Půjdeme zase na vojnu?

Ředitel Knihovny Národního muzea Martin Sekera si podle svých slov po vpádu ruské armády na Ukrajinu v roce 2022 uvědomil, že se ho situace týká osobně. Bylo to v okamžiku, kdy Rusové táhli na Kyjev a jemu zněl v uších dva měsíce starý projev prezidenta Vladimira Putina oznamující rozhodnutí vrátit pod nadvládu Ruska i země střední Evropy, které po druhé světové válce spadly na pětačtyřicet let do panství Sovětského svazu. „Neměl jsem pochyb, že když porazí Ukrajinu, půjde Putin dál a určitě se nezastaví před našimi hranicemi. V ten okamžik jsem začal přemýšlet, jak bych mohl pomoci v obraně země,“ říká Sekera. Renomovaný historik začal přitom řešit svoji osobní klíčovou otázku: Byl bych ochoten a schopen kvůli obraně země zabíjet? A odpověď našel brzy. Pokud by se někdo chtěl násilím vlámat do jeho domu, bránil by se. Pokud by ruská vojska chtěla násilím vtrhnout za českou hranici, dal by svou osobu k dispozici armádě a respektoval by rozhodnutí velitelů na jeho zařazení. Kdyby se dostal do bojové jednotky a musel k zastavení nepřítele střílet s vědomím, že proti němu stojí lidé, které může zabít, udělal by to.

„Z vyjádření vojáků, hlavně ze slov náčelníka generálního štábu Karla Řehky, bylo patrné, že armáda v novém a nečekaném ohrožení země potřebuje mít mezi civilisty daleko větší zálohy, než měla. A v jeden okamžik jsem si uvědomil, že ochota občanů bránit zemi se měří tím, co jsem pro to schopný a odhodlaný udělat teď, ne až když už je nepřítel za branami. Tak jsem začal hledat možnosti, co můžu k naplnění svého obranného instinktu udělat hned,“ vzpomíná Martin Sekera. Pátrání ho zavedlo na web ministerstva obrany, který dobrovolným obráncům nabízí rejstřík možností. A loni na podzim mezi nimi Sekera našel svoji cestu. Poslanecká sněmovna chvíli předtím schválila zákon umožňující zdejším k obraně rozhodnutým mužům i ženám zaregistrovat se jako dobrovolník, kterého armáda může v případě vojenské potřeby odvést a povolat do služby. Ta možnost se jmenuje dobrovolné předurčení. Je to jedna z několika cest, jak vytvořit armádní zálohy a rezervoár sil, které mohou vojáci v případě ohrožení země využít. Také je to jedna z možností, jak naplnit slova generála Řehky, že za situace, kdy se v našem sousedství dal na pochod dobyvačný nepřítel, se musíme připravit na obranu a možné zapojení do válečného konfliktu velkého rozsahu.

Teď vím, co by mě čekalo

„Experti z NATO, vojáci i politici považují ruský útok na některé země Aliance za reálný v horizontu pěti až osmi let,“ řekl nedávno německý ministr obrany Boris Pistorius a stvrdil, co předtím zaznělo v různých formách v mnoha evropských zemích včetně Česka. Variant, jak by mohla vypadat ruská agrese, popisují experti několik, od jaderného útoku na více zemí přes pozemní útok na pobaltské země nebo – v případě dobytí Ukrajiny – na Moldavsko či Rumunsko, a možná je i pozemní agrese proti Česku. V případě Putinova úspěšného postupu zažijeme, co zažívá dnes Ukrajina: rozbombardovaná města, únosy dětí, zabíjení, znásilňování, drancování.

Armáda, ministerstvo obrany a velká část politiků má zcela jasný názor, co proti hrozbě podniknout: stát musí udělat maximum kroků prokazujících jasnou vůli se bránit a spolu s tím přispívat k vojenské síle spojenců, která by mohla preventivně odstrašit ruského agresora.

„Musíme zajistit funkční mobilizační systém a dostatečné zásoby, abychom dokázali rychle a dlouhodobě obnovovat bojeschopnost,“ prohlásil Karel Řehka na únorovém velitelském shromáždění, kde se dvakrát ročně probírá stav armády a připravenost společnosti k obraně. „Česká republika by měla zvážit nějakou formu povinné nebo dobrovolné vojenské služby, která by vygenerovala dostatečný počet armádních záloh pro stav ohrožení země,“ dodal. Přidal se k němu i prezident Petr Pavel, podle nějž by bylo dobré zavést „administrativní odvody“, které by pro odvedence neznamenaly nástup na vojnu, armáda by však získala přehled o populaci, z níž by část mohla v případě nutnosti (viz rámeček Válečný stav a stav ohrožení) povolat k obraně. Vyjádření obou generálů vyvolalo velkou debatu mezi politiky i veřejností. Spektrum názorů obsahovalo jak souhlas, tak námitky, že nikoho nelze bez vyhlášení stavu ohrožení nutit být armádě k dispozici, a nechyběla ani populistická hesla části opozice, že nás Pavel a Řehka chtějí zatáhnout do války, když si přitom většina národa přeje mír.