2004/33

Zažili jsme to všichni na Matějské pouti nebo jinde u kolotočů. Každá atrakce pouští na plné pecky nějaký šlágr. Od „kačerů“ zní Kiss, „autíčka“ vsadila na Bon Jovi a u „řetízkáče“ vítězí Dalibor Janda. Mix této hudební kulisy je ďábelský, ale patří k pouti jako cukrová vata a předražené vstupné. Anonymní dýdžejové z maringotek možná ani netuší, že hudební smog jejich atrakcí dostal dnes ve světě sofistikovanou podobu. Hudební nadšenci v současnosti s pomocí počítačů mixují různé skladby hudební historie do sebe a publicisté jejich výtvory označují jako bootleg nebo mash up. Mnozí jsou vzniklými kříženci nadšeni, jiní je považují spíše za špatný vtip.

Málokteré iniciály se zabydlí v lidských uších tak, aby evokovaly nejen konkrétní osobnost, ale i obchodní značku, symbol nezaměnitelného stylu nebo atmosféru doby. Politika měla svého JFK, film krásnou BB a ve fotografii stejným způsobem zdomácněla písmena HCB. Henri Cartier-Bresson, nejvlivnější a v mnoha směrech i nejdůležitější fotograf 20. století. Nikdo jiný nepředurčil tvář obrázků, které denně vídáme v novinách, tak jako on, nikdo před ním nedokázal tak ladně a s nenuceným půvabem skloubit fakta s uměleckou výpovědí a diváckou přitažlivostí. Minulé pondělí dokumentární fotografie o svého velikána přišla: Cartier-Bresson zemřel ve svém domě na jihu Francie ve věku 95 let.

Když reportérka The New York Times Judith Millerová oslavila třiapadesáté narozeniny, stala se celebritou. Bylo to před třemi roky. Vyšla jí tehdy kniha o biologických zbraních, která se záhy nadlouho usadila mezi bestsellery. Američané vídali její tvář na obrazovce CNN a za sérii článků o al-Káidě obdržela Pulitzerovu cenu. Dnes se o Judith Millerové píše znovu. Tentokrát se však od její práce vedení nejvlivnějšího listu na světě distancuje. A dokonce to vypadá, že reportérka bude muset kvůli svým článkům o Iráku redakci The New York Times po sedmadvaceti letech kariéry opustit.

Vladimíř Mlynář se narodil roku 1966 v Praze. Po gymnáziu pracoval v dělnických profesích a podílel se na práci disentu, zejména jako redaktor samizdatových Lidových novin. V letech 1991–97 pracoval v týdeníku Respekt (od roku 1994 jako šéfredaktor). V prosinci 1997 se stal poradcem premiéra Tošovského a později ministrem jeho vlády. Vstoupil do nově vzniklé Unie svobody a v letech 1998–2002 patřil mezi nejvýraznější poslance opozice. Dvakrát kandidoval na předsedu strany, naposledy těsně prohrál s H. Marvanovou. Po volbách 2002 se stal šéfem nového ministerstva informatiky a tuto funkci zastává i ve vládě Stanislava Grosse. V. Mlynář je ženatý, má dva syny.

Jaké to je potkávat desítky let vraha svých blízkých na náměstí, pracovat s ním v jednom podniku a vědět, že nebude nikdy potrestán? Několik lidí z Postoloprt na Žatecku zná odpověď.
„Raději vám nic vyprávět nebudu. Rozmyslel jsem si to,“ zdráhá se drobný pětasedmdesátník na zahradě u potoka kousek od Postoloprt. „Vždyť to už nikoho nezajímá a jen bych si zbytečně dělal zle.“ Ani své manželce a synům Arnošt Šedivý nikdy nevyprávěl o věcech, které jako patnáctiletý kluk zažil v postoloprtských kasárnách (viz rámeček). Po chvíli přemlouvání se přece jen nahlas vrací k minulosti. Jeho monolog má zvláštní sílu. Dává tušit, že o svém traumatu z poloviny roku 1945 mluví tak otevřeně poprvé v životě.

Ač se to nezdá, i Číňanům přibývají některá ze základních lidských práv. Od září loňského roku se mohou svobodně ženit a vdávat, od října samostatně žádat o cestovní pas a od letošního roku také kupovat a prodávat byty. Zdánlivá samozřejmost, ale až do té doby museli ve všech zmíněných případech žádat o povolení pracovní jednotku tan-wej. Systém, který od vítězství Mao Ce-tungových komunistů v roce 1949 veškeré městské obyvatelstvo organizoval do pracovních jednotek tan-wej, se však pod vlivem ekonomických i společenských změn postupně rozpadá. Mnoho lidí se však místo radosti z nabytých svobod trápí ztrátou „železné misky rýže“ – sociálních jistot, které členství v tan-wej přinášelo.

Zatímco v minulosti se většina amerických voličů začala o nadcházející volby zajímat až po čase dovolených, letos oba kandidáti přitahují na předvolebních setkáních velké zástupy voličů už v těchto letních měsících. Americká veřejnost je v názorech na oba kandidáty výrazně polarizovaná (80 procent základny demokratů je na George Bushe velmi naštvaná, podobný počet republikánů by Kerryho nikdy nevolil), a tak existuje jen úzký segment nerozhodnutých voličů, o který se bude v následujících měsících o to urputněji bojovat.

„Obchodní jednání o liberalizaci mezinárodního obchodu se posunula o pár centimetrů kupředu. Před námi však zůstávají dlouhé míle,“ komentovala výsledky zasedání Světové obchodní organizace (WTO) britská nevládní organizace Oxfam. Do Ženevy se vprostřed léta sjeli zástupci bohatého Severu i chudého Jihu, aby rozlouskli zapeklitý problém: kdy vyspělé země přestanou pumpovat peníze do svého zemědělství a otevřou své trhy dovozům z třetího světa?

Nový český eurokomisař má problém: odchází do Bruselu, aniž by předtím splnil jeden svůj důležitý premiérský slib. Spolu s Vladimírem Špidlou je ovšem v potížích i Česká republika. Fakt, že bývalý ministerský předseda vycouval ze slíbeného odškodnění antifašistů mezi českými Němci, totiž komplikuje naše mezinárodní vztahy. Především je ale Špidlův krok obrovským zklamáním pro několik stovek nespravedlivě a zle pronásledovaných lidí, které nejvyšší reprezentace státu vodila za nos a pak bez vysvětlení hodila přes palubu.

Už více než dva měsíce je v rukou neznámých únosců kdesi v Rusku u čečenských hranic humanitární pracovnice Miriam Jevíková (28). Zločinci už třikrát telefonicky vyhrožovali její smrtí, přesto se zdejší diplomaté, média i policie případem prozatím zabývají jen vlažně. Hlasy expertů z Ruska přitom varují, že bez českého zájmu a tlaku na ruská oficiální místa nemá Miriam na vysvobození šanci.

Je horké léto po senoseči – a to je čas, kdy se už jedenáct let sjíždějí do Česka evropští příznivci techna. Zhruba pět let o nich pravidelně referují média. Letošní ročník ale přinesl novinku: rozehnání policejními těžkooděnci, na rozkaz samotného premiéra. Byla to chyba a ještě hůř – byla to očividná hloupost, která nás vrací zpět. Ne snad až do komunismu, ale o pár let ano, do doby, kdy policie měla ještě potřebu kriminalizovat „závadovou mládež“.

Zdálo se to jako příliš dobrá zpráva, než aby mohla být pravdivá. V nové vládě se ministrem vnitra nestal ani předlistopadový bachař, ani řadový poslanec, ani bezbarvý úředník – namísto toho premiér Gross ukázal na muže s tou nejlepší pověstí. Nestraník, signatář Charty 77 a poslední tři roky ředitel civilní rozvědky František Bublan je ten správný muž, který by mohl obnovit důvěryhodnost policie i celého resortu.