2004/28

Česká výtvarná fotografie nestrádá nedostatkem zajímavých tvůrců, ale jen u zlomku z nich je představitelné, že by jejich dílo dokázalo obstát v rozsáhlých, téměř monumentálních sálech pražské Galerie Rudolfinum. Dosavadní zkušenosti nasvědčují, že se tu neztratí autoři, kteří do průchozích sálů galerie vlijí celý svůj život, tedy jejichž dílo je představeno v obsáhlém průřezu. Anebo galerii „utáhnou“ rozsáhlé kurátorské projekty jako přehlídka čínské fotografie Podivné nebe či Česká fotografie 1840–1950. Tato galerie vyžaduje sebevědomí a velká gesta, což nemá nic společného se spektakulárností, nýbrž s vnitřní intenzitou děl, s přesvědčivostí konceptu, s dlouhodobým a poctivým přístupem tvůrce. Těmto nárokům se nyní pokouší dostát pražský fotograf Ivan Pinkava (1961) retrospektivou Heroes.

Když přišla zpráva, že 1. července v Los Angeles zesnul herec Marlon Brando, mohlo se zdát přehnané, že ho Jack Nicholson přirovnal ke gigantům Michelangelova a Picassova významu. Kvůli jedné divadelní inscenaci a sotva deseti vydařeným filmům z devětatřiceti? Ano! Uvědomme si, že v nich zcela změnil pojetí své profese. Stál jako most mezi starosvětskými hvězdami typu Caryho Granta nebo Garyho Coopera a antihrdiny mladší generace jako Robert De Niro či Dustin Hoffman, bez jeho vlivu by vypadalo jinak herectví Seana Penna nebo Johnnyho Deppa.

Komentátor amerického zpravodajského týdeníku Newsweek Robert J. Samuelson před několika dny napsal, že z americké žurnalistiky se vytrácejí ideály objektivity a vyváženosti. Slovo ideály je na místě, neboť asi nikdo nepodléhá iluzi, že média mohou dosáhnout úplné nestrannosti. Jde ovšem o koncept, který tvoří základovou plochu moderního amerického žurnalismu a k němuž se navíc vztahuje většina médií západního světa. Proč se tedy nyní v Americe debatuje o konci objektivního žurnalismu? A co by jej mělo nahradit?

JERZY KŁOCZOWSKI (nar. 1924) patří k předním polským historikům. V letech 1941–44 byl členem odbojové Zemské armády (zúčastnil se mj. varšavského povstání). Po válce studoval na univerzitách v Poznani a v Toruni, od roku 1950 přednášel na Katolické univerzitě v Lublinu, v Oxfordu, na Sorbonně, v Princetonu a dalších univerzitách v Evropě i Americe. Je členem vědeckých institucí doma i ve světě, spolupracovníkem řady odborných historických časopisů. Autorsky a editorsky se podílel na vydání přibližně šesti set odborných publikací. Od roku 1991 působí jako ředitel Institutu pro středovýchodní Evropu v Lublinu.

Každý rodič na to někdy tváří v tvář statistice o zmizelých dětech pomyslel. Kdyby se mi ztratilo dítě, budu ho hledat. Nepřestanu, dokud ho nenajdu. Živé nebo mrtvé. Jindřicha Pecha potkala ta hrůza, že musel toto předsevzetí dotáhnout do konce. A svého ztraceného syna Kamila po měsíci hledání opravdu našel.
Před dvěma lety začátkem února zazvonil řediteli regionálního rádia v Teplicích Jindřichu Pechovi na dopolední poradě mobil. Volala bývalá družka, že jejich šestnáctiletý syn Kamil nepřišel domů. Rozjel se k ní do Krupky, v panelákovém bytě si vzal od vyděšené ženy pár Kamilových fotek a vyrazil na místní policii. Tam ale otce, jehož strach rostl s každou minutou, vůbec neuklidnili. Naopak. „Tvářili se, jako bych jim hlásil ztrátu králíka. Šel jsem zpátky ke Kamilově matce Nadě a říkám: Půjdu ho hledat sám.“

Ariel Šaron sice před pár dny zažehnal svou aféru, neboť izraelský hlavní prokurátor Menachem Mazuz nařídil premiéra v spletité korupční kauze zvané Řecký ostrov neobvinit, zároveň se ale jeho vláda dostala do dalších problémů. Kvůli prosazení Šaronova plánu na evakuaci židovských osad v Gaze nejenže nastal rozkol uvnitř jeho vlastní strany Likud, ale premiér musel dokonce z vlády vyhodit i dva menší koaliční partnery – ortodoxní Národní náboženskou stranu (Mafdal) a ultranacionalistickou Národní jednotu. Obě charakterizují náboženské prvky, přičemž ta první se přímo řadí mezi strany náboženské – ty sice v loňských parlamentních volbách mírně oslabily, ukazuje se ale, že jejich pozice je stále silná. Většina Izraelců se mezi zbožné nepočítá a tato politická uskupení nevolí. Přesto vliv náboženských a menších stran vůbec nezřídka přesahuje jejich velikost. Jak je to možné?

Právě před týdnem, dva dny před předem stanoveným datem, předali Američané správu Iráku prozatímní vládě Ajáda Alávího. Zdánlivě jde o banální konstatování – vždyť už skoro rok se hovořilo o tom, že tato země po více než roce okupace získá suverenitu na přelomu června a července. Jenže vyhlídka dopředu je nejistá – především k lednu 2005, kdy se mají konat volby, na jejichž základě pak vznikne první regulérní ústava země. Irák vyrazil do suverenity, aniž by kdo věděl, jak to celé vyzní.

Tři měsíce před ziskem titulu kandidát věd pověsil biochemik Jaroslav Oprchal vědu na hřebík a vrhl se do byznysu. A nikdy během následujících třinácti let nelitoval. Se spolužákem z fakulty má prosperující firmu s takřka devadesátimilionovým obratem a k vědě se oklikou vrátili. Ze zisků podnikání sponzorují svého dalšího bývalého spolužáka a spolu s ním založili dokonce jednu z prvních biotechnologických firem v Česku.

Už pět týdnů čelí ministr zemědělství Jaroslav Palas (ČSSD) podezření, že přijal sedm milionů dolarů jako úplatek za „pomoc“ k miliardové státní zakázce. Přestože jde o čest člena vlády a přestože řada věcí v Palasově agendě opravdu vyvolává ty nejvážnější pochybnosti, úřady zatím nezveřejnily ani zmínku o výsledcích vyšetřování. Zdá se dokonce, že policie jen klame tělem a žádné šetření se ani nekoná.
Trestní oznámení na ministra Jaroslava Palase poslal policii neznámý občan krytý orwellovským pseudonymem W. Smith. Dopis byl poslán z německého Karlsruhe a stojí v něm, že sedmimilionový úplatek přišel ministrovi od „německé počítačové firmy“ na jeho bankovní účty v Peru a na tichomořském Nauru, kde si prý Palas zařídil účty na falešný pas nesoucí jméno bulharského občana Ivana Petrova. Zní to neuvěřitelně. Ale je faktem, že policie už půl roku vyšetřuje možnou korupci při udělení třičtvrtěmiliardové zakázky na stavbu Agrární platební agentury, kterou Palas loni v říjnu přiklepl německé počítačové firmě SAP bez výběrového řízení.

Stačila skrytá kamera instalovaná nedávno Inspekcí ministra vnitra na jedné policejní služebně, abychom se dozvěděli, že policisté na Hlavním nádraží v Praze bijí a ponižují náhodné oběti. Ve stejné době stojí jen namátkou před soudem policisté obžalovaní z opileckého přepadení bytu romské rodiny či z krutého útoku na malinko vzdornějšího cyklistu. Podobných případů „zjednávání pořádku“ existují desítky.

Můžeme-li coby turisté jezdit prakticky kamkoli, otázkou je, jak a podle čeho vybírat. Jen podle kvality pláží a nedotčené přírody, nebo zohlednit i kvalitu demokracie v té či oné zemi? Jinak řečeno – jezdit, či nejezdit do zemí diktátorů?

V osobě Vladimíra Špidly odešel z čela státu patrně nejpřesvědčenější evropský federalista, které vrcholná česká politika v současnosti nabízí. Trochu je jím možná i díky svým zájmům. Učil se francouzsky a německy, jako politik připomíná francouzské socialisty, do německy či francouzsky mluvící části starého kontinentu jezdí rád na dovolenou. Ve stále těsnějším sjednocování Evropské unie, které zosobňují právě Francie s Německem, viděl budoucnost a jako politik podle toho na vrcholných schůzkách Unie jednal. Česko se pod jeho vedením zařadilo mezi státy, které tlačí Evropu k těsnější spolupráci, možná až k zatím hypotetické federaci. Jak by byla úspěšná a prospěšná svým obyvatelům? Nikdo přesně neví, její stoupenci jsou ale přesvědčeni, že velmi. Naopak odpůrcům, mezi které patří i pravděpodobní Špidlovi povolební nástupci, při myšlence na ni naskakuje husí kůže. Proč? Ani to není příliš jasné.