Kateřina a ti druzí

Ká, špitla dívka na nemocničním lůžku. Sestra a lékařka, které právě byly v pokoji, překvapeně strnuly. Bylo to první slovo, jež devítiletá Kateřina řekla po jedenácti měsících bezvědomí. Personál motolské nemocnice, stejně jako rodina při kaž­dodenních návštěvách měly ve zvyku si s Kateřinou povídat bez ohledu na kóma. Sestra a lékařka zrovna mluvily o tom, že děvčátko má doma mazlíčka, krajtu, která se jmenuje podle hada z Knihy džunglí. A v tu chvíli se z postele ozvalo jeho jméno. „Měly oči navrch hlavy, hned mi to volaly,“ říká primářka motolské dětské neurologie Věra Sebroňová. Jenže tohle první slovo bylo na dlouhou dobu také poslední. Po víc než třech týdnech se však radost opakovala. Dítě řeklo: „Já mám mámu.“ A pak zase nic. Až po dalších čtrnácti dnech se to stalo. Sestra právě vedla monolog na téma „jakou pohádku si pustíme“, odpověď nečekala, když vtom Kateřina zřetelně pronesla: „Autíčka 2, protože Autíčka 1 jsme teď měli.“ Při vědomí už zůstala.