Tihle Oscaři nejsou pro slabý

„It´ s a man´ s world,“ zpíval před lety James Brown. S jeho písní přesně souzní letošní výběr americké filmové akademie, která přiřkla největší šance získat sošku za nejlepší film roku snímkům, které zobrazují bezohledný a nekompromisní mužský svět. Leitmotivem hned tří z pěti filmů, které usilují o nejvyšší ocenění, je násilí.

Vážný Hollywood

Epická sága Paula T. Andersona Až na krev přináší portrét mizantropického naftaře z počátku 20. století. V tragikomickém morytátu bratrů Coenů Tahle země není pro starý se explozi iracionální brutality nestačí divit stárnoucí policejní šerif. Thriller Michael Clayton vykresluje odlidštěný svět bílých límečků, velkých právnických firem a nadnárodních korporací, v němž se byznys dělá doslova přes mrtvoly. Pětici aspirující na nejvyšší ocenění doplňují britské historické melodrama Pokání a malá nezávislá komedie o nechtěném těhotenství Juno.

I při pohledu do dalších kategorií nelze pominout, jak Hollywood v posledním roce zvážněl. Pryč je doba vítězících Gladiátorů, Titaniků nebo Pánů prstenů. Letošnímu shortlistu losangeleských akademiků dominují temná, depresivní témata. Spojené státy se nacházejí ve stadiu veřejné sebereflexe a filmový průmysl toto zpytování pozoruhodně kopíruje.

Z jedné roční společensky kritické kolekce snímků samozřejmě nelze vyvozovat nějaké přehnané závěry. Je ale dost možné, že dochází k podobné situaci, kterou v americkém filmu v sedmé dekádě katalyzovala válka ve Vietnamu. Tehdy se vesla chopila generace mladých režisérů v čele s Francisem Fordem Coppolou a Martinem Scorsesem a natočila řadu deziluzivních filmů odkrývajících společenské problémy. Zdá se, že podobnou potřebu má americká kinematografie i nyní.

Zajímavé přitom je, že u oscarových porotců příliš neuspěly ambiciózní hrané snímky, které se zabývaly přímo konfliktem v Iráku, jako byly Redigováno Briana de Palmy nebo In The Valley of Elah Paula Haggise. Více hollywoodští experti slyšeli na dokumentární reflexi amerických válečných konfliktů, kdy se dva nominované snímky týkají Iráku a jeden Afghánistánu.

Tenkrát na Západě

K dobru lze akademikům přičíst, že v nominacích neuspěly sucharsky didaktické politické agitky, jako byli Redfordovi Hrdinové a zbabělci. Bodovaly spíše filmy, které proměny a dynamiku americké společnosti mapují rafinovaněji, místo doslovnosti volí cestu alegorie a analyzují nebo dekonstruují národní mýty. Z tohoto pohledu vůbec není divu, že značná část opravdu důležitých filmů sezony pracuje s prvky westernu, nejtradičnějšího amerického žánru utkaného přímo z materie kolektivního historického vědomí.

Dvě nominace si připsaly na konto dva čistokrevné příběhy z Divokého západu – remake filmu z padesátých let 3:10 Vlak do Yumy a Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem. Toto fakticky věrné převyprávění posledních týdnů života desperátské legendy je jedním z nejpozoruhodnějších snímků loňského roku. Nejen pro svou melancholickou, elegickou atmosféru, posílenou podmanivým hudebním podkresem Nicka Cavea. Osudový příběh o mužském přátelství, zradě a posedlosti idoly se v druhém plánu velmi současně zamýšlí nad kultem celebrit. Co bylo – a dodnes je – tak přitažlivé na mýtu o charismatickém zloději a vrahovi? A jak je možné, že se po slávě bažící mladíček Bob Ford přepočítal a za svůj čin sklidil u veřejnosti pouze pohrdání?

Na westernovém půdorysu je vystavěn i jeden z největších favoritů celého klání, film Až na krev. Režisér ceněné Magnolie Paul Thomas Anderson v něm popisuje životní osudy fiktivního naftaře Daniela Plainviewa (Daniel Day-Lewis), který ve vyprahlé poušti jižní Kalifornie vybudoval ropné impérium. Anderson osekal na dřeň zápletku románu amerického klasika Uptona Sinclaira a vytvořil fascinující charakterovou studii selfmademana neohlížejícího se při uplatňování svých zájmů nalevo ani napravo. Přesně v intencích westernového žánru mu ale postavil do cesty úlisného evangelického kazatele Eliho Sundaye (Paul Dano), na jehož pozemku budoucí milionář postavil první velký ropný vrt. Až v nečekané, kruté pointě vyloží režisér všechny trumfy na stůl a plně odkryje rafinovanou strukturu scénáře, který zdaleka není běžným životopisným filmem.

Až na krev je cynickým pohledem na pokrytectví, které stojí v základu dvou hybných sil americké společnosti – kapitalismu a náboženství. V klíčové scéně poníží Eli bezvěreckého Daniela, který se kvůli odkoupení chybějícího pozemku musí stát členem jeho církevního společenství. Magnát to ovšem nepříteli později vrátí, když donutí Eliho pod nátlakem, aby přiznal, že vzývá falešného proroka. Sílu provokativního snímku umocňuje skvělá kamera, nervní hudba člena Radiohead Jona Briona a skutečnost, že jde vlastně přes všechny ambiciózní teze tvůrců o docela intimní vyprávění o osamělosti a sklonu k sebedestrukci.

Buďme na sebe hodní

Lidské běsy v kontrastu se širou a netečnou polopouštní krajinou rámují také adaptaci románu Cormaca McCarthyho Tahle země není pro starý. Po několika letech tvůrčí stagnace se jí vracejí do obvyklé formy Joel a Ethan Coenové. Navazují tu na poetiku svého Farga nebo Zbytečné krutosti a pohybují se na hraně mezi černohumornou groteskou a moralitou o zkaženosti dnešního světa.

Llewelyn Moss (Josh Brolin) se náhodou nachomýtne k balíku peněz z drogových obchodů a rozhodne se nechat si ho. Na stopu se mu ovšem brzy dostane nevypočitatelný psychopatický zabiják Chigurgh. Apokalyptický anděl zkázy v démonickém podání Javiera Bardema, rozhodující o životech svých obětí s oblibou hodem mincí, má svůj zrcadlový protiklad v poctivém policejním šerifovi Bellovi (Tommy Lee Jones), pro něhož je Chigurghovo řádění rozhodujícím impulzem, aby odešel do důchodu.

Bratrské režisérské duo trochu pozměnilo pesimistické přesvědčení autora předlohy, že se společnost řítí do čím dál větších pekel. Naznačuje místo toho ústy svých postav, že svět byl šílený a vymknutý z kloubů vždycky, to jenom pamětníci mají sklon si své vzpomínky idealizovat. Coenové svůj krvavý příběh tradičně inscenují jako svého druhu absurdní komedii. To ale neznamená, že by jim k smíchu bylo hlavní poselství filmu. I ve světě prošpikovaném zbytečným násilím, lidskou omezeností a ziskuchtivostí má každý osobní volbu: může zůstat slušným člověkem.

Své o tom ví Michael Clayton (George Clooney), hrdina stejnojmenného filmu, který nás přivádí do prostředí právnických žraloků, miliardových kontraktů a milionových platů. Místo westernu si vypůjčuje motivy z dalšího kanonického amerického žánru – drsné detektivní školy. I tady unavený hrdina s neuspořádaným osobním životem bojuje se všeobecnou zkorumpovaností. Módní vlna právnických thrillerů z devadesátých let, kterou vyvolaly úspěšné adaptace bestselleristy Johna Grishama, je proti Claytonovi krotká jako beránek. Film režiséra Tonyho Gilroye totiž obžalovává celý systém korporátní kultury, neosobní mašinerii úspěchu za každou cenu, která z lidí dělá morální zrůdy bez charakteru. Příznačné je, že zločiny vyjdou najevo díky maniodepresivnímu ataku jednoho z nejvýše postavených členů firemní hierarchie.

Dylan v sukních

Nadvláda mužských témat a mužských hrdinů v letošní oscarové nadílce naštěstí není stoprocentní. Vyvažuje ji víceméně ženské drama Pokání nebo třeba citlivý portrét ženy s Alzheimerovou chorobou Away From Her, který natočila mladá kanadská herečka a režisérka Sarah Polleyová.

Proti genderovým stereotypům ostatně bojuje i Cate Blanchettová, která už jen nominací za roli ve vynikajícím snímku Todda Haynese I Am Not There vstoupila do oscarové historie. V téhle hravé, okouzlující dekonstrukci dalšího amerického popkulturního fenoménu ztvárňuje – a naprosto odzbrojujícím způsobem – jedno ze šesti alter ego Boba Dylana.