Na tento den jsme se připravovali deset let. Po dvacetiletém studiu vyhynulého života konečně kurýr přinesl i vzorky jantaru z muzea v Simojoveli pocházející z jantarových dolů jižního Mexika. Třiadvacet milionů let starý vzorek dokonale zachovaného hmyzu vydal nevídané tajemství. Zalitý nádherný drobný šváb pochází ze skupiny, která se dnes vyskytuje jen v Africe a v Asii. Co dělá v americkém jantaru, bylo obrovskou záhadou. Zkoumali jsme tenhle vzorek jako časovou konzervu a po milionech let se čas zastavil znovu. Trvalo nám roky, než jsme pochopili, co vlastně vidíme.
Miniaturní živočich patří ke kosmopolitní třetihorní fauně, čili k takové, jež se vyskytovala na celé zeměkouli, a je tedy důkazem pravěkých rodů živočichů, které dnes přežívají na jiných kontinentech. To by nebylo až tak zvláštní, kdyby o pár milionů let mladší dominikánský jantar neobsahoval již výlučně současnou americkou faunu. Znamená to jediné – v období mezi těmito dvěma jantary došlo k obrovskému kataklyzmatu, kdy se fauna úplně vyměnila. O této katastrofě jsme nevěděli, a tak tento náš objev zkoumala NASA (Národní úřad pro letectví a kosmonautiku) a Mayové mě pozvali do svých domovů.
Kvůli jantaru se vedly války, přesouvaly národy a díky jantaru v mexické provincii Chiapas žijí celé kmeny Mayů, odkázány na tento zdroj obživy. Zalitý hmyz se vyvažuje zlatem. Děti Mayů dodnes ručně sbírají tyto miliony let staré slzy stromů. V nemilosrdnýchpodmínkách vyměňují poklady poznání za tortilly – a baví je to. Za pár desetiletí hledání, během nichž v dolech zahynulo jen z kmene Zoque 61 lidí, našli 2400 kusů jantaru obsahujících hmyz a dosud bylo popsáno 87 druhů. Další množství jantaru se nachází v soukromých sbírkách.
Indiáni do dolů nikoho nevpustí. Když cestou k haldám potkáváme děti, neodháníme je a jen je fotografujeme v jejich naivní kráse. Čas se zastavil i tady. A zastavil se také tehdy, když jedno z těch skromných, umolousaných a potrhaných dětí přistoupilo k majiteli dolu – indiánovi, Mayovi, ukázalo na nás a řeklo v místní řeči, že jsme jim dali mince a že jsme dobří gringové. „Tati, pusť je…“
Na svazích hor Sierry Madre se nachází obrovská mocnost říčních sedimentů, místy dosahující šířky stovek metrů a v těchto černých tvrdých horninách svítí olámané kousky průhledného pokladu Mayů. Uvnitř je nejméně 45 °C, stoprocentní vlhkost a vydýchávaná sůl krystalizuje v dlouhých stužkách na stěnách dlouhých vydlabaných jeskyní. Děti odlamují kousky stěn na okrajích a dospělí v hlubinách buší mocnými kladivy, až se otřásá celá chodba. Zde nacházejí život, poklad i smrt. Občas se poštěstí najít pěkný nepoškozený kus jantaru, na povrchu matný a vyhlazený dlouhou poutí od stromu, na kterém vyvřela jeho pryskyřice, přes potoky a říčky až po nános obrovské řeky, jež ho zde zanechala. Zde ho pak najdou Mayové kmenů Zoque, Tsotsi a jiných.
Jantar se rozštěpí nebo vyleští a začíná věda – důkladné srovnání zalitých živočichů s těmi, co dosud žijí kdekoli na Zemi. Každý, i ten nejmenší, rozdíl může mít hodnotu diamantu. Jen taková precizní práce přinese ovoce v podobě zrekonstruovaného ekosystému uvězněného v tisících drobných kapiček poznání. Pochopit musíme nejen celek, ale též každou kapku zvlášť. Odkud živočich pochází, kde má nejbližší příbuzné a kdy se od nich oddělil.
Od Simojovela stoupáme k posledním zbytkům deštného horského pralesa v Sieře Madre a nacházíme zde les podobný tomu, který nám daroval jantar. Z poraněného stromu padá kapka pryskyřice na zem a příběh se opakuje. Porovnávám jantar a živého drobného švába a přemýšlím, jak tenká je hranice mezi živými a mrtvými. Jantaroví živočichové tuto hranici téměř překonali a prošli desítkami milionů let prakticky beze změny. Přinesly nám je, zrozené ze slunce (což je původní význam slova jantar), jantarové děti!
Peter Vršanský,
Geologický ústav SAV v Bratislavě
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].