Mezi Schweitzerem a Mengelem

Odvažuju se tvrdit, že v samé podstatě lékařské profese je také duchovní dimenze. Připomněl bych například lékaře Alberta Schweitzera, který z vlastních prostředků vybudoval svou nemocnici v rovníkové Africe a byl zároveň významným evangelickým teologem. A co lékaři, kteří kdysi zároveň s knězi vstupovali do leprosárií, a co mezinárodní lékařská společenství, která dnes posílají své novodobé misionáře do nejhrůznějších životních podmínek v těch afrických státech, kde cena lidského života nepřekročí cenu zlomeného párátka na opulentních hostinách tamějších diktátorů. Schweitzer má ovšem svůj ďábelský protějšek v nacistickém doktoru Mengelem, který nakládal s lidmi v koncentračních táborech jen jako se svým pokusným materiálem. Nikdo z nás se asi nesetká ani se Schweitzerem, ani s Mengelem, to jsou až krajní výspy lékařské profese, naše všední zkušenosti vypadají trochu jinak.

Stěžoval si mi kdosi, jak ho lékařka okamžitě při prvním setkání varovala, že doufá, že nebude obtížným pacientem. A s dalším pacientem zacházel zase lékař s výsměšným pohrdáním a navíc mu svým lajdáckým úkonem způsobil újmu na zdraví.

Lékařská profese není povolání jako každé jiné. Opravdu má nejblíže k tomu kněžskému. Jen kněz a lékař vidí docela zblízka bídu lidské existence a jen oni dva provázejí zástupy pozemských pocestných až k Charonovu břehu. A proto by měl mít lékař takové finanční prostředky, aby se mohl plně věnovat svému poslání. A také aby si mohl od něho co nejpříjemněji odpočinout, kdykoliv mu hrozí „syndrom vyhoření“, v němž je pak život pacienta už jenom anamnéza a jeho smrt jen exitus.

Jenže „syndrom vyhoření“ je také to, s čím už někteří mladí lékaři nastupují do praxe. Na jedné straně vynikající specialisté světové úrovně a sebeobětaví lékaři, kteří doslova žijí pro své pacienty, a na druhé lékaři charakterizovaní takzvanou moral insanity, vyhaslým morálním cítěním, pro něž je tato profese jen elitním zaměstnáním, v němž lze bezostyšně týt z lidské bolesti. V životě se s největší pravděpodobností nesetkáte ani se Schweitzerem, ani s Mengelem, ale je dobré vědět, že lékař, jenž vám dá najevo, že ho obtěžujete svou přítomností, má kdesi, a možná ne tak daleko, svého mnohem sympatičtějšího kolegu. A pokud ne, tak je to s naším světem špatné. Stav společnosti poznáme nejlépe podle kultury lékařské profese.