2004/38

Většině teenagerů zní spojení „smyčcové kvarteto“ asi tak stejně přitažlivě jako rybí tuk. Představa konzervativně oblečených pánů, jejichž fraky připomínají slouhovskou livrej z 18. století a repertoár sestává většinou z muzeální klasiky, může u mládeže těžko konkurovat energickým a pestřejším způsobům vyjadřování současné hudby. Přesto autor těchto řádek minulý týden zahlédl v centru hlavního města dva výrostky, jak si nadšeně smlouvají společnou výpravu na americký smyčcový ansámbl Kronos Quartet. Tato čtveřice ze San Francisca, jež zahraje v pondělí v pražském Obecním domě, totiž už třicet let dokazuje, že i komorní smyčcové uskupení může držet krok s nejmodernějšími hudebními trendy a neztratit přitom vynikající techniku a subtilitu klasických muzikantů.

Filmu Horem pádem předcházela pověst málem revoluční: nejpopulárnější český režisér Jan Hřebejk v něm prý odloží svou tradiční nostalgickou vlídnost a nebojácně se zakousne do kyselého jablka české xenofobie a rasismu. Snímek má premiéru tento čtvrtek, a jak to tedy dopadlo?

Ačkoli je sever Evropy považován za výspu kvalitního školství pro všechny, zažívá nečekané drama. Zejména v Dánsku se totiž státní školy pomalu vyprazdňují a rodiče své děti raději dávají do drahých, ale kvalitnějších soukromých škol. A začíná to překvapivě už na základních školách. Zatímco v roce 1970 bylo na privátní základce jen šest procent Dánů, dnes už je to dvojnásobek. A v hlavním městě Kodani dokonce každý čtvrtý Dán chodí do soukromé základní školy. Proč stále více rodičů raději za základní vzdělání svých potomků platí?

Silvie Vondrejcová se narodila před dvaceti osmi lety v Náchodě. Vystudovala Výtvarnou školu Václava Hollara, později Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, obor sklo v architektuře. Během studií absolvovala stáž v USA a Austrálii. Žije střídavě v Čechách a americkém Newportu ve státě Rhode Island. Považuje se za konceptuální umělkyni, vymýšlí projekty spojené s akčním výtvarným uměním. Při závěrečných zkouškách na VŠUP překvapila například své učitele projektem „Omezení“, v jehož rámci se podrobila šesti zákazům či omezením (nemluvím, chodím pěšky, nespím doma apod.), které dodržela vždy měsíc a pomocí nahrávek a deníků zachycovala reakce svého okolí.

Právě probíhá třetí vlna privatizace státního majetku. K mání jsou dluhy podnikatelů převedené během posledních šesti let ze státních bank na státní Konsolidační agenturu a jde o víc než tři sta miliard korun.

Václav Klaus se minulý týden vypravil na devítidenní návštěvu tří postsovětských republik Střední Asie – Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Uzbekistánu. Nevymámil sice ani dolar českých pohledávek, ale podepsal dvě smlouvy s Kazachstánem (dohodu o ekonomické, průmyslové a vědecko-technické spolupráci a dohodu o spolupráci v oblasti posuzování shody vzájemně dodávaných výrobků), a užil si nadšeného přivítání, jaké pamatujeme z dob návštěv hlav spřátelených států světové socialistické soustavy. Kořeny Klausova zájmu o Střední Asii spadají asi do loňska, kdy si nejvyšší český představitel dobře popovídal s kazašským prezidentem Nursultanem Nazarbajevem při oslavách třísetletého výročí založení Sankt Petěrburgu.

Pro ruské úřady jsou viníci teroristického útoku na školu v severoosetském Beslanu jasní: čečenští separatisté. Místní to ale vnímají jinak. Zatímco Moskva, v touze spojit svůj čečenský problém s mezinárodním bojem proti terorismu, mluví o Arabech mezi únosci a o napojení na al-Káidu, pro Osetince je vše jasné – na vině jsou Inguši. Ingušská žena prý provedla před útokem průzkum školy a schovala tam zbraně, místní Inguši z města preventivně zmizeli, útočníci přišli ze severu, z ingušské vesnice Khurikau atd. Tyhle fámy mají silný život a především hluboké kořeny. Ukazují, že problémem na Kavkaze není jen léta se táhnoucí krvavá válka v Čečensku. Na severních i jižních svazích kavkazského hřebene čeká na výbuch více sudů s prachem.

Je to strach, který hýbe Evropou. Německo a Rakousko se kvůli němu předem obrnili proti levné pracovní síle z Východu. Obavám z migrantů podlehlo v poslední chvíli před rozšířením i jinak liberální Nizozemsko.
Většina ekonomických studií se přitom shoduje v překvapivé věci: Cizinci „nekradou“ domácím práci. Vliv migrantů na nezaměstnanost a mzdy je menší, než politici a obecné povědomí předpokládají.

Zdá se, jako by ve vzduchu stále viselo rozčarování nad poměry, které v naší zemi panují. Příběhy čtyř drobných podnikatelů z Bruntálska mohou pomoci formulovat příčiny. Každý z nich v posledních letech narazil na korupci a hloupou byrokracii. Právě tihle lidé jsou ale zároveň naší nadějí. Navzdory těžkostem se nevzdávají. Dál poctivě, hrdě a trpělivě dbají o svou živnost.

Největší neparlamentní politické uskupení, Strana zelených, které se už rok potácí ve vnitrostranické krizi, volilo v Olomouci nového předsedu. Poměrem 101:92 nechala půlnoční volba v křesle dosavadního šéfa Jana Beránka a těsně postavila mimo hru druhého kandidáta Petra Štěpánka. Zatímco Štěpánek nabízel změnu, Beránek se ani ve své kandidátské řeči nedokázal odstřihnout od vnitřního konfliktu, jehož je jedním z čelných protagonistů. Průběh sjezdu ukázal, že Zelení jsou zatím stále pohlceni svými interními bolestmi a na hájení širších společenských zájmů nemají sílu.

Po delší době přišla z Hradu dobrá zpráva. Prezident se rozhodl udělit milost severokorejským dělnicím, které v dubnu napadly štáb České televize. Ten se vydal do jejich továrny poté, co v Respektu vyšel článek o tom, že na několika místech republiky je zaměstnáváno přes sto šiček ze Severní Koreje. Například v Žebráku žijí přímo pod dohledem importovaných politruků, nesmějí se volně pohybovat a část platu odevzdávají své ambasádě. Klausova milost je rozumná, včetně odůvodnění: „Prezident republiky zastavuje trestní stíhání, protože hrozí, že újma, která by vznikla korejským dělnicím, by mohla být zcela nepřiměřená škodě, kterou způsobily a kterou jsou připraveny nahradit.“ Odsuzující verdikt by pro šičky znamenal vyhoštění a nejasný osud v nejhorším režimu na světě. Napadení kameramana se proto po lidské stránce dalo pochopit, pokud měly strach, že ztratí místo nebo že se jim režim pomstí. Podstata věci zkrátka není v tom, jestli vyděšené dělnice poškodily kameru, ale že na území demokratického státu může severokorejská vláda vykořisťovat své lidi.

Ve válce s terorismem se stal 3. září strašný válečný zločin. Střelba do prchajících, hladem a žízní ztýraných dětí, jež skupina islamistických teroristů zadržovala jako rukojmí v základní škole v severoosetském Beslanu, se vymyká jakémukoli srovnání. Počet civilních obětí dosáhl 329, z toho většina byly právě děti.
Kdo a proč si vybral jako rukojmí školáky? Proč zrovna Severní Osetie? Jak se proti podobným útokům bránit? Co má teď vlastně Rusko udělat? Po deseti dnech od vraždění v Beslanu se začínají odpovědi rýsovat.