2004/35

Pro pamětníky bude na výstavě fotografií Boba Willoughbyho v galerii Leica na Pražském hradě nejatraktivnější samo téma. Stručně a pádně je vyjádřeno názvem Audrey. Nepříliš běžné křestní jméno si veřejnost dodnes spojuje především s belgickou herečkou Audrey Hepburnovou (1929–1993), jež se po polovině minulého století stala jednou z nejpozoruhodnějších filmových hvězd.

V éře, kdy se prosazuje bezpočet nejrůznějších, leckdy notně bizarních básnických typů, dbajících hlavně na efemérní neotřelost, působil polský básník Czesław Miłosz skoro archaicky. Jeho témata byla závažná, hlas důstojný a svůj smysl pro pravdu a čest si nenechal vyvrátit žádnou dialektikou. Už na počátku své dráhy mohl zblízka pozorovat téměř apokalyptický vzestup sil zla a po celý život jim vzdoroval s veškerou básnickou energií, účelový požadavek angažovanosti však rázně odmítal: „Povoláním básníka není krasořečnění na tribunách, básník není vůdcem národa, ani knězem společně sdílených mýtů, ani vynálezcem hesel dne nebo trubačem před bitvou. Říkám to jako autor jistého počtu veršů z okupace, které kolovaly v podzemí. Když jsem je psal, měl jsem pocit, že se podvoluji násilí. Znásilňoval mne můj hněv, soucit, patriotismus. Nestydím se za tehdejší básně, ale vím, za jakou cenu vznikaly. Pravým oborem básníka je kontemplace, jejímž předmětem je celá lidská skutečnost…“

Tisíc mrtvých denně, více než milion lidí na útěku. To je genocida, řekl minulý týden americký Kongres v jednomyslném hlasování o situaci v súdánském Dárfúru. Dokonce i tradičně opatrná Evropa je tamním vražděním zneklidněna natolik, že – slovy odcházejícího šéfa vojenského výboru EU Gustava Hagglunga – uvažuje o „mírové misi“. Velitel britského pozemního vojska, generál Sir Michael Jackson, už oznámil, že je schopen poslat do Súdánu 5000 mužů. Část západní veřejnosti požaduje vojenský zákrok proti zabijákům z arabských provládních milic, část naopak varuje, že otevřít vedle Afghánistánu a Iráku ještě další střet s islámskými militanty může být pro Západ příliš velké sousto.

Minulý týden se měla podle původních plánů upírat pozornost Iráčanů k Bagdádu. Zasedlo zde Přechodné národní shromáždění, ne sice demokraticky zvolený, ale přece jen nejreprezentativnější sbor v irácké historii. Jeho účastníky je více než tisíc zástupců z každé z 18 iráckých provincií zastupujících všechny etnické – a většinu politických – skupin obyvatelstva. Delegáti v opevněné tzv. zelené zóně v Bagdádu zvolili členy dočasného parlamentu, který bude dohlížet na činnost prozatímní vlády. Jenže Irák i celý svět se díval spíš do jihoiráckého Nadžáfu.

Minimálně padesát miliard korun. Tolik chce dát nová vláda ročně na výstavbu a rekonstrukci dopravních sítí, ať již silničních či železničních. Dvě významné instituce ji ale varují. Podle Nejvyššího kontrolního úřadu nejsou státní dopravní stavby dobře naplánované, takže peníze se špatně využívají. Evropská investiční banka dodává: Česko dopravní sítě staví mnohem dráž než jeho západní sousedé – a na vině jsou podle banky zmanipulované veřejné soutěže, jejichž účastníci jsou podle všeho předem domluveni.

Snadnost, s jakou vyplavaly na povrch důkazy tíživých skutků v minulosti šéfa Úřadu vlády Pavla Přibyla, znamená pro nového premiéra značnou potíž. Vepsala totiž viditelný otazník nejen nad další Grossovy „normalizační“ spolupracovníky, ale i nad premiérovy hodnoty. Premiérova pohádka o „čistém muži, který jen poslouchal rozkazy a nikdy nikomu neublížil“, nevydržela ani týden soustředěného zájmu. Stačilo, aby do archivu vedle úředníků na chvíli nahlédli i novináři, a bylo jasno: Pavel Přibyl velel před listopadem 1989 mužům, kteří mlátili demonstranty za svobodu s takovou vervou, až je za to pak vyšetřovala inspekce. Tváří v tvář nalezeným dokumentům šéf Úřadu vlády rezignoval. „Nemyslím si, že osoby jako já jsou o něco horší než ti, kteří tenkrát stáli na druhé straně,“ řekl na rozloučenou. Problém je však jinde: v tom, že premiér Gross naopak považuje osoby jako Přibyl za „o něco lepší“, než jsou ti z druhé strany.

Teprve po odvolání dostal předseda sněmovní komise pro kontrolu Bezpečnostní informační služby Jan Klas prověrku, která ho opravňuje seznamovat se s přísně tajnými dokumenty. Proč, to odmítá vysvětlit. Ani poslanci zmíněné komise se neshodnou, co to znamená. Je problematický spíš Jan Klas, nebo práce Národního bezpečnostního úřadu? Počátkem srpna přinesl Radiožurnál zprávu, že se poslanec ODS Jan Klas odvolal k řediteli Národního bezpečnostního úřadu proto, že po vypršení pětileté platnosti staré prověrky nedostal novou. Ředitel úřadu Jan Mareš jeho stížnosti během několika dní vyhověl a zamítavý verdikt změnil. Radiožurnál zároveň zmínil důležitou věc, která s Klasovými prověrkovými problémy může souviset. Před třemi roky čelil Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) nařčení ze strany Bezpečnostní informační služby (BIS), že manipuluje prověrky. Klasem vedená poslanecká komise si tehdy několikrát pozvala na kobereček šéfy obou znesvářených institucí – Tomáše Kadlece a Jiřího Růžka. Tajná služba, která tehdy odposlouchávala Kadlecovy telefony, náhodou nahrála i jeho rozhovor s Klasem. Podle tehdejšího šéfa tajné služby Růžka sděloval Klas po telefonu Kadlecovi tajné informace. A právě tato nediskrétnost prý poslance stála prověrku.

Českou národní banku čeká zanedlouho velký třesk. Stejně velký, jaký si už pod novým prezidentem prožila jiná renomovaná instituce, která se také až dosud těšila oblibě veřejnosti a uznání expertů – Ústavní soud. V únoru 2005 vyprší funkční období čtyřem ze sedmi členů bankovní rady, včetně guvernéra Zdeňka Tůmy, a za rok dalším dvěma. Václav Klaus ohlašuje „nemalou obměnu“ a na rozdíl od nominací soudců ho zde nebude korigovat Senát: hlava státu podle ústavy rozhoduje sama, jen nepatrně vázána zákonem. Při vědomí, že prezidentův těžkopádný výběr dovedl kdysi tak aktivní Ústavní soud do dnešní ochablosti, nevypadá budoucnost ČNB nijak optimisticky. Jediná šance, jak ovlivnit výběr k lepšímu – určitá obměna by totiž smysl mít mohla –, je vést o něm veřejnou debatu. Po patnáctileté zkušenosti s Václavem Klausem sice nelze čekat zázraky, ale za pokus to snad stojí.

Vládní program je na světě, takže kabinet Stanislava Grosse si zanedlouho řekne o důvěru a podle očekávání ji také dostane. Grossovy plány, jimiž chce strávit dva roky do voleb, nejsou sice žádná tragédie, ale ani žádná sláva. Premiér sice opakovaně zdůrazňuje, že jeho kabinet nemá být jen „udržovací“, právě tento přívlastek se však zdá nejpřesnější. Vládní prohlášení nepřináší nic nového, žádný čerstvý nápad, jak modernizovat zemi, a staří i noví členové kabinetu ujišťují, že ani takovou ambici nemají. S takovou se ale volby nevyhrávají.

Dávejte si velký pozor, zní nejčastější rada znalců člověku, který má jako novinář namířeno do Zimbabwe. Ještě před pár lety to byl africký ráj, pak ale prezident Robert Mugabe nastolil vládu tvrdé ruky a dnes je všechno jinak. V zemi umírají lidé hlady, nad lídrem opozice se vznáší stín šibenice a mezinárodní společenství se pře, co s tím. Tady je příběh z království někdejšího hrdiny, který k stáru vyhlásil nemilosrdnou válku vlastnímu obyvatelstvu. Hotel nedaleko centra je široko daleko jediná budova v zimbabwské metropoli Harare, kde se večer svítí. Venku hvízdá červencový vítr a je sotva dvanáct stupňů nad nulou, uvnitř hotelu to ale není lepší. Potemnělé vstupní hale dominuje Mugabeho portrét ve zlatém rámu. Jeho přísná tvář s hitlerovským knírkem podtrhuje chlad v místnosti a monotónní hudbu, která se line z prázdného hotelového baru. „Zavolat si můžete,“ říká znuděný recepční, „ale jenom tady ode mě. Na pokojích nejsou telefony. Nadiktujte mi to číslo.“ Bere do ruky tužku a poslouchá, jak si smlouváme schůzku s člověkem na druhém konci drátu.

Polský novinář Jacek Żakowski uskutečnil zajímavou myšlenku: sebral do jedné publikace své rozhovory s třinácti reprezentanty euroatlantické intelektuální elity, v podstatě na téma, které vyjadřuje název jeho knihy – Obavy a naděje. Zjednodušeně řečeno všechna interview řeší, jaké hrozby stojí před západními demokraciemi a jak jim čelit. Sedm z účastníků rozhovorů jsou Američané, čtyři Poláci, jeden je Němec a jeden Senegalec. Až na tři výjimky se jedná o akademiky a badatele, vesměs zvučných jmen: Samuel P. Huntington, Francis Fukuyama, Alvin Toffler, Pierre Sane a další. Poslední rozhovor je z roku 2001, ale z doby před 11. zářím. Je proto zajímavé porovnat jejich názory před teroristickým útokem a po něm.

Se Zbyňkem Hejdou o jazyku poezie, smrti a Jakubu Demlovi