2005/43

Nicole Vaidišová vyhrála tenisový turnaj v Bangkoku. Letošní Nobelovu cenu za literaturu dostal Harold Pinter. Noviny přinesly zprávu, že Německo kvůli hrozbě ptačí chřipky zakázalo chovat drůbež venku. 19 lidí zahynulo během jediného víkendu na českých silnicích. Ústav pro mentálně postižené občany v Těchobuzi připravil svým klientům zábavní a soutěžní odpoledne Barevný podzim. Lysou horu pokryl sníh.

Šustění spadaného listí, studený vítr a kinosály nacpané k prasknutí. Jestliže bývá zvykem na českých filmových přehlídkách oceňovat atmosféru, tak Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě má opravdu neopakovatelnou. Kromě podzimu na Vysočině a neformálního přístupu organizátorů ji dotváří samozřejmě také program: v Jihlavě obvykle neefektní, ale aktuální a plný zajímavých snímků, které jinde neuvidíte.

Mladá česká autorka Petra Hůlová (26) se vrátila ze studií v Americe a přivezla s sebou nový, v pořadí už třetí román. Po překvapivé prvotině Paměť mojí babičce a introspektivním příběhu Přes matný sklo, v němž k rozezlení mnoha kritiků opustila daleké kraje a vrátila se k civilním pražským prožitkům, je tady s „americkým“ románem Cirkus Les Mémoires.

Turecko bude muset prodělat velkou kulturní revoluci, pokud si bude chtít splnit svůj čtyřicet let starý sen o členství v EU,“ nechal se nedávno slyšet francouzský prezident Jacques Chirac. Přímo na místě to ovšem vypadá, že kýžená revoluce už začala. V největším tureckém městě Istanbulu právě probíhá bienále výtvarného umění, jež si nezadá s těmi nejmodernějšími na světě. Je otevřené, kritické, plné zajímavých projektů a nevídané energie.

Když skončila první světová válka, miliony lidí slavily. Netušili, že záhy na ně čeká další a co do počtu mrtvých ještě hrozivější „morová rána“. Plnou silou dopadla hned v prvních poválečných letech (1918–1919) a její jméno bylo španělská chřipka. Vzpomínky na ni dávno vybledly. S virem H5N1 za humny se ale začínají stále silněji vracet. Je dobré si připomenout, co se tehdy vlastně událo. I proto, abychom si uvědomili, v čem všem je dnes situace jiná, a nepropadali hysterii.

Václav Havel (1936) patřil k nejznámějším odpůrcům komunistického režimu, který ho několikrát věznil. Byl jednou z vůdčích osobností Charty 77 i Občanského fóra a v prosinci 1989 byl zvolen federálním prezidentem. Po rozpadu státu se stal prvním českým prezidentem, ve stejné funkci působil v letech 1998–2003. Je autorem téměř dvaceti divadelních a televizních her a mnoha komentářů a esejů, v nichž analyzuje stav společnosti. Za politickou a uměleckou činnost získal množství především zahraničních cen, čestných doktorátů a dalších ocenění. Minulý týden ho britský časopis Prospect a americký časopis Foreign Policy označily za čtvrtého nejvlivnějšího intelektuála světa.

Dvacátého října se obec filmových fanoušků konečně dočkala: po úspěšné jedničce vtrhl do kin nový akční film Kurýr 2. Už měsíc předtím si však přísně ukrývanou novinku mohl doma promítnout každý člověk na planetě, který vlastní počítač a připojení k rychlému internetu. Filmoví producenti si nad tím mohou rvát vlasy, ale zpráva je jasná: v zábavním byznysu dochází k převratným změnám. Vývoj technologie a mezilidské propojení nastoluje dobu, v níž je divák pánem a může si diktovat pravidla. Někteří kvůli tomu věští konec zábavy. Nikoli, odpovídají jiní. Jen konec toho, jak se na ní až dosud vydělávalo.

Podle společnosti Nielsen China, mimo jiné monitorující sledovanost čínských médií, počet diváků reality show Super Voice Girl překonal dosud tradičně nejsledovanější televizní galavečer vysílaný centrální televizí pravidelně na čínský lunární Nový rok (jakýsi čínský „Ein Kessel Buntes“).
Takováto exhibice západní popkultury byla zřejmě poslední kapkou, kterou přetekl pohár trpělivosti čínské rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Ta již beztak počátkem roku zahájila plíživou sametovou cenzuru, tedy jakousi politicky motivovanou kampaň proti sociálně patologickým vlivům sdělovacích prostředků na čínského diváka, v první řadě na nejmladší generaci. V červnu bylo zakázáno vysílání zahraničních animovaných filmů v hlavním vysílacím čase, v červenci následoval zákaz uzavírání smluv o spolupráci mezi regionálními médii a zahraničními společnostmi a v srpnu začalo přezkoumávání dosavadních zahraničních investic do čínských médií.

Kontinentální Evropa spolu s Českem v jejím srdci by měla pozorně sledovat, kam se možní uchazeči o britské premiérství v druhé dekádě 21. století chtějí vydat. Ohledně ekonomických otázek může Čechy zajímat, že myšlenka rovné daně našla své advokáty v liberálních demokratech a části Konzervativní strany. Tradiční otázkou ale zůstává, jak se Britové postaví k oněm třiceti třem kilometrům, které je dělí od kontinentu.

Vypadá to jako ukázkový příklad obchodování na základě zneužitých informací, který volá po exemplárním trestu: jeden z šéfů ČEZ, obchodní ředitel a místopředseda představenstva Alan Svoboda den před zveřejněním rekordních hospodářských výsledků své firmy na přelomu dubna a května nakoupil za tři miliony korun její akcie, aby je o necelé dva měsíce prodal se ziskem šest set tisíc korun.

Za zdmi stranických sekretariátů se rozběhl proces, který za sedm měsíců dopadne na zdejší politický život: rozhoduje se v něm, kdo půjde příští rok do souboje o poslanecký mandát. Jak dokazují následující dva příklady, už způsob výběru je důležitý a o mnohém vypovídá.

Petr Benda (34 let) je vycházející hvězdou sociálnědemokratického nebe. Šéfuje straně v Ústeckém kraji a stále častěji se ukazuje po boku Jiřího Paroubka, který v kraji kandiduje do sněmovny. Při zjišťování informací o něm ale tazatele po chvíli obestře nepříjemná atmosféra strachu. Lidé si tu často šeptají, že Benda je přece ten bývalý vekslák, který skupuje domy v regionu a vystupuje jako místní mafián. Jenže tyto informace jsou většinou sdělovány pod pláštíkem anonymity a s odkazem, že Teplice jsou malé město a hrozí ztráta kariéry a další potíže. „Je to nesmysl, jsem normální podnikatel,“ kroutí hlavou nakrátko ostříhaný muž, zástupce teplického primátora Petr Benda.

Píšu knihu a bude to Watergate po česku, vzkázal ze Seychel Radovan Krejčíř a na stránkách MF Dnes v rozhovoru naznačil, čeho se bude týkat. Jde o temnou, neuvěřitelnou zvěst, která ale zároveň přináší naději.

Iráčané přijali ústavu. Na první pohled důvod k potlesku. Dva a půl roku po invazi spojenců a pádu Saddáma Husajna se země definitivně staví na vlastní nohy. Ba co více: ve srovnání s krachem euroústavy – rovněž přijímané na bázi referend – to působí velmi nadějně. A jako třešnička na dortu: pro ústavu hlasoval takový podíl voličů (99 %), že dohlížecí komise si dala pár dnů na přepočet výsledků. Vždyť přece ústava demokratického Iráku nemůže být přijata takovým způsobem, který připomíná schvalování Saddáma v úřadu prezidenta přesně před třemi lety. To skončilo výsledkem 100 % hlasů ANO, tedy tak, jak si snad ani Stalin nedovolil. Byl-li v tomto směru první Saddám Husajn nebo třeba Kim Čong-il, přenechme specialistům. Důležitější je, že na rozdíl od Severní Koreje se Saddám ve středu – čtyři dny po referendu – ocitl před soudem. Také důvod k pochvale za naplnění spravedlnosti.