2004/22

Minulý týden byly v Danube House v pražském Karlíně slavnostně vyhlášeny výsledky 11. ročníku přehlídky architektonických realizací Grand Prix Obce architektů 2004. Tato zřejmě nejprestižnější soutěž dokončených realizací na českém území by měla být zrcadlem toho nejlepšího, co se v konkrétním kalendářním roce u nás postavilo, a měla by přiblížit kvalitní domácí architekturu veřejnosti. Jak tato architektura vypadá ze zorného úhlu Grand Prix, ukazuje výstava v Národní galerii (Veletržní palác) v Praze, kde jsou přihlášené projekty vystaveny.

Předběžné obchodní výsledky letošního festivalu v Cannes nasvědčují, že o žádné „krizi“ filmu nemůže být ani řeči. Největší filmový trh na světě prolomil letos další rekord: do Cannes přijelo 8382 účastníků ze 74 zemí. Nechybělo ani Česko sdílející stánek s Polskem a Slovenskem. Zastupovaly nás ovšem pouze dva krátké snímky. Východní Evropě ani po vstupu do Unie růže v Cannes zatím nekvetou.

Agentura Bloomberg počátkem měsíce přinesla zprávu, které se dostalo mnoha citací i komentářů: zajišťovna Swiss Re, druhá největší na světě, vyzvala komerční pojišťovny k opatrnosti při uzavírání pojistek týkajících se nanotechnologií. Jako zdůvodnění použila tato opatrná finanční instituce čerstvou výzkumnou zprávu amerických vědců, podle níž mohou chemické sloučeniny používané v nanotechnologiích, tzv. fullereny, poškodit mozek ryb. Byla to patrně váha jména Swiss Re, co vyvolalo mediální zájem o tuto poměrně okrajovou vědeckou aktualitu. V našem i světovém tisku se objevily komentáře varující před „vražednými“ nanotechnologiemi, které by mohly ohrozit veškerý život na planetě. Taková silná slova je samozřejmě zapotřebí přezkoumat a zjistit, zda na nich něco je.

Aleš Roleček se narodil roku 1958. Vystudoval střední zemědělskou školu; v roce 1987 byl přijat na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích (to už byl dva roky tajným členem jezuitského řádu), krátce před dovršením studia opustil fakultu, odešel i z řádu a pracoval jako správce sbírek Východočeské galerie. Od roku 1996 vyučuje filozofii a dějiny umění na Prvním obnoveném reálném gymnáziu v Libni. Koncem 80. let založil v Pardubicích list Nohama napřed – časopis posledních věcí člověka, přispívá do revue Souvislosti a Muzejního věstníku, vydal knížku barokních fantasmagorií Postmortálie apod. Spolupracuje s Divadlem Archa, na základě jeho koncepcí a scénářů vznikly inscenace Marné tázání nebes, Poc-ta Antonínovi Koniášovi, Bedřich Bridel a nedávno Čajovna KarMa.

Pomalu se stmívá a na břehu řeky se v šeru krčí žena s dalekohledem u očí. „No nazdar! Máme společnost!“ utrousí směrem ke kolegovi sedícímu v autě. Pak přejede pohledem přes druhý břeh a rozčileně vykřikne: „Barely?! To snad ne.“ Skáče do auta a začíná honička za škůdcem. Tak představuje propagační komiks Rozbouřené vody práci mladé a pohledné europoslankyně Vegy, která bojuje proti znečišťování vod jak v terénu, tak v parlamentních sálech. Ačkoli skutečná práce Evropského parlamentu není tak dobrodružná, rozhodně je klíčová, protože ovlivňuje náš život stejně jako činnost národních sněmů. Už za tři týdny si budou své zástupce vybírat i Češi.

Na autobusovém nádraží metropole Ernákulam-Kočin, hlavním městě jihoindického státu Kérala, se ve větru třepotají seprané rudé vlajky s bílým srpem a kladivem. „Československo? To je dobrá země, komunistická,“ usmívá se rikša po odpovědi na obligátní dotaz na zemi původu. Stručné vysvětlení, že komunisté ztratili moc před více než 14 lety a Československo bylo rozděleno na dva státy o 3 roky později, ho nevyvádí z míry: „Mně komunisté pomáhají, volím je a jsem ve straně.“ O podobné názory není v Kérale nouze.

Pět týdnů před předáním moci řádné vládě v Bagdádu a osm měsíců před chystanými volbami je situace v Iráku mnohem komplikovanější než za celý rok od vítězství spojenců ve válce, které George W. Bush vyhlásil 1. května 2003. Snad nic nemůže být symboličtější než atentát na šéfa Irácké vládní rady. Izzadín Sálim byl – spolu s dalšími osmi lidmi – zabit při sebevražedném útoku minulé pondělí. Nešlo ani tak o to, že by byl symbolem nového svobodného Iráku či spolupráce se Západem, v očích mnoha Iráčanů spíše kolaborace s americkou okupací. Šéfové prozatímní vlády se totiž střídají v měsíčních turnusech, takže se nestávají symbolickými postavami. Význam atentátu spočívá především v tom, že ani v chráněné „zelené zóně“ Bagdádu si rok po válce nikdo, ani takto vysoce postavená a střežená osoba, nemůže být jist životem. A to už je po čertech hmatatelný symbol.

Vyšetřování zmanipulovaných konkurzů ústeckého soudce Jiřího Berky nabralo minulý týden obrátky. Policie zatkla prorektora soukromé brněnské vysoké školy a experta na konkurzní právo Vladislava Větrovce a označila ho za organizátora celého zločinného spolčení; soudkyně na něj uvalila vazbu. Počet obviněných už dosáhl sedmi a vyšetřuje se pět podniků. Podle informací Respektu se policie zajímá o další dva Berkovy konkurzní správce, Josefa Vavřičku a Daniela Bezoušku, zkoumá přes dvacítku podezřelých bankrotů a dosavadní odhad škody – 100 milionů korun – se zvýší nejméně na dvojnásobek. Respekt také zjistil další podrobnosti o tom, jak zločiny probíhaly.

Červnové volby do Evropského parlamentu jsou na spadnutí, napětí ve stranických centrálách stoupá. Ačkoli jsou zdejší politici denně na ulicích, málokdo si dnes dokáže ke konkrétní straně přiřadit nějakou vizi. Co chce a co bude v Evropském parlamentu prosazovat očekávaný vítěz voleb ODS a co nastupující liberální proevropské uskupení Evropští demokraté? A jak bolševici vysvětlují, že právě je by měli lidé volit, když ještě před čtvrt rokem Unii přirovnávali k nejhoršímu zlu?

Mediální poprask kolem úplatků pro pět fotbalových rozhodčích utichá a nahrazují jej články o přípravě reprezentačního týmu na blížící se mistrovství Evropy. Shromáždění prvoligových klubů minulý týden odhlasovalo, že výsledky právě skončené sezóny platí bez ohledu na prokázané úplatky rozhodčím. Ale i když by kombinátoři zdejšího fotbalu rádi celou aféru co nejdřív pohřbili do hlubokého zapomnění, policie se k tomu nechystá. Naopak: detektivové právě teď směřují k razii na nejvyšší fotbalové bossy.

S evropskou ústavou to vypadá nahnutě. Už za necelý měsíc by měla být přijata, jenže se spornými body, na nichž ztroskotal první pokus loni v prosinci, od té doby politici nehnuli. I obvykle optimistický ambasador Česka při Unii Jan Kohout odhadl šance na dohodu na 51:49.
Diplomaté mluví o lepší atmosféře okolo stolu, do médií se však dostávají úplně jiné zprávy: tu Chirac navrhuje vyloučení státu z Unie, pokud ústavu neratifikuje, jindy rakouský kancléř obviňuje Londýn ze salámového krájení konstituce, na což ministr zahraničí Straw odpovídá, že jednání připomínají „houf komárů“, snažících se Brity poštípat. Pěkné. První závěr proto učiňme rovnou: nahnuté je to hlavně s evropskými lídry a podle toho ústavní tance vypadají.

Ve funkci předsedy je teprve půl roku, ale jako by mu patřila už léta, jako by KDU-ČSL čekala jen na něj jako na spasitele. Není pochyb: Miroslav Kalousek dnes patří mezi čtyři či pět nejvlivnějších politiků v zemi a mnozí lidovci se těší, že strana v něm našla nového Josefa Luxe. Spíše však našla svého Václava Klause. A to nikoli Klause-reformátora první poloviny 90. let, ale pozdního Klause, mocenského technokrata, už po provalení a následném zaretušování stranického finančního skandálu. Přitom Kalouskovi je teprve 43 let a ze všech stranických šéfů má nejpevnější pozici. Nestane-li se něco překvapivého, bude v čele KDU-ČSL ještě dlouhé roky. To si říká o přezkoumání.