Próza výrazné české autorky si musela počkat na vydání čtyřicet let
“Napíšu příběh. Jaký? Má se psát o tom, co jsme prožili, připomenu si poučení velkých spisovatelů. Co jsem prožila? Zdá se mi, že nic. Můj život byl všední, nic v něm nebylo. Hledám v paměti nějakou zajímavou nebo děsivou událost, ale nic nemůžu najít.“
Silně autobiografická novela
Marie Stryjové
Pokojík, která vyšla nedávno, déle než čtyřicet let potom, co byla napsaná, se odehrává během druhé poloviny padesátých let 20. století v Praze. Vypráví příběh studentky
Leny
, která se po ukončených studiích nemůže uplatnit ve svém oboru. Bez pochopení a podpory svých bývalých spolužáků a přátel zůstává sama a uzavírá se čím dál hlouběji do svého vnitřního neštěstí.
Spolužáci méně schopní než ona se prosazují a na rozdíl od hlavní hrdinky mají v socialistickém kolektivu své místo, umí se zařadit a zbytečně nevyčnívat. Pocit samoty a vlastní neužitečnosti spolu s kolektivní lží, to vše u Leny vyvolává pocit hnusu z okolí, ale i ze sebe samé. Vyvrcholení nastává v okamžiku, kdy hrdinka pochopí, že už nemůže dál, a ocitá se na hranici šílenství. Naději najde až u lékaře na psychiatrii, který jí naslouchá zdánlivě jen s profesionální samozřejmostí, závěrečná scéna však dává tušit „náhodné“ štěstí. Lena v profesorovi…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu