2005/44

Skončil letní čas. Uplynulo osmasedmdesát let od vzniku Československa. Východní Čechy zasáhlo zemětřesení. Poslanci po dvou letech konečně zvolili šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu, stal se jím zástupce hejtmana v kraji Vysočina František Dohnal. Nedaleko Svatého Kopečku bylo vysazeno na dvě stě raků. Soud přiřkl po čtrnáctiletém jednání chrám svatého Víta katolické církvi. Petr Čtvrtníček a Jiří Lábus vyrazili na turné s představením, kde čtou odposlechy z fotbalové korupční aféry. Novým rektorem Univerzity Karlovy byl zvolen profesor fyziologie Václav Hampl. Média informovala, že zemřela Američanka Rosa Parksová, která v roce 1955 odmítla v autobuse pustit bílého muže sednout, a spustila tak velkou bitvu za práva černochů. Romové František Sivák a Ludvík Lendel dostali pozvánku z Evropského parlamentu, aby tam popsali podmínky, v nichž žijí Romové v Česku.

Být u moci neznamená být mediálně známý. O všedních mechanismech vládnutí vypovídají dvě nenápadné knížky.
Velkou část knižního sortimentu tvoří tituly, jejichž autoři se bez výraznější literární ctižádosti pokoušejí shrnout vlastní zkušenosti z nejrůznějších oborů, obvykle formou vzpomínek, zpovědí či všelijakých osobně laděných příruček. Velkému zájmu recenzentů se taková dílka netěší, pokud se nejedná o mediálně známé osobnosti, o nichž veřejnost beztak ví skoro všechno. Jenže o tom, jak opravdu funguje svět, se dozvíme spíš od odborníků, kteří se pro samou práci nestihli proslavit. Zastavme se u dvou nenápadných knížek, trochu podobných, ale zároveň nebetyčně rozdílných. První sepsal vysoký vládní úředník, jehož profesionální kariéra je ryze tuzemská, druhou mezinárodní expert v oboru řízení, správy, poradenství a vzdělávání, který po odchodu do exilu působil v desítkách zemí celého světa.

Přestože se neustále tvrdí, že na dokumentární film není nikde dost finančních prostředků, letošní ročník mezinárodního festivalu dokumentu, který včera skončil v Jihlavě, vybíral z 1100 přihlášených snímků. Mezi díly se objevil nový trend, ve kterém se filmaři podobají spíše archeologům. Prohrabávají staré soukromé archivy a ukazují nám jiné, mnohdy překvapivé pohledy na naši nedávnou minulost.

Víte, že rčení „pivo je náš chléb“ platí asi pět tisíc let? Že na vzniku a dnešní podobě Spojených států se mnohem více než slavné Bostonské pití čaje podílel rum a whisky? Nebo že za rozšířením opia v moderní době stojí čaj? Tyhle a mnohé další informace se dají najít v knize Historie světa v šesti sklenicích z pera Toma Standage, editora britského týdeníku The Economist. Přitom nejde jen o nějakou slovní hříčku, ale seriózní převyprávění části dějin lidstva viděného přes šálky, půllitry a broušené sklenice plné piva, vína, destilátů, kávy, čaje a kokakoly.

Historik a politik Bronisław Geremek se narodil roku 1932 ve Varšavě. Pochází z židovské rodiny, za války mu zachránili život polští sousedé. Proslul nejdříve jako historik: jeho habilitační práce „Lidé z okraje společnosti ve středověké Paříži“ je významným mezníkem ve studiu středověké society. V roce 1968 vystoupil z komunistické strany na protest proti okupaci Československa. Podílel se na vzniku Solidarity, patřil mezi zakladatele Demokratické unie (později Unie svobody, dnes Demokratické strany), uskupení prvního demokratického premiéra Mazowieckého. V letech 1997–2000 byl polským ministrem zahraničí. Dnes je za svou zemi poslancem Evropského parlamentu.

Těžko najdeme v Evropě posledních sta let politika s podobným osudem. Byl katastrofálně neúspěšný – neprosadil své cíle a prohrál svůj historický zápas. Ze scény zmizel třímilionový národ, z kterého vzešel a za nějž mluvil a jednal ve chvílích, kdy se rozhodovalo o jeho osudu. Jména jeho politických protihráčů dodnes skloňuje tisk ve všech pádech, na jeho jméno narazíme spíš jen v rejstřících historických studií. Svobodu a spravedlnost přitom bránil odvážněji než mnozí jiní. Také se méně mýlil. I proto asi neuspěl – doba byla příliš zaslepená nenávistí. Dnes, čtyřicet let po jeho smrti, přichází satisfakce. Zatímco plány jeho nepřátel Hitlera a Henleina hanebně ztroskotaly a jeho oponent Edvard Beneš se také v mnohém spletl, vize Wenzela Jaksche se v Evropě do značné míry naplňují.

Jestliže upjatě formální setkání šéfů členských zemí Evropské unie může skončit zakyslou hádkou v pozdních nočních hodinách a trucovitými invektivami na tiskovkách pozdě nad ránem, jak asi dopadne neformální potlach týchž horkých hlav u jednoho stolu v potemnělé místnosti starobylého hradu? Podle očitých svědků účastníci ve čtvrtek hned na úvod odkládali saka, šlo však prý pouze o gesto podtrhující uvolněnou atmosféru setkání. Nejvyšší představitelé zemí evropské pětadvacítky se tentokrát přijeli na summit do anglického Hampton Courtu usmiřovat.

Druhé kolo prezidentských voleb v Polsku připomínalo francouzské referendum o euroústavě. Tady i tam voliči hlasovali navzdory tlaku většiny politické elity, navzdory médiím a navzdory varováním ze zahraničí. V Polsku navíc navzdory průzkumům, které do poslední chvíle ukazovaly na kandidáta liberálů (Občanská platforma, PO) Donalda Tuska. Nakonec se radoval Lech Kaczyński a jeho strana Právo a spravedlnost (PiS), a po zářijových parlamentních volbách se tak celá země ocitla v rukou konzervativců. Kde hledat příčiny tohoto nečekaného vývoje?

Nejúspěšnější centrální bankéř světa, šéf Federálního rezervního systému (FED) Alan Greenspan, končí ve své funkci. Bezmála dvě dekády řídil americkou měnovou politiku a uchránil po tu dobu nejsilnější světovou ekonomiku od krizí. Nutno dodat, že s bravurou, kterou mu může většina jeho evropských kolegů závidět. Přitom se ale na rozdíl od nich neřídí žádnou teorií nebo přesně definovanými cíli. Nyní ho má nahradit oblíbenec prezidenta George Bushe Ben Bernanke. Jaké dědictví za sebou Greenspan zanechává a jaký bude jeho nástupce?

Má to být přelomová událost – pražští politici chtějí začít napravovat mizernou reputaci nejslavnějšího českého náměstí. Místa, kde se psala kronika našich novodobých dějin. Místa, kde se Češi scházeli, když jim teklo do bot a hledali pomoc u svého patrona. A místa, kterému se dnes našinec raději vyhne a cizinec se nestačí divit.
Vyrazit na Václavské náměstí znamená především nabrousit si lokty a obrnit se trpělivostí. Zatímco totiž proudící auta mají místa více než dost, davy lidí jsou nuceny se mačkat na chodnících, z nichž ještě velkou část zabírají různé stánky s fastfoodem, vyvěšené cetky, chodící reklamy, kapesní zlodějíčci či unavené prostitutky. Přímo za sochou Václava se zabydleli streetworkeři, ale i prodejci drog.

Významný vědec, profesor Vladimír Kučera, kandiduje na rektora ČVUT. Jeho bývalí kolegové mu vyčítají spolupráci s StB. On hájí svou nevinu a předkládá důkazy.
Vědecké městečko patřící Akademii věd, tvořené technickými ústavy a výzkumnými laboratořemi, se rozprostírá na samém konci Prahy. Tyto dny do něj prudce vpadla minulost.
Ústav informatiky sídlí ve čtyřpatrovém, červeně natřeném paneláku. V pracovně jaderného fyzika Ladislava Andreje visí portréty Einsteina a povalují se zde hromady knih. Doktor Andrej nesměl za socialismu deset let pracovat v oboru. Podzim 1989 ho zastihl v moskevském bytě známého ruského disidenta Andreje Sacharova, kde zajišťoval kontakt s odbojnými československými vědci. Dnes říká, že je pro něj „neúnosné, aby se rektorem starobylého českého učení technického stal člověk spolupracující s StB“.

Čtyřiadvacet miliard korun loni díky špatnému spravování státního rozpočtu zbytečně zmizelo v černé díře. S touto zarážející zprávou přišel Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ), a potvrdil tak nepříjemný trend z minulých let. Jenže fakt, že neznámo kde zmizela částka rovnající se jednomu ročnímu rozpočtu ministerstva vnitra, nechala premiéra, ministry i opozici naprosto v klidu. Ministři dokonce na pár zvídavých novinářských dotazů blahosklonně odpovídají, že je všechno v pořádku. Vždyť kontroloři NKÚ jsou jen obyčejnými účetními, kteří nerozumí složité problematice rozpočtových výdajů, a žádná škoda nevznikla. Tečka.

Více než polovina Čechů si přeje vznik nové strany a říká si jako ta padlá žena ve filmu Limonádový Joe: „Snad přijde někdo, kdo mě učiní jinou, lepší.“ Češi na ideální strany čekají už dlouhá desetiletí. Vlastně od vzniku republiky, který jsme si minulý týden připomínali.
„Náš program: Nebát se a nekrást. Naše taktika: Poctivost i v politice.“ To není heslo pro letošní volby, šla s ním pro hlas voličů v roce 1925 Národní strana práce, mezi jejíž členy patřily osobnosti jako Karel Čapek či Ferdinand Peroutka a jejíž ctižádostí bylo ukázat, že politická strana se nemusí zabývat jen politikařením a vlastními zájmy. Strana brzy pohořela a už za pět let zanikla. Proč? Protože – stejně jako o pár desítek let později ODA nebo Unie svobody – měla sice hezké řeči, ale v praktickém životě nedokázala nabízet programovou alternativu.