2005/51

V dublinské hospodě jsme si dali schůzku s jedním z nejhledanějších zločinců současného Česka. Policie jej podezřívá z únosů a vražd, naši politici mu však otevřeli cestu k bezpečnému životu v zahraničí.

Ivo Markvart se narodil roku 1955 v Podbradci na Litoměřicku v rodině sedláka, který odmítl vstoupit do JZD a byl za to vězněn. Dvakrát se nedostal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, nakonec tu vystudoval knihovnictví (diplomová práce o soukromých vydavatelích meziválečného období). Po škole pracoval v národním podniku Staviva, jako redaktor Amatérské scény, naposledy v knihovně v Lounech jako její ředitel. Působil také jako editor (stál mj. u zrodu poslední vzpomínkové knihy generála Františka Fajtla) a je autorem několika knih, které sepsal na základě svých výzkumů dětského myšlení a tvorby. Za jedno z těchto děl získal v roce 1997 cenu Nejkrásnější kniha roku. Na Lounsku a Litoměřicku pomáhal při vzniku desítek občanských sdružení.Toto torzo rozhovoru s Ivem Markvartem vzniklo čtyři dny před jeho smrtí – zemřel nedávno na následky dopravní nehody: srazilo ho auto, když se vracel na kole domů.

Představa, že by si někdo po večerech s napětím nalistoval kapitolu o nějaké české politické straně, a pak se zatajeným dechem sledoval její osud, stejně jako ho den předtím strhl boj se zlem Harryho Pottera, se zdá dost přitažená za vlasy. Přitom se v příbězích zdejších stran skrývají napínavé osudy jednotlivců a nakonec i celé země. Vždyť za posledních sto padesát let hrály strany podobně významnou historickou roli jako kdysi králové či církev. Proto je dobrou zprávou, že letos vyšla celá řada důležitých knih o politických stranách u nás i ve světě.

Skoro každou neděli odpoledne sedím v jednom pražském multiplexu a nechávám se unášet zvláštními efekty, ohlušujícími detonacemi, smyčcovou hudbou a mravoučnými příběhy. Dlouho jsem si namlouvala, že jsem tu jen jako doprovod dvanáctileté dcery, ale dneska bych na rodinné filmy chodila i bez ní. Poslední rok se jim v českých kinech zvláště daří a zpravidla obsazují polovinu z prvních deseti míst na žebříčku tržeb.

Hlavní proud, pop či mainstream, to je hudba, která smrdí. Je určená masám a vyráběná průmyslově podle jakýchsi vzorečků a modelů. Je nevkusná jako umělá květina a neautentická jako miliontá kopie sádrového trpaslíka. Kulturní člověk si zvykl raději si zacpávat uši, než aby jí byl svědkem. Tak zní dlouho omílané klišé. K popsání skutečného stavu našeho současného popu však tyhle formulky nestačí. Tím samozřejmě není řečeno, že neplatí, ale hlavní proud je přece jenom dynamický fenomén. Vyvíjí se a jeho směr může občas překvapit. Třeba tak, jak se to děje v poslední době u nás.

Člověk může mít k současnému papeži spoustu výhrad, ale s jeho vánoční výzvou rád souhlasí. Komerce a spotřeba jsou jedinými viditelnými signály blížích se svátků, což zcela jistě není jejich původní smysl. Místy až neprostupnou spotřební džunglí se v čase shánění dárku stávají centra velkoměst – a právě tady, uprostřed hektické nákupní Prahy na rohu Jungmannovy a Charvátovy ulice, se otevřel jeden tak trochu jiný obchod. Beauty Free Shop.

Přes hraniční přechod v Mikulově dorazilo do českých zemí světlo z Betléma. Na knižních pultech přistál pošesté Harry Potter. Vláda přidala 700 korun úředníkům. Vedení národních parků Bavorský les a Šumava se dohodly na spolupráci a společném postupu při rozšiřování lesních ploch ponechaných přirozenému vývoji. Bývalý prezident Václav Havel vystoupil proti plánu premiéra Paroubka zrušit vládou garantované limity těžby a dát uhlobaronům volnou ruku v dalším vyhánění lidí z domova a drancování severočeské krajiny.

Evropská unie má dohodu o rozpočtu. Co na tom, že vyjednávání nebyla právě krasojízdou, po sérii evropských zklamání je to průlom. A Česko navíc patří k těm zemím, jež na rozpočtu vydělají slušné peníze.

Ve městě Bagh, nedaleko linie kontroly mezi dvěma částmi Kašmíru, je dnes již plně funkční bazar. V neuvěřitelných kulisách polorozpadlých domů, všudypřítomné destrukce a sutin se dnes dá koupit v podstatě vše, co zde bylo k mání ještě v létě. Obchůdky s potravinami jsou již ve své většině otevřeny alespoň v těch vesnicích, které zůstaly dostupné autem.

Hádanka. Který podnik má větší šanci na úspěch: ten, jehož vedení tvoří lidé podobného smýšlení, názoru i původu, či naopak co nejrůznorodější? Západní svět – soudě podle nejnovějších trendů a zkušeností – už správnou odpověď našel, Česko zatím váhá. Proč?

Na severu Moravy se koncem minulého týdne odehrálo opravdu výjimečné drama. Původně sympatická snaha státu a krajské samosprávy nalákat do obce Nošovice korejskou automobilku Hyundai se ve finiši zvrtla v divadlo, ze kterého šel – a jde pořád – mráz po zádech. Urputný tlak na odkup pozemků nutných pro příchod velkého investora a vidina nevídaných peněz do rodinných rozpočtů zaslepila místní natolik, že těm, kteří byli proti, šlo na konci minulého týdne o život. Poslední vytrvalé ctitele rodové půdy „přesvědčily“ nakonec anonymy vyhrožující vraždou.

Díky nesouhlasnému dopisu prezidenta Klause jsme se dozvěděli překvapivou věc. Úředníci ministerstva spravedlnosti nedovolili protikorupčním expertům Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) přijet na dohodnutou kontrolu, jestli dostatečně bráníme našim podnikatelům uplácet v mezinárodním obchodě. Na Hradě a v zahraničí to vzbudilo úžas. Justice svůj podtrh na experty zatlouká, seč může, a objasňuje jen to, k čemu je donucena. Jako by potřebovala něco skrýt. Ale co?

„Den začíná o půlnoci,“ opakuje irský zpěvák Bono v jednom ze starších hitů skupiny U2. Těžko předpokládat, že si s ním tato slova někdy v koupelně pobrukoval francouzský prezident Jacques Chirac, u mladších evropských vůdců, jako je Tony Blair nebo Angela Merkelová, to však vyloučit nelze. V každém případě se ve tmě hluboké bruselské noci z pátku na sobotu objevil nadějný záblesk svítání: návrh evropského rozpočtu schválený minulý týden Evropskou radou sice ještě musí odsouhlasit stále samostatněji vystupující Evropský parlament, po měsících strávených tápáním a hádkami je však samotná existence dohody malým evropským znovuzrozením.

Ve čtvrtek minulý týden se Iráčané vrátili k volebním urnám. Bylo to letos potřetí a naposled minimálně do roku 2009. Tedy alespoň podle plánu, který Iráčanům pomohli vypracovat Američané v průběhu roku 2004. Co se týče dodržování volebních termínů, plán funguje. Součástí celého projektu však byl i předpoklad, že každý volební milník přivede Irák blíže k normalitě, že se bude zmírňovat násilí v zemi, že irácké bezpečnostní složky budou schopny postupně přebírat zodpovědnost za situaci v iráckých městech; předpokládala se rozsáhlá rekonstrukce Iráku spojená s obnovou a růstem iráckého hospodářství, a také se objevovaly naděje, že bude možné dokonce plánovat redukci amerických vojsk. Dnes je zřejmé, že z této části plánu se v Iráku nesplnilo téměř nic.