0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Obálka vydání 34/2004
34/2004 • 14.–21. 8. 2004

2004/34

Domov

Připomeňme si

Jaroslav Spurný, Jan Kovalík

Degradujte podplukovníka Humla

Hana Čápová

Začalo to nevinně: předváděním nového auta dálniční policie novinářům. Jedna věta o tom, že kožené sedačky „vezmou rychle za své“, však spustila absurdní lavinu. Trest dostal dopravní policista, který ji řekl, i dva jeho šéfové, kteří se ho zastali. Podle nadřízených poškodili dobré jméno policie tím, že zpochybnili výhodnost nákupu nových fordů a ponoukli média se o něj zajímat. Po rychlých autech dálniční policie léta volala. Začátkem letošního roku koupilo policejní prezidium osmnáct Fordů Mondeo. Pro oddělení v Poříčanech jel auto vyzvednout Petr Šlechta. „Jen jsem do něj sedl, zahákl jsem se pouty, která mám na opasku, o koženou anatomickou sedačku. Nemohl jsem ani vystoupit. Musel jsem pouta sundat, abych sedačku neroztrhl,“ říká Petr Šlechta. Vzápětí zavolala slečna z tiskového oddělení s prosbou, aby poříčanští vůz předvedli televizi Nova. „Dostali jsme pokyn ukázat auto v jízdě,“ říká zástupce vedoucího Miloslav Černý. „Zároveň jsem se mluvčí ptal, co k tomu můžeme říct – vím, jak jsou novináři všeteční – a ona řekla: Základní údaje.“ Petr Šlechta řekl dvě věty. S první – „Přesně taková auta potřebujeme, jsou dobrá a rychlá.“ – nebyl žádný problém. Jeho odpověď na dotaz – „Co říkáte koženým sedačkám?“ – vedení policie rozzuřila.

Nenápadná vzpoura celebrit

Ondřej Kundra, Matěj Stropnický

Vrtěti CzechTekem

Jan Kovalík

Dva dlouhé týdny už uběhly od předčasného konce festivalu CzechTek04, ale téma přesto nemizí z přelétavé veřejné debaty. Nad věcí stále visí dvě otázky. Především není jasné, čím se vlastně provinil člověk posazený úředně do vazby jako organizátor nelegální hudební akce. A nikdo dnes také netuší, komu patří louka, na které se tanečníci sešli, a čí práva tedy policie při svém zákroku bránila.

Mistři se sejdou pod Ještědem

Jana Šrůtková

Kobka, v níž zklidní každé dítě

Hana Čápová

Zahraničí

Se Špidlou to šlo lépe

Barbara Tóth

Generál má rád sport

Alexandre Gajdamacký

Další malá diplomatická válka vypukla mezi Minskem a Evropskou Unií. Tentokrát jde o rozhodnutí prezidenta Lukašenka postavit do čela běloruské reprezentace, odjíždějící do Atén, ministra sportu a cestovního ruchu Jurije Sivakova. To by ostatně nebylo až tak velké překvapení – poměry v Bělorusku zůstávají stejné jako za starých „zlatých“ sovětských časů, kdy vysoce postavený státní úředník nesměl chybět u žádné význačné sportovní události, aby na místě neustále popoháněl reprezentanty v boji o prestižní medaile. Jurij Sivakov je však člověkem s rukama až po lokty od krve – s největší pravděpodobností má osobně na svědomí vraždy běloruských opozičních předáků.

Svět kolem

Zbyněk Petráček

Jen nebýt mladým mužem

Martin Rozumek

Ten okres je můj

Přemysl Rosůlek

Proč pustili Majského

Robert Žitňanský

Saddám? Zeptejte se Kurdů

Petr Kubálek

„Ti, co dupou a plivou po soše Saddáma Husajna, že mají být Iráčané? Kurdové snad ano, ale Arabové určitě ne!“ Zhruba tak loni podle zpravodaje listu The New York Times lidé v jedné káhirské čajovně komentovali známé záběry z dobytého Bagdádu. Ano, Iráčané od 90. let neviděli Saddáma tak růžově jako zbytek arabského světa, ovšem názor iráckých Kurdů byl zcela jasný. Americký publicista Ralph Peters říká: „Pokud si někdo myslí, že svržení starého režimu v Iráku nepřineslo nic dobrého, měl by se bavit s Kurdy. Pro ně s pádem Saddámovy sochy skončily generace útlaku, etnických čistek, mučení a masakrů.“

Rozhovory

Kulku, která tě zabije, neslyšíš

Petr Třešňák

Rámeček
ANTONÍN KRATOCHVÍL se narodil v roce 1947 v Lovosicích. Vyučil se svářečem, v roce 1967 emigroval na Západ. V nejisté životní situaci (byl mj. ve Švédsku odsouzen za pašování hašiše) přijal nabídku francouzské cizinecké legie. Bojoval v Čadu, byl těžce raněn, z vojenské nemocnice v Marseille však utekl a ilegálně se dostal do Holandska. Tam vystudoval výtvarnou akademii, obor fotografie. V roce 1971 přesídlil do USA, pracoval jako fotoreportér Los Angeles Times a studiový fotograf v Hollywoodu, od roku 1975 je na volné noze. Věnoval se fotografování v komunistické Evropě, mapování válečných konfliktů a krizových oblastí světa (zaznamenával například genocidy v Zairu a Rwandě, uprchlíky v Bosně nebo dětské bezdomovce v Guatemale a Mongolsku). Kromě toho dlouhodobě mapuje ničení měst a přírody, tyto fotografie chystá koncem roku představit v knize s názvem Mizející. Antonín Kratochvíl získal několik ocenění v soutěži World Press Photo, v roce 1998 jej časopis American Photo zařadil mezi sto nejvýznamnějších fotografů světa. Je potřetí ženatý, má dva syny.
Konec rámečku

Naposledy jsme o vás slyšeli po válce v Iráku. Kde jste byl od té doby?
Na Haiti, když rebelové sesadili prezidenta Aristida. Dělal jsem na reportáži pro Time Magazine. Bylo to brutální, každý ráno jsme viděli mrtvý lidi, který umučili – třeba jim stáhli kůži z obličeje nebo vyrvali srdce. A taky se dost střílelo, vlastně jsme byli deset dní pod palbou. Bylo to dost nebezpečný.