Chvála krize

Kdo prožil pořádnou krizi, ten ví: krize je skvělá věc. To nám tvrdí alespoň psychologové a ekonomové. Krize nás prý přinutí k důkladné sebereflexi. A působí jako čisticí prášek, který odstraňuje všechno, co nám brání v tom, abychom byli úspěšnějšími, bohatšími a prostě lepšími, než jsme byli dosud. Krátce a dobře, krize je obrovská šance. Otázka jenom je: šance k čemu vlastně?

Většinou reakce na krizi spočívá v předsevzetí: všechno se musí změnit. Tak na hospodářský útlum před časem reagovala také německá vláda pod vedením kancléře Gerharda Schrödera. Poté, co se Anglosasové dlouho smáli německému, prý příliš nafouklému sociálnímu státu a berlínské neschopnosti k reformám, Schröder celý systém z gruntu přetvořil. Němci se tehdy přizpůsobili, celé řady sociálních výdobytků se vzdali – a dominantním heslem ekonomické debaty dalších let se stalo přesvědčení, čím méně se stát do hospodářství vměšuje, tím lépe. A teď? Teď je najednou všechno jinak.

V důsledku současné ekonomické krize si totiž nejen němečtí politici, ale také ekonomičtí experti nestačí vynachválit výhody silného sociálního státu. V Británii stoupla nezaměstnanost o šedesát procent? V Německu je lidí bez práce jen o sedm procent víc. Masové protesty a sociální neklid? U nás nehrozí. Experti, kteří během minulých let neustále požadovali větší flexibilitu pracovního trhu, najednou přikyvují přímým zásahům státu do ekonomiky. A dokonce ze strany FDP, politického ztělesnění ekonomické liberalizace, není o nutném zkrocení sociálního státu slyšet ani slovíčka. Na to, abychom zvládli krizi, nemusíme prý všechno změnit, ale jenom navazovat na to, na čem byl německý hospodářský úspěch kdysi založený – tak zní hlavní teze, kterou uzavírá výhled do roku 2010 časopis Der Spiegel.

Jak tedy tomuto odvratu od liberální hospodářské politiky rozumět?

Určitě hraje roli, že tahle krize byla způsobena právě nedostatkem ekonomické regulace. Také jde o to, že politici chtějí zabránit tomu, aby se ekonomická krize přeměnila v politickou. Třeba se ale také jedná o výsledek politického procesu zrání, podobný tomu, kterým prochází každý mladý člověk. Reagovat na krizi jen přizpůsobením se nové situaci je typickým jevem puberty. Dospělý člověk ví, že jsou věci, které by na sobě měnit neměl, protože by už nebyl sám sebou. V globálním souboji o nejnižší platy Německo stejně vítězit nikdy nemůže. A proto je dobře, že se vrátí ke kořenům vlastního úspěchu.