Míchám si to po svém

Říká o sobě, že je „muzikant“, stejně jako byl Mozart nebo Bernstein. V hudbě neuznává hranice a dělá všechno, co ho baví, od čínských lidovek přes argentinské tango po aranžmá Janáčkových oper. Na Pražském jaru dirigoval minulý týden Státní filharmonii Košice, která hrála jeho Koncert pro Gioru a orchestr, slavného klarinetistu a hráče klezmeru. V té skladbě prý vyjádřil všechno, co má rád. Založil ji na jedné staré chasidské písni…

Narodil jste se v Humenném na východním Slovensku, což je velice zajímavá kulturní oblast. Neodráží se to v něčem, co děláte teď? Žijí tam Rusíni, Maďaři, Němci, Češi…

Ani nevím. Celý můj život je poznamenaný tou izolační vrstvou hudby, které jsem se věnoval tak intenzivně, že jsem neměl čas ani příležitost vnímat, co se děje v okolí. Například jsem se naučil jezdit na kole, až když mi bylo třicet sedm let. Na rozdíl od ostatních dětí, které byly venku a jezdily na kole, já jsem seděl u klavíru a cvičil.

To míchání kultur ve mně ale určitě nějakou stopu zanechalo. U nás doma se mluvilo strašně míchaně, prarodiče neovládali pořádně ani jeden z jazyků, které se přes ně převalily, i když se v podstatě za celý život nehnuli z místa. Byla to taková hatmatilka, směs maďarštiny, slovenštiny, ukrajinštiny, východoslovenského dialektu, jidiš… Jedni prarodiče se narodili v dnešním Maďarsku, druzí na…