2004/2

„Zdá se, že dětství není onou blaženou idylou, za jakou ji obyčejně prohlašujeme, že děti jsou v době dětství bičovány jediným přáním, být už velikými a vyrovnat se dospělým,“ napsal v jednom ze svých proslulých spisů Sigmund Freud. Jeho tezi si zřejmě vzal k srdci belgický dramatik, herec a režisér Josse De Pauw (51), když tvořil své netradiční divadelní představení Übung (Cvičení). Šest dvanáctiletých dětí v něm na pódiu přesně napodobuje šest dospělých, kteří za nimi na filmovém plátně prožívají bujnou party v přepychové vile. Inscenace vyvolala v Evropě doslova senzaci a v Belgii a Holandsku získala před dvěma lety titul nejlepší divadelní hry roku. V polovině prosince ji Josse De Pauw osobně představil v pražském Divadle Archa.

O politických procesech padesátých let již existuje obsáhlá literatura, nesrovnatelně obtížněji se však dostáváme k poznatkům o druhé vlně teroru v raných sedmdesátých letech. Málokdo si uvědomuje, že pouze v letech 1970–1972 odsoudila komunistická justice za činy politické povahy na padesát tisíc osob, tedy zhruba poloviční počet než za třikrát delší období nejbrutálnějšího stalinismu v letech 1948–1954. Perzekuce z počátků normalizace se sice nevyžívala tak okázale v nezákonnosti a fyzickém násilí, i tresty byly nesrovnatelně mírnější než za Gottwalda, ale k umrtvení společnosti přispěla snad ještě efektivněji. Proč? Klíč k pochopení lze hledat právě v onom koncentrovaném dějinném okamžiku, kdy byl každý donucen volit osobní východisko z všeobecné beznaděje, a to obvykle za cenu větších či menších kompromisů. Zrodilo se tak trauma, které se dodnes obchází s přímo pyrotechnickou obezřetností, aby se nedej bože nevyjevilo, jak nejasná hranice tehdy dělila znásilnění od prostituce. Zůstává otázkou, zda za hlavní příčinu tehdejší rezignace pokládat mravní ochablost národa, nebo psychologické mistrovství jeho krotitelů.
Historik Jan Tesař řízl do podobně podebraného místa dějin už v knize Mnichovský komplex (Prostor, 2000), kde se zabýval falešnými mýty o české bojeschopnosti a bojechtivosti v září 1938. K situaci na počátku sedmdesátých let se vrací v publikaci Zamlčená diagnóza, jež vyšla koncem minulého roku. Odkrývá v ní problém psychického násilí, který se může zdát dílčí, úzce však souvisí se základními otázkami lidské existence, a to nejen v totalitních poměrech.

V Silicon Valley by Nicholas Carr soutěž v popularitě rozhodně nevyhrál. Už půl roku na něj ředitelé velkých počítačových firem myslí zhruba stejně jako američtí politici na Usámu bin Ládina. Co jim tento publicista a redaktor Harvard Business Review (HBR) provedl tak hrozného? Zjednodušeně řečeno – prohlásil nahlas, že císař je nahý. Což se, jak známo, neodpouští.

GEERT VAN OVERLOOP se narodil roku 1965 v Belgii. V mládí aktivně sportoval (hrál fotbal na vrcholové úrovni). Po univerzitních studiích (němčina a angličtina) učil v rámci humanitárního projektu jako dobrovolník angličtinu imigranty z Latinské Ameriky. Před odchodem do Čech pracoval v Belgii s mentálně postiženými, v ústavu pro podobně postižené si odbýval civilní vojenskou službu i při prvním delším pobytu u nás. Natrvalo se tu usadil po revoluci v r. 1989, oženil se s Češkou, žije s rodinou (mají dva syny a dceru) na jihočeském venkově, učí angličtinu a němčinu na gymnáziu v Českém Krumlově a snaží se vést skromný a k přírodě šetrný život.

Když nedávno londýnští demonstranti svrhli v parodii na osvobození Bagdádu sochu George W. Bushe, byla symbolika vzkazu za oceán více než jasná. Současný americký prezident je za hranicemi své země osobou opovrhovanější než vládci těch nejtemnějších diktatur. Odpor proti němu nabírá emocionální intenzity ne nepodobné vztahu liberálně laděných kruhů 80. let k Ronaldu Reaganovi. Paralela není vůbec náhodná. „Jednoduchý kovboj“ Reagan chtěl americkou vojenskou silou měnit svět k lepšímu – a ozbrojené sesazení Saddáma Husajna nese stejný ideologický rukopis. I v Iráku bylo jedním z oficiálních důvodů války rozšíření svobody a demokracie na Střední východ. Je ale možné něčeho podobného v těch končinách vůbec dosáhnout?

HUBERT VÉDRINE (56) byl v letech 1997 až 2002 ministrem zahraničí v levicové vládě Lionela Jospina. Vystudoval historii, poté státní školu pro budoucí diplomaty a politiky ENA. Vstoupil do francouzské Socialistické strany a po celou dobu prezidentování Françoise Mitterranda pracoval v Elysejském paláci. Nejprve působil jako člen tamního diplomatického sboru a později dělal Mitterrandovi tiskového mluvčího. V současné době se věnuje právnímu poradenství a analýzám evropské integrace a mezinárodní politiky. V Praze se začátkem prosince zúčastnil semináře francouzského ústavu CeFReS na téma vyrovnávání se s minulostí v Evropě.

V ulicích Bělehradu, hlavního města poněkud volně spojeného spolku Srbska s Černou Horou, se po půlnoci na Nový rok popíjela horká rakije a do tance vytrubovaly žesťové dechovky. Den předtím se v centru Kragujevace, města vzdáleného asi sto kilometrů na jih, zřítil pronajatý vojenský vrtulník s dědou Mrázem, který vezl dětem balíčky. A čtyři dny předtím se konaly už šesté předčasné parlamentní volby v pořadí, jejichž výsledek dost dobře ilustroval smutnou politickou a společenskou situaci v Srbsku.

V malé vesnici na jihozápadním okraji Krušných hor o necelých 350 obyvatelích začíná hustě sněžit. „Tak to je ono,“ ukazuje menší pětačtyřicátník s knírkem na členitou budovu, které dominuje čtvercový altánek. Onen muž je současný starosta Bublavy Igor Jirsík a zmíněná budova zřejmě nejslavnější aquapark v zemi, současně ovšem i symbol nezodpovědnosti zdejších poslanců. Zákonodárci totiž do obce, kde dosud není vodovod, poslali na výstavbu „víceúčelového sportovního zařízení“ 57 milionů ze státního rozpočtu. Kdy se tu bude jezdit na toboganu, je ale ve hvězdách. Bublavě došly peníze – sněmovna je přestala po předloňských volbách přihazovat – a na dokončení stavby chybí ještě 30 milionů. Finanční úřad v Sokolově teď navíc obstavil obci majetek a žádá peníze zpět.

„To, co se připravuje na Labi, je podvod,“ říká odborník na vodní dopravu a bývalý zaměstnanec státního Ředitelství vodních cest Jaroslav Kubec na adresu chystaných jezů na Labi. Překvapivě tak nadšenec splavňování řek říká totéž co ministr životního prostředí a milovníci přírody. Stavba za deset miliard korun totiž nejenže zničí kus krásné a cenné země, ale navíc se nevyplatí – a rejdařům stejně nepomůže. Přesto pro ni před Vánoci na návrh poslance Jaromíra Schlinga (ČSSD) zvedla ruku většina poslanců. Lidovecký ministr dopravy Milan Šimonovský jí pro změnu otevírá dveře ve vládě.

Událost poslední soboty minulého roku, kdy na mosteckou diskotéku zaútočila parta ozbrojených mladíků, je dalším důkazem šokující skutečnosti: Most je po Litvínově dalším severočeským městem, které ovládl gang všeho schopných mlátiček. Bijí jen tak pro zastrašení lidi, přepadají noční podniky ve snaze dostat výpalné, poškodit konkurenci nebo si vynutit levnou koupi jejího podniku. A policisté? Ti se grázlů bojí, nebo s nimi dokonce spolupracují.

První novoroční projev, který Václav Klaus pronesl v prezidentské funkci, byl svým způsobem překvapivý. Z větší části byl natolik bez barvy a chuti, že s ním mohl souhlasit úplně každý. Dal se použít letos stejně jako loni a možná že i napřesrok. Pokud byl někomu adresován, pak především politikům.

Je česká kultura v koncích pro nedostatek peněz? Může se stát, že úplně zanikne, pokud ji stát víc nepodpoří? Tahle často opakovaná otázka zní logicky, ale ve skutečnosti nedává smysl. Stejně tak bychom se mohli ptát, zda Češi přestanou mít děti, pokud se zruší daňové úlevy pro rodiče, přídavky a dotace pro školy. Ovšemže se děti budou rodit dál. Bude jich ale ještě méně a budou to mít velmi těžké. Stejně tak se vždycky všude najdou lidé, kteří cítí vnitřní nutnost psát, malovat nebo hrát divadlo. Jenomže některé země jim v tom pomáhají, jiné jim to zakazují a další soudí, že je to jejich soukromá věc. Správná otázka tedy spíš zní: Proč Česká republika dotuje kulturu snad nejmenší částkou v Evropě? Proč se náš stát už čtrnáct let chová, jako kdyby kultura byla jen problém jednotlivců?