2005/5

Publicista a dokumentarista Jaroslav Čvančara (1948) si sice na živobytí vydělává coby personalista stavebního učiliště, ve volném čase však zvládá realizaci tak rozsáhlých projektů, na jakých jinde ve světě pracují celé týmy badatelů. Pozoruhodnou vytrvalost a nadšení prozrazuje také jeho zatím poslední publikace Heydrich, podrobně dokumentující účinkování zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (1904–1942) v Protektorátu Čechy a Morava.

Předposlední lednový víkend udělovalo Radio 3 BBC tradiční ocenění pro nejlepší hudebníky world music. Cena již několik let upozorňuje na nejzajímavější osobnosti žánru, který před osmnácti lety vymysleli chlapíci z nezávislých britských hudebních vydavatelství. Letošní ročník sice nepřinesl silnou novou vlnu, jakou byla třeba kubánská hudba na přelomu milénia, představil však několik pozoruhodných ženských interpretek z Ameriky a Asie. Navíc ukázal, že míchání různých hudebních tradic se posunulo zase o kousek dál.

Znečišťování ovzduší a globální změny podnebí se minulý týden dostaly do centra mezinárodní politické debaty. Nemohou za to žádná nová fakta a ani argumenty. Rozruch vyvolala zpráva nazvaná Meeting the Climate Challenge, která sice jen shrnuje již známé a znepokojivé informace, ale jejími autory už nejsou jen osvícení vědci, nýbrž zejména politici a byznysmeni, kteří většinou zůstávají k problémům životního prostředí chladní. Čtrnáctičlenný tým neměl za úkol posoudit ani stav zemského podnebí, ani co s ním dělá znečištění oxidem uhličitým a dalšími skleníkovými plyny. Účel zprávy je politický – má pomoci prolomit mrtvý bod, na němž již několik let mezinárodní jednání o ochraně klimatu váznou.
Pro pochopení účelu a významu zprávy je důležitý její politický kontext. Kjótský protokol o snižování exhalací sice za dva týdny vstoupí v platnost, ovšem bez Spojených států a Austrálie. Navíc účastnické země mají své závazky splnit do roku 2012, a proto už letos začíná debata o dalších opatřeních.

JIŘÍ PŘIBÁŇ (37) patří k předním českým právním teoretikům současnosti. Je profesorem právní filozofie a sociologie, zabývá se ústavním právem. V roce 1989 vystudoval Právnickou fakultu UK, kde v následujících letech přednášel. Od roku 2001 pracuje na plný úvazek na britské Cardiff Law School. V češtině vyšly například jeho knihy Sociologie práva (1996), Disidenti práva (2001), Právo a politika konverzace (2001), Jací můžeme být (2004). J. Přibáň je ženatý, po většinu roku žije ve Walesu.

Ten tragický židovský příběh jsme v posledních dnech z médií mnohokrát slyšeli. Norimberské zákony, žluté hvězdy, neustálé ponižování, šikana, hlad. Pak transporty do vyhlazovacích táborů, smrt v plynových komorách. A pro hrstku šťastlivců návrat domů. Co ale přišlo pak? Pokud po tom začneme pátrat, zjištění nejsou příliš radostná.

Za nadšení statisíců Ukrajinců se Viktor Juščenko stal prezidentem země. Jeho příznivci od něj očekávají, že vyvede Ukrajinu z postkomunistického marasmu, charakterizovaného korupcí, kriminalitou a vládou všemocných oligarchů. Juščenka však na trůn dovedla poměrně široká koalice – a ta se už pár dní po jeho inauguraci začala štěpit.

Mezi ekonomickými ministry se rýsuje shoda na velkém plánu. Na jeho počátku bude prodej Severočeských dolů – zdejší největší a nejvýnosnější hnědouhelné firmy. Pokoušela se ji zprivatizovat už Špidlova vláda, ovšem v soutěži, kterou domácí i zahraniční pozorovatelé označili za zmanipulovanou ve prospěch favorizované Appian Group, majitele sousedící Mostecké uhelné. Letos nebude ani předstíraná soutěž – firmu by měl podle vicepremiéra pro ekonomiku Martina Jahna levně získat polostátní energetický gigant ČEZ. Ale to ještě nemusí být konec. Ministr průmyslu Milan Urban doporučuje vytvořit „palivoenergetický komplex“, který ovládne i Mosteckou uhelnou. „Z dlouhodobého hlediska potřebuje ČEZ získat jistotu dodávek a prolomit limity omezující těžbu,“ říká na rovinu ministrův náměstek Martin Pecina. „Některé obce budou zbourány, některé ne, to nezáleží na ministerstvu.“

V celé rovníkové Africe dnes asi neexistuje proslulejší Čech než Dalibor Kopp. Aspoň pro tamní misi OSN, která ho nedávno obvinila, že svými zbrojními kšefty žene oblast do dalších a dalších krvavých konfliktů. Ve vlasti dosud o slavném rodákovi nikdo nic pořádně neví, i pro sousedy z rodných Pavlic byl ještě nedávno pouhým drobným podnikatelem s mysliveckými potřebami. Pak najednou přišel šok: nejprve zatčení doma, pak útěk do liberijské divočiny, nové zatčení a nový útěk. A potom oficiální komuniké, že nenápadný moravský obchodníček může patřit mezi vyzbrojovatele iráckých teroristů a palestinského Hamásu. Bližší pohled ovšem prozrazuje, že Koppova cesta k proslulosti byla sice dlouhá, ale přímá.

Čtyřletá Irenka fouká pro mámu píseň na harmoniku a chumel jejích sourozenců se stejné mámě choulí pod stolem u nohou. Valérie Pužová (33) vychovává celkem devět potomků. Tyto dny jsou ale zřejmě poslední, které tráví pohromadě. Sociální pracovnice se totiž rozhodly děti matce odebrat. Příběh, na který minulý týden upozornily Lidové noviny, nabízí odpověď na čím dál tíživější otázku: Proč tady vlastně každý rok končí tisíce dětí v dětských domovech, přestože většina má milující a starostlivé rodiče.

Když ukrajinská náměstí zaplavili vítězové v oranžových šálách, tleskala celá Evropa. Kdo by neocenil, obrátí-li se bezmála padesátimilionový stát, po rozpadu SSSR ještě jaderný, k hodnotám, jež sdílí evropská civilizace? Jenže když se tíž vítězové minulý týden přihlásili o své evropské ambice, v metropolích EU zavládly rozpaky. Zavřít jim dveře už teď, když jsme je právě otevřeli Turecku, nebo jim nebrat naději?

Zlo se nikdy nevrací ve stejné podobě. Při vzpomínkách na den, kdy byla před šedesáti lety osvobozena Osvětim, v různých obměnách zaznělo: „Nesmíme zapomenout, protože se to už nikdy nesmí opakovat.“ Bylo by nebezpečné udělat z toho bezmyšlenkovitou frázi a vnímat odpor k masové nacistické vraždě jen jako výraz naší dnešní lidskosti. „My“ nejsme jako naši předkové (zabijáčtí, lhostejní, chtěně nevědomí, zaskočení), „my“ bychom takoví být nemohli – k takovému ujišťování přicházíme lacino, protože se vymezujeme vůči tomu, co už bylo.
Stojí ale za promyšlení, co Osvětim vypověděla o jednání jednotlivců i společenství. Stojí za promyšlení, jak se od té doby proměnil antisemitismus a jak se změnil svět, jaká je síla či slabost našeho mravního kodexu a politických rozhodnutí. Může-li vzejít z šóá poučení do budoucna, pak v tom, čeho konkrétně se nesmíme dopustit, pokud chceme nějakou příští hrůzu odvrátit.