Potíže „auta svobody“

Ochutnáš to? Říkali, že je pitná,“ hecuje se parta českých novinářů při prezentaci nového vodíkového auta Toyota Mirai v Polsku. Odvážlivci vodu, která během jízdy kape z auta na silnici, nakonec špičkou jazyka zkusí. „Dobrá,“ zazní i přes mírný úšklebek. Není ani sterilní, ani destilovaná. Vzniká reakcí kyslíku z nasávaného vzduchu a vodíku v palivových článcích, které auto pohánějí. Je prý pitná, ale není dobré to zkoušet příliš často. Vzduch, který auto nasává a zpracovává, totiž stále může obsahovat množství mikroorganismů, které se do vody nakonec dostanou.

Aby vodíkové auto dobylo silnice, si přál například prezident Bush. V roce 2003 jej nazval „autem svobody“ a oznámil, že federální vláda věnuje na jeho vývoj více než miliardu dolarů. Slíbil tehdy, že do 20 let vozy s palivovým článkem, které „produkují jen vodu, žádné výfukové plyny“, přispějí k výrazně vyšší čistotě vzduchu v amerických městech a sníží závislost Spojených států na zahraniční ropě.

Do uplynutí lhůty ještě pár let chybí, nezdá se však, že se vize naplňuje. Podařilo se snížit náklady na výrobu palivových článků a jejich životnost se zároveň prodloužila na dobu přesahující několik měsíců nebo let. V několika evropských metropolích, například v Paříži nebo Mnichově, jezdí flotily desítek vodíkových aut. Očekávání však byla mnohem větší. Slovo „mirai“ v japonštině znamená „budoucnost“ – ta ale vodíku na silnicích nejspíš nepatří. Příběh vodíkového pohonu tak zůstává zajímavým svědectvím o tom, že…