Jako když se vytáhne špunt

Je Velký pátek 29. března a my se vydáváme na rodinný výlet. Chceme si projít cestu, kterou před osmdesáti lety urazili dva účastníci Velkého útěku letců RAF ze zajateckého tábora v polské Zaháni. Velký útěk byla pečlivě naplánovaná akce, kdy z jednoho zajateckého baráku v oploceném táboře měli podzemním tunelem přes noc zmizet všichni zajatci tak, jako když se z umyvadla naplněného vodou vytáhne špunt. Sto jedenáct metrů dlouhý a devět metrů hluboký tunel se v pečlivém utajení hloubil skoro rok a byly v něm dřevěné kolejnice, po kterých uprchlíci jeli na břiše na dřevěných vozících.

Zajatci prchali podle určeného pořadí, které se řídilo podle rozsahu zásluh na přípravě útěku, ten byl naplánován na večer v pátek 24. března 1944. Číslo 13 nikdo nechtěl, a tak se o něj dobrovolně přihlásil Angličan Desmond Plunkett. Číslo 14 měl Východočech Bedřich Dvořák. Oběma se podařilo projet tunelem za ostnaté dráty a dojít na blízké zaháňské nádraží. Chytili poslední noční vlak do Vratislavi a odtud první ranní do Kladska. Z Kladska pak dalším vlakem dorazili do Dušníků (tehdy Bad Reinerz, dnes Duszniki-Zdrój).

Plunkett s Dvořákem vystoupili na nádraží v Dušníkách krátce před desátou dopoledne. My teď ve stejný čas přijeli z Náchoda linkovým autobusem. Nádraží bylo liduprázdné a za těch osm desítek let se moc nezměnilo, zvláště zastřešené nástupiště působí překvapivě malebně. Oba uprchlíci tehdy ze zcela německého lázeňského střediska rychle zmizeli do blízkého lesa, který se hned z parku zvedá ke hřebenu Orlických hor. Tehdy hodně chumelilo, my jsme šli krásným slunečním dnem a na sníh jsme narazili až nad Dušníky, kde se ho ještě něco málo drželo ve zdejší biatlonové aréně vybudované až v osmdesátých letech.