2004/32

Šedesátá výročí mají větší význam, než napovídá samotná cifra. Jsou to zřejmě poslední deceniální vzpomínky, kterých se mohou účastnit dosud žijící veteráni. Ukázalo se to počátkem června v Normandii a právě teď ve Varšavě, kde si lidé připomněli 1. srpen 1944 – začátek povstání, které z politických důvodů neblaze vykrvácelo. I šedesát let poté převládá spíše politický moment. Nejde jen o to, že účast přislíbily celebrity, jako je německý kancléř Schröder, americký ministr zahraničí Powell či britský vicepremiér Prescott. Z hlediska polsko-německých vztahů byla důležitější akce Eriky Steinbachové, předsedkyně Svazu vyhnanců, která si připomínku varšavského povstání uspořádala po svém.

Amerika silná doma a respektovaná ve světě. Tak znělo hlavní heslo konventu Demokratické strany, který ve čtvrtek oficiálně nominoval Johna Kerryho jako kandidáta na prezidenta. Demokraté uspořádali tři poslední konventy ve třech největších městech – New Yorku, Chicagu a Los Angeles. Letos se rozhodli pro menší Boston už symbolicky: vítěz primárek Kerry pochází právě z této metropole státu Massachusetts.

Encyklopedii, kterou spolu tvoří teenager z Texasu, expert na aplikovanou matematiku z prestižní univerzity a brněnský prodavač elektrosoučástek, by asi bookmakeři mnoho šancí nedávali. Avšak přesně tato otevřenost stojí za zcela mimořádným úspěchem projektu Wikipedia.org, který je možné bez nadsázky považovat za jeden z nejpozoruhodnějších fenoménů současného internetu.

„Vy dacani, náš rod vás všechny přežije!“ hrozí pěstí ze svého sedadla svátečně oblečený Antonín Lagrin. Osmnáct Romů souhlasně přikyvuje. Za okny autobusu se táhne zelená planina přerušovaná dlouhými řadami rozpadajících se cihlových komínů. „Mysleli jste si, že nás tady všechny dostanete! A kde je vám konec.“ Výprava moravských Romů přijela do Osvětimi uctít památku svých umučených příbuzných.

Pomáhat penězi lidí z bohatší části světa těm méně šťastným je ušlechtilá věc a je dobře, že se toho Češi také účastní. Sice dáváme na rozvojovou pomoc ročně pětatřicetkrát méně, než jsou průměrné tři čtvrtiny procenta HDP v našem domovském klubu zemí OECD, ale důležitější možná je, kam vlastně naše skromné dary plynou. Logicky proto vzbudí zvědavost novináře, který právě přijel do Zambie na jihu subsaharské Afriky, tamní už několik let probíhající rozvojový projekt českého státu. Vypraví se tedy na místo a zažije následující příběh.

Hodnocení téměř hotové vlády Stanislava Grosse by vlastně šlo říci dvěma větami. Za prvé, úmorná koaliční vyjednávání a Grossovy personální návrhy nedopadly až tak špatně, jak dopadnout mohly. Za druhé, vzhledem ke stavu ČSSD a vratkosti postšpidlovské koalice nemá až tak velký význam: skoro by se dalo napsat, že čím kvalitnější lidé usednou do vládních křesel, tím beznadějnější zápasy bude nový premiér svádět s vlastní stranou a prezidentem Václavem Klausem.

O „velké válce bílých mužů“ víme bezpečně jedinou věc: začala právě před devadesáti lety, na přelomu července a srpna 1914. Kdy ale skončila? V roce 1918? Nebo 1945? Nebo až pádem železné opony roku 1989? O nejčastěji uváděném roce 1918 prohlásil Winston Churchill velmi trefně: Skončila válka obrů, začala válka trpaslíků – měl na mysli žabomyší spory menších evropských národů, které dočasně utichly až v další válce obrů. V roce 2004 jsou svým způsobem trpaslíky všechny evropské země, větší i menší.

Rámeček
Morgan Tsvangirai (52) je zakládajícím členem a předsedou zimbabwské opoziční strany Hnutí za demokratickou změnu (MDC). Pochází z dělnické rodiny a sám dlouho pracoval v dolech. V osmdesátých letech působil jako hornický odborář a později se stal předákem celonárodního kongresu odborových svazů. Výrazně na sebe upozornil na konci 90. let, kdy organizoval sérii protestů proti zvyšování daní. V roce 1997 na něj byl spáchán první ze tří pokusů o atentát. O dva roky později stál u zrodu MDC, které se deklaruje jako sociálně demokratická alternativa vůči autoritativní politice vládní strany Zanu-PF. Od parlamentních voleb v roce 2000, kdy MDC zaznamenalo největší úspěch opoziční strany v historii Zimbabwe, se Tsvangirai stává hlavním vyzývatelem prezidenta Roberta Mugabeho a v jeho očích nepřítelem státu číslo jedna. Pro Západ je naopak respektovaným partnerem, jehož výpovědi o situaci v Zimbabwe svobodný svět přejímá. Je pravidelně terčem útoků v režimních médiích, několikrát byl vězněn a před dvěma lety, v roce prezidentských
voleb, byl obviněn z vlastizrady, za niž je až hrdelní trest. Verdikt měl padnout před dvěma týdny – těsně po našem utajeném setkání na zahradě jednoho domu v zimbabwské metropoli – soud však byl náhle odložen. Morgan Tsvangirai je ženatý, má šest dětí a žije z peněz strany.
Konec rámečku

V těchto dnech probíhá proces, v němž jste obviněn z „vlastizrady“. Jak to může
dopadnout?
Naše soudnictví není nezávislé na politické moci, a tak je velmi těžké něco odhadnout.

Ta proměna je na tuzemské krajině poznat: neustále roste velikost ekologicky obhospodařované půdy a na tuzemských stráních jsou čím dál víc vidět volně se pasoucí stáda dobytka. Roste i počet ekologicky hospodařících zemědělců – ke konci loňského roku jich bylo přes 800 a stát posledních pět let stále zvyšuje dotace „zeleným“ farmářům. Je tu ovšem jeden paradox: ve statistice Česko vypadá jako země zapálená pro ekologické zemědělství, přitom zájem o biopotraviny je v tuzemských obchodech mizivý.

Ten, kdo by hledal společného jmenovatele filmů letošní Letní filmové školy v Uherském Hradišti, by patrně nepřehlédl velmi silný trend demýtizovat věci kolem nás a odpor ke všem druhům manipulace. Jedním z prvních domácích filmů, který tu běžel, byl Český sen Víta Klusáka a Filipa Remundy o stavbě fiktivního obchodního domu. „Zahájení provozu nového supermarketu si pravý Čecháček nenechá ujít, vezme si svůj spacák a čeká, až se otevře,“ poučuje v něm režisérskou dvojici zkušený reklamní agent. U diváků ta věta vyvolala salvy smíchu. Během konání festivalu desítky tisíc návštěvníků přespávají ve spacích pytlích ve školách a parcích. Na zbrusu nové zboží za skvělé ceny tu ale nikdo nečeká, batůžkáři milují filmy jakéhokoli stáří, které jdou pod povrch věcí. S „pravými Čecháčky“ mají společnou jen hlavu na krku.

Divadlo uprostřed léta si český divák spojí většinou se shakespearovskými slavnostmi na Pražském hradě. Na renesančním zámku Kratochvíle nedaleko Českých Budějovic ale stranou pozornosti probíhá v mnohém zajímavější a originálnější akce. Divadelní projekt Kratochvílení, který tu každoročně pořádá jihočeské alternativní Divadlo Continuo, má kromě romantických zámeckých kulis jedinečný punc uměleckého setkání a atmosféru dýchající neomezenou fantazií.

Někteří současní historici rádi hovoří o „dlouhém“ 19. století, jež zahájila už Velká francouzská revoluce v červenci 1789, a „krátkém“ 20. století začínajícím až v červenci 1914 světovou válkou. První z nich by tak trvalo sto pětadvacet let, zatímco druhé pouhých pětasedmdesát – do rozpadu komunistické soustavy na podzim 1989. Tato vymezení jsou pochopitelně jen obrazná, ale mají něco do sebe, neboť epochy se kalendářem neřídí nijak otrocky. Válka, která započala právě před devadesáti lety, znamená opravdu historický zlom. Dodnes se přitom vedou zásadní spory o to, proč k ní vlastně došlo. Podiv historiků budí už jen podivná odměřenost, s jakou se oficiální místa, tisk i veřejnost v mocnářství stavěly k smrti následníka trůnu i jeho choti.