Dopisy

Jak si říct o vyšší mzdu

Respekt 29/2017

Zaujalo mě porovnání zemí EU, co se týče produktivity práce. ČR nese hodnotu 74 procent průměru EU. Francie má 128 procent což je navíc stejně jako Německo (127 procent). To jsou čísla, která mi na první pohled, při zkušenosti s přístupem lidí k práci ve Francii a v ČR, kvalitativně naprosto nedávají smysl. Kdybych měl země porovnat ze své zkušenosti (pracuji v akademické sféře v oboru chemie, ale člověk může porovnávat třeba i na věcech, jako je kvalita hromadné dopravy nebo poštovní služby), tak bych Francii postavil s ČR na roveň nebo by ČR stála o něco výše. V polovině článku se mihlo vysvětlení tohoto rozporu: „Německou produktivitu nelze dohnat usilovnější prací, protože o výkonu jednotlivce nerozhoduje ani tak snaživost jako moderní technologie, které používá při své práci.“ Ovšem toto vysvětlení se v článku jaksi ztrácí a v závěru, v příběhu firmy Mitas, je spíše popřeno prohlášením, že „dělníci museli slíbit růst produktivity“. To je ovšem slib, jehož splnění nemají dělníci (z výše uvedeného důvodu) skutečně v rukou. Dělníci (a zaměstnanci obecně) mohou produktivitu své práce ovlivnit jen velmi málo a produktivita daleko více závisí na nasazených technologiích, a tedy na zaměstnavatelích samotných.

Diskusí s kamarády ekonomy se navíc ukázalo, že vysoké francouzské číslo může být podpořeno vyšší nezaměstnaností. Pracuje totiž přednostně kvalifikovanější, a tedy produktivnější část populace, na rozdíl od ČR, kde momentálně pracuje s jistou nadsázkou každý, kdo má ruce. Francouzi mají navíc pětatřicetihodinový pracovní týden na rozdíl od čtyřicetihodinového českého. Francouzi tedy musejí nechat pracovat stroje (jsme oklikou zpět u technologií). Jeden příklad: nevzpomínám si, že bych kdy ve Francii potkal na benzinové pumpě jakéhokoli zaměstnance. Vždy platím pouze v automatu.

Produktivita práce je prezentována (zaměstnavateli – např. citovaný Radek Špicar ze Svazu průmyslu a dopravy ČR) jako příčina nízkých mezd pracujících ve střední a východní Evropě, ale přitom je to veličina, kterou mohou ovlivnit z největší části nikoli pracující zaměstnanci, ale jejich šéfové.

Jan Přech

Záhada lidského souznění

Respekt 30/2017

Jsem dlouholetý čtenář Respektu a velmi si vážím jeho serióznosti a kvality, zejména pokud jde o analýzy a komentáře k veřejnému dění. Mám ale pocit, že i příspěvkům, jejichž posláním je popularizace vědy a zákonů přírody, by měla být věnována stejně pečlivá pozornost. Je nepochybné, že se tento druh publikační činnosti neobejde bez značného zjednodušení, nicméně alespoň výběr příkladů ilustrujících popularizované teze by měl být volen tak, aby čtenáře nevystavil nebezpečí mylné představy.

V článku Záhada lidského souznění si autor zvolil jako příklad synchronizace dějů v biologických systémech vznik srdečního rytmu. Údaj o deseti tisících buněk svědčí pro to, že autor měl na mysli buňky tzv. sinoatriálního uzlu, který je skutečně primárním zdrojem srdečního rytmu a dost zásadně se liší od buněk svaloviny srdečních síní a komor. Síňový a komorový myokard je funkční syncytium, jednotlivé buňky nejsou navzájem izolovány, jsou propojeny prostřednictvím zvláštních oblastí povrchové membrány (gap junctions), což zjednodušeně řečeno velmi usnadňuje šíření vzruchu. Buňky této „pracovní“ svaloviny nejsou za normálních okolností zdrojem vzruchů. Ten je k nim přiveden prostřednictvím specializovaných buněk tzv. převodního systému, který zajišťuje z funkčního hlediska žádoucí koordinaci kontrakcí pracovní svaloviny komor s následnou efektivní čerpací funkcí srdce. Obrázek v článku použitý má proto zavádějící titulek – tyto buňky (a jsou jich opravdu miliardy) jsou řízeny a odpovídají kontrakcí na vzruchy, které jsou jim „dodány“, a nejsou tudíž „bez šéfa“. Vznik autonomního vzruchu v těchto strukturách je nežádoucí a může mít za následek vážné poruchy rytmu. V tomto smyslu je distribuce primárních podnětů generovaných v sinoatriálním uzlu přísně hierarchická, a dokonce i sinoatriální uzel není v organismu zcela autonomní, protože srdeční rytmus musí, s ohledem na potřeby organismu, být řízen prostřednictvím vegetativního nervového systému. Proto bez bližšího vysvětlení a jisté minimální přesnosti není podle mého názoru srdeční aktivita příliš dobrým příkladem pro demonstraci tématu, o který autorovi šlo.

Ing. František Barták,
Ústav fyziologie LF UK v Plzni

Styl

Respekt 30/2017

Nechápu, proč jsou nůžky Fiskars dokonalé, takové nůžky byly již před 100 lety v každém krejčovství. Byly celokovové s tvarovanými rukojeťmi, protože střihači stříhali většinu směny. Fiskars je převedli do běžného produktu s rukojetí v barevném plastu. Ovšem pro běžné používání nůžek v domácnosti nebo kanceláři nemá toto tvarování vůbec žádný význam. Daleko lepší jsou tradiční souměrné celokovové nůžky, protože člověk stříhá občas a musí nůžky rychle operativně uchopit, což u Fiskars je pomalejší a navíc leváci mají smůlu. Pro mě jsou tyto nůžky jedním z prvních módních designů, které byly navrženy pod tlakem marketingu, pro zvýšení obratu, tedy spotřeby. Och, jak jsou ty barevné rukojeti krásné a dokonalé, jaká to změna. Musím je mít… Kancelářské sponky, to je jiná liga.

Prof. Jiří Pelcl,
prorektor VŠUP