2003/2

Když začal indický vizionář Kumar Vishwanathan před pěti lety mluvit o stavbě vesnice, ve které najdou nový domov lidé odepsaní úřady po tehdejších moravských povodních, vypadal jako pošetilý blázen. Nad ideou vesničky, kde spolu budou společně žít bílí a Romové, lidé zpočátku kroutili hlavou. Jedni se báli střetů a nepořádku, druzí ghetta a další nevěřili, že bude kdy nějaký dům vůbec postaven. Dnes ale v nových domech na okraji Ostravy bydlí třicet rodin a leckdo jim život ve Vesničce soužití závidí.

Centrální bagdádská ulice Sadún se probudí, když se otevřou rolety čajoven a muži si na chodníku dopřejí první sklenku sladko-trpkého nápoje. V tuto roční dobu se teploty v noci spustí až k nule a ani ve dne není vedro, takže se mnozí z nich zrána vystavují slunci. Je zima – doba, jak každý Iráčan ví, vhodná pro válku.
Vědí to také Američané daleko za bagdádským obzorem. Po předloňském 11. září se leitmotivem jejich politiky stala doktrína o preventivní likvidaci všech, kteří ohrožují světovou bezpečnost. Nejvýše na seznamu je právě Irák. USA se bojí, že vyvíjí zbraně hromadného ničení, jimiž zaútočí na okolní státy. Zaútočil tak ostatně už dvakrát v minulých dvou desetiletích. Nebo že zbraně dá teroristům, aby spáchali nové, ještě ničivější 11. září. Spojené státy chtějí zdejší režim svrhnout. Možná to jsou na dlouho poslední dny, kdy mohou muži na Sadúnu takhle v klidu vysedávat.

Nic nemůže soudnému člověku připadat stupidnější než nápad bombardovat celou jednu zemi jen proto, aby z jejího čela odešel člověk, který by možná mohl v budoucnu ohrozit bezpečnost světa. Jak by mohlo potření nějaké takové dost teoretické hrozby ospravedlnit byť jen jednu civilní oběť? I ten, komu se z principu příčí dávat za pravdu pacifistům, musí uznat, že jejich slova v případě Iráku zavánějí dost silným opodstatněním. Zvláště pak když se sám do Iráku vydá, jak to učinil před pár dny i autor těchto řádek, a zjistí, že tam nežije jen Saddám Husajn a jeho generálové, ale spousta normálních lidí, kteří rozhodně nepřemýšlejí o tom, jak zničit Ameriku, a kteří návštěvníka přátelsky uvítají a zahrnou jej pohostinností.
Přesto tu je drobná otázka, s níž tato argumentace jaksi nezamete. Copak je možné, že se Washington v případě Iráku tak fundamentálně mýlí?