Írán versus USA aneb Proč se raději tvářit, že válka neexistuje

V pátek dopravil vojenský speciál na americkou leteckou základnu Dover ve státě Delaware tělesné ostatky tří Američanů. Vojínce Kennedy Landon Sanders bylo dvacet čtyři let a než ji v jordánské poušti připravil o život nepřátelský dron, měla, podle slov vlastní rodiny, ráda život, trénovala malé fotbalisty a basketbalisty a plánovala, že bude pracovat na rentgenové vyšetřovně. Vojínka Breonna Alexsondria Moffett byla nejstarší ze čtyř dětí, nedávno oslavila třiadvacáté narozeniny a na střední škole excelovala v matematice. Seržant William Jerome Rivers měl čtyřicet šest let, v armádě si vysloužil řadu vyznamenání a jeho vdova se v slzách nechala slyšet, že služba v armádě byla vždy jeho snem a smyslem života.  

Smrt tří lidí a zranění další čtyřicítky Američanů na zaprášené základně Tower 22 poblíž hranic Jordánska a Sýrie byla přitom hodně smolná. Na základnu zaútočil dron šíitské militantní skupiny Islámský odpor v Iráku, která je podporována Íránem. Podobných útoků drony či raketami na americké základny na Blízkém východě se jenom od října, kdy se situace na Blízkém východě vyhrotila, odehrálo přes 160. Čtete správně, stošedesátkrát se za poslední čtyři měsíce bojovníci z polonezávislých šíitských milicí podporovaných Íránem pokusili zabít americké vojáky. Stošedesátkrát se jim to nepovedlo, především proto, že americké základny, rozeseté v Jordánsku, Sýrii a Iráku, disponují dobrou protileteckou obranou – a až do předminulého týdne také potřebnou dávkou štěstí. To však tentokrát došlo, dron Islámského odporu v Iráku se k Tower 22 přiblížil právě v okamžiku, kdy se na základnu vracel její vlastní dron. Obrana zazmatkovala. Výsledek je tragický. 

A může mít také dalekosáhlé důsledky. Sto šedesát útoků proti americkým jednotkám je sice zjevně důkazem válečného konfliktu, jenže skrytého, jaký je možné vést bez velkého zájmu veřejnosti. Lidské tragédie a konkrétní tváře zmařených životů teď ale dávají celému příběhu podstatně větší naléhavost – a vynutily si koncem minulého týdne veřejnou odplatu v podobě několika desítek odvetných útoků proti základnám milic na území Sýrie a Iráku.

Když na Blízkém východě v roce 2019 dokázala jiná irácká šíitská skupina zabít spolupracovníka americké armády, reagoval tehdejší prezident Donald Trump spektakulárním atentátem na proslulého velitele íránských revolučních gard Kásima Sulejmáního. Na chvíli tehdy hrozilo, že Spojené státy a Írán přejdou do válečného konfliktu. Pomohla zákulisní diplomacie a, trochu nečekaně, jistá zdrženlivost Donalda Trumpa, který pak už nereagoval na odvetné útoky íránské armády a nechal celou situaci zase vychladnout.

V roce 2024 jsme jinde. Na Blízkém východě probíhá válečný konflikt mezi Izraelem a Hamásem, do něhož se postupně zaplétají další hráči. Vše se odehrává v kontextu ruské agrese na Ukrajinu a čínské nervozity spojené s Tchaj-wanem. Skrytý dlouhotrvající konflikt mezi Íránem a USA se může v této situaci snadno rozhořet do otevřené války. A ta se může propojit s jinými ohnisky mezinárodní politiky do ničivého koktejlu.

 Íránská chobotnice

Kdo ale proti sobě v tomto americko-íránském střetu vlastně stojí? Na jedné straně jsou militantní šíitské skupiny, které třeba izraelský premiér Benjamin Netanjahu popisuje jako „chapadla, jejichž pohyby řídí hlava chobotnice sídlící v Teheránu“.  Milice tvoří „osu odporu“ namířenou proti existenci Izraele a zájmům USA na Blízkém východě. Islamistický íránský režim je systematicky od osmdesátých let buduje mezi šíitskými komunitami arabských zemí, jež jsou často ve svých společnostech dlouhodobě diskriminovány.