2004/29

Někdo cestuje proto, aby unikl každodenní rutině nebo prostě zažil něco nového. Švýcarský spisovatel, novinář, fotograf a cestovatel Nicolas Bouvier (1929–1998) si však zvolil nomádský život proto, že se děsil předem nalinkované kariéry univerzitního profesora. Stejně jako u ostatních příslušníků generace putujících spisovatelů, k níž patřili třeba Bruce Chatwin nebo Ella Maillartová, ani u Bouviera nelze jednoznačně říci, zda cestoval proto, aby mohl psát, či psal proto, aby mohl být nomádem. Už předchozími do češtiny přeloženými knihami zdejšímu čtenáři předvedl cestopis, který není pouhým popisem, ale spíše pomalým a pečlivým prožitkem spisovatele-poutníka. Nedávno přeložená novinka Ryba-štír je pokračováním dnes již kultovního Návodu k použití světa, namísto šťavnatého optimismu však skrývá vpravdě mystickou nálož. Bouvier tu totiž proniká do podstaty utrpení.

Nejvlivnější příběhy lidských dějin bývají sporné. Při životě je udržují otázky, které si nad nimi vždy znovu klade každá generace, aby si je vyhodnotila po svém. O výrocích a činech antických vojevůdců nebo biblických proroků se dnes už nedozvíme víc, než věděli dávní legendisté, avšak hledat smysl toho, co vlastně zosobňují, je stále aktuální. Uvádět do takových souvislostí relativně nedávný příběh, jehož hlavní aktéři dosud žijí, by se mohlo zdát přehnané, jenže dramatický osud rodiny Mašínů i tragické rozměry doby, v níž se naplňoval, mají skutečně mýtotvorný dosah. Ten zdaleka nezávisí jen na literárním zpracování, legenda se u nás nejdřív dlouho šířila jen ústně. Její souvislé převyprávění nabídla českým čtenářům teprve knížka Oty Rambouska Jenom ne strach, kterou bez valného ohlasu vydal počátkem 90. let Respekt. Později se mašínovské téma objevilo v řadě dalších knih a filmových dokumentů, ale do povědomí nejširší veřejnosti vrostlo hlavně prostřednictvím polemické publicistiky, k níž samozřejmě patří hojnost nepřesností i účelových zkreslení.

„Další vítězství ve válce proti křesťanství,“ postěžoval si přednedávnem Bill O’Reilly, známý konzervativní televizní komentátor. Důvod? Zdánlivá malichernost: městská rada v Los Angeles se rozhodla odstranit ze svého znaku malý kříž, který připomíná založení města katolickými misionáři. Vynutila si to Americká asociace pro občanská práva (ACLU), a to s argumentem, že kvůli křížku se někteří obyvatelé mohou cítit ve městě nevítáni. Nikdo z nekřesťanů si sice nikdy na kříž nestěžoval, ostatně v kruhovém znaku zabírá jen asi 5 % plochy a je zcela zastíněn dominující postavou pohanské bohyně, ale radní v Los Angeles kapitulovali. Nechtěli dopadnout jako jejich kolegové v Colorado Springs, kteří z obdobných důvodů prohráli soudní proces kvůli vánočnímu stromku na náměstí – opět sice nikoho kromě ACLU neurážel, ale coby novodobý symbol křesťanských Vánoc musel pryč.

Ludvík Bass se narodil roku 1931 v Praze. O dvacet let později odešel do exilu. Přednášel a vědecky pracoval na vysokých školách a výzkumných ústavech v Irsku, Anglii, USA, Dánsku a Austrálii, kde žije. Zabývá se matematickou fyzikou, matematickou biologií a filozofií vědy na University of Queensland, kromě toho píše filozofické eseje (publikuje je např. v revue Prostor), v roce 2002 vydal román „Akta Masaryk“. Při svých pobytech v Praze působí v Centru pro teoretická studia Univerzity Karlovy. L. Bass je ženatý, má dvě dcery.

Letos na jaře jsem přivedla na svět své druhé dítě. Stalo se to jednoho slunného rána v naší kuchyni na zemi. Nebyla to náhoda, ale dlouhodobě plánovaná a pečlivě připravovaná událost.

Tak jako mnohé věci v Číně, i tamější mediální scéna se rozvíjí závratnou rychlostí, zejména v Kantonu, Šanghaji a Pekingu. Přesto však zůstává práce novinářů sevřená v totalitním krunýři. Ledovým závanem, který to všem připomenul, bylo patnácté výročí masakru na náměstí Tchien-an-men začátkem června. Den předtím, tedy 3. června, byl strach konkrétně vidět třeba na zástupkyni šéfredaktora jednoho prominentního pekingského deníku. Sejít se chtěla v kavárně v jistém hotelu v centru města. Čekala u stolu za sloupem, kouřila jednu cigaretu za druhou. „Začalo se říkat, že má náš časopis příliš mnoho kontaktů s cizinci,“ prozradila posléze důvod své nervozity. „Mohlo by to pro nás být nebezpečné.“ Šéf jí nařídil, aby zejména dnes a také zítra, v den výročí, byla opatrná.

Je třeba nalít si čistého vína. V Rusku vrcholí jeden z největších hospodářských skandálů od rozpadu sovětského bloku. Po řízeném tlaku Kremlu se na pokraji bankrotu ocitl ropný koncern Jukos. Těží a prodává zhruba tolik ropy, co celá Libye. Současná tržní hodnota Jukosu představuje podle odhadů týdeníku The Economist i po dramatických propadech z posledních týdnů asi 15 miliard dolarů. Ropný gigant je strategickým partnerem mnoha zemí Evropy. Jen Německu zajišťuje více než třetinu spotřeby tamního ropného průmyslu. Jeho případný pád by mohl ekonomickými trhy dost zacloumat.

Tisíc korun. To je suma, kterou průměrná česká rodina ze svých daní zaplatí za dvouapůlmiliardové dluhy, které za sebou zanechal bývalý masný magnát a šéf fotbalového svazu František Chvalovský. Nové, dosud nezveřejněné informace ukazují, že značnou část této sumy šlo zachránit.
Chtělo to ovšem větší aktivitu policie a Komerční banky. Během roku 1999 se totiž Chvalovského firmy Českomoravská agrární společnost (Č.A.S.) a Satrapa za podezřelých okolností zbavily cenného majetku – prosperujících masokombinátů. V případu je zapleten i známý pražský advokát Miroslav Bělina, který pracoval jak pro Chvalovského, tak pro Komerční banku.

Vrakoviště Moravský Autoland na olomoucké periferii je královstvím jedné z klíčových postav zásadní, ale dodnes nevyřešené politické aféry Česka. Přes bankovní účet Ludvíka Otty tekly svého času do republiky desítky milionů korun z proslulého „černého konta“ ODS ve Švýcarsku. Za daňové úniky související s tajným účtem je Otto stíhán už šest let. Ne všechny peníze ale zřejmě skončily v ODS.
„Případ Ludvíka Otty? Už si nevzpomínám, o co v něm vlastně jde. Abych mohl odpovědět na otázku, v jakém stavu je současné vyšetřování, musím si spis pročíst. Mám těch spisů moc,“ říká vyšetřovatel Ladislav Martínek. Když byla ta věc na počátku, pracovala na ní desítka policistů, Otto strávil dokonce čtyři měsíce ve vazbě. Teď už je však Martínek čtyři roky na věc úplně sám. Během té doby byl dvakrát služebně přeložen, spis věrně putoval s ním. Během tří týdnů ovšem nebyl ochoten o případu mluvit a sjednanou schůzku několikrát odložil.

Úřadující předseda ČSSD Stanislav Gross má už vládu na dosah ruky, a tak je na místě se podívat, jakými lidmi se budoucí nejmocnější muž v zemi obklopuje. Ačkoli je veřejnost téměř nezná, mají na chod země mnohdy větší vliv než někteří poslanci.
Mezi významné a přitom širší veřejnosti skoro neznámé hráče bezesporu patří Andrej Surňak a Miroslav Forman. Oba vlastní lobbistické agentury a pro Stanislava Grosse zařizují především vliv v médiích a podnikatelských sférách, jako je například PPF, Český Telecom či Sokolovská uhelná. Někdejší redaktor Obrany lidu a polistopadový mluvčí federálního ministerstva zahraničního obchodu Surňak třeba zařídil schůzky mezi Grossem a PPF v době, kdy členové vlády hrozili akcí proti televizi Nova (již PPF spoluvlastní), protože stát kvůli ní prohrál v arbitráži deset miliard korun. Vláda nakonec žádný protitah nezkusila.

Začali se hádat? Tak to je asi v zemi všechno v pořádku, takové rozepře se mohou dít jen v časech klidu a bezpečí – napadá člověka při pohledu na novinové titulky z minulého týdne. Řeč je o Židovské obci v Praze, dnes asi šestnáctisetčlenném sboru druhdy slavné a početné židovské komunity ve městě rabínů Löwa, Landaua či dalších osobností, jež před staletími pomáhaly vtisknout Praze světový ráz a na jejichž hroby se jezdí dívat zájemci z celého světa. Dnes tato komunita mediálně vyniká spory o vrchního rabína, o nárok na Staronovou synagogu či o vedení své školy; dnes, kdy se život v pražské židovské obci – po neblahém 20. století – vracel do normálu. Příčina je možná v tom, že tento normál začal až podezřele připomínat normalizaci. Ne snad onu proslulou husákovskou, ale takovou plíživě nenápadnou, podobnou vývoji v současné české politice.

Ta chvíle je, zdá se, tady: Stanislav Gross po letech vyčkávání míří do premiérského křesla. Na cestě ještě může několikrát zakopnout, ale zatím jako by mu překážky samy odskakovaly z cesty. Rebelující část ČSSD? O překot teď kývá na cokoli, co Gross řekne či udělá. Vzpurní poslanci Unie svobody? Jeden sám rezignoval, aby ho mohl nahradit jiný, zcela loajální. Prezident Klaus? Vlídnost sama. Šťastný hoch české politiky má po prvních dnech vše, čeho se Vladimíru Špidlovi v posledním roce nedostávalo.
Jen mezi komentátory vítá Grosse chladné mlčení. A to potrvá, dokud pan skoro-premiér nesdělí svou představu o programu staronové koalice a o dalším vládnutí. Není třeba ji zavrhovat předem, sluší se Grosse vyslechnout. Udržet vládu bez kontaminace komunisty je správný plán. Ale udržet ji jen proto, aby si Gross „pohlídal“ nadcházející mnohamiliardové privatizace Telecomu a Severočeských dolů, to by bylo málo. Lépe pak už správu země svěřit „Tošovského kabinetu č. 2“ – cesta k předčasným volbám by byla snazší, než si politici myslí.