konají v Iráku a v Palestině, de facto pod americkou, respektive izraelskou okupací.
Vidíme i další pozoruhodnou věc. Američané zde uhnuli ze svého pragmatismu ke kontinentálně evropskému, ba přímo francouzskému karteziánství. Místo aby s rozhodnutím o datu voleb čekali na vhodnou chvíli, na relativně bezpečnou situaci, vyhlásili již před rokem 30. leden za nedotknutelnou posvátnou krávu. Přinese to více škody, nebo více užitku? Opět otázka do pranice.

Ve hvězdách

Josef Greš

Když Češi řeknou NE

Dana Spinant

Co se stane, pokud jeden nebo několik členských států neschválí ústavu Evropské unie? Skončí dokument v koši? Nebo se Unie rozdělí na dvě části – na „tvrdé jádro“ složené z těch, kdo řekli ANO, a na „periferii“ stoupenců NE? Oficiální odpověď zatím neexistuje.
Otevřené debatě o dalším postupu se političtí vůdci v celé Evropské unii až nápadně vyhýbají. „Naše země počítá s úspěšným přijetím, jiný scénář ani nemáme,“ – tuto frázi můžete slyšet v různých obměnách od většiny šéfů vlád a států na posledních evropských summitech. Možnost odmítnutí přitom zcela jistě existuje. Za nejproblémovější země považují příznivci euroústavy Velkou Británii, Polsko a Českou republiku.
Nechuť k debatě na téma „co uděláme, když…“ se dá celkem snadno vysvětlit. Evropští vůdci nechtějí u svých voličů vzbudit dojem, že na výsledku národních referend nezáleží, že v případě odmítnutí má Unie schovaný záložní plán, díky němuž se pojede dál jakoby nic. Nepojede. Byl by to vážný problém, počátek dalekosáhlé politické krize.