2004/4

Do českých kin vstoupil minulý čtvrtek erotický thriller Piková trojka, a přestože oplývá otevřenými sexuálními scénami a brutálním násilím, milovníky nenáročné podívané asi neuspokojí. Režisérkou a scenáristkou je totiž Jane Campionová (Piano, Portrét dámy, Jako dým), která bere všechna zaběhnutá schémata žánru jen jako východisko k upřímné autorské výpovědi a především k brilantní hře s divákem. Autorka nedodržuje thrillerový rytmus, neskládá detektivní příběh tak, aby divák mohl spolu s hlavní hrdinkou neustále přemýšlet o případném vrahovi, příběh dokonce ani nekončí překvapivým způsobem. Daleko větší význam pro ni totiž má vykreslení atmosféry současné Ameriky a jejích komplikovaných sexuálních vztahů. Jane Campionová, často zjednodušeně označovaná za radikální feministku, se znovu vydává hluboko do hlubin ženské duše a především těla.

Člověk žil původně v ráji, na vymezeném místě, jež mu určil Hospodin, teprve později byl vyhnán do labyrintu světa. Reminiscence ráje, chráněné lokality, kde bylo člověku dobře, se nejčastěji ozývají v souvislosti s dětstvím a mládím a od dob, kdy je Božena Němcová vtělila s mýtotvornou silou do své Babičky, patří i v české literatuře k trvalému repertoáru. Vzpomeňme namátkou na Poláčkovu knížku Bylo nás pět, povídky Oty Pavla, Škvoreckého Prima sezónu nebo Hrabalovo Městečko, kde se zastavil čas. K této lokálně orientované linii české literatury nyní přispěl svérázným dílem Heinz Jakob Tauber. V memoárové mozaice Atlantida holíčských Židů evokuje s něhou, porozuměním, ale občas i s drastickým humorem život souvěrců v malém a navenek fádním městečku Holíč na východním břehu řeky Moravy. Přestože autor vyrůstal v prostředí, kde se mluvilo zvláštním německým dialektem, sepsal své vzpomínky neobyčejně bohatou a probarvenou češtinou, která z nich činí pozoruhodné slovesné dílo.

Zvláštností středoevropského prostoru je, že všechno nakonec funguje jinak či více způsoby, než se původně zdálo. Hospoda by měla být charakteristickým profánním zařízením teoreticky určeným zejména k obžerství. Ale býval to často také sociální střed obce, místo uzavírání obchodních smluv a divadelních představení.
Podobné je to s kláštery.

JANINA HŘEBÍČKOVÁ (42) vystudovala angličtinu a ruštinu na FF UK. Pracovala jako novinářka v ČST, BBC, CNN, krátce v TV Nova, a poté v oddělení veřejných informací OSN a v rozhlase a televizi OSN v zemích bývalé Jugoslávie; naposledy byla v Kosovu vedoucí TV sekce mírové mise OSN. Po návratu se neúspěšně ucházela o práci na ministerstvu zahraničí, krátce nato přijala od téhož úřadu nabídku šéfovat české misi v civilní správě v Iráku – tam působila od května do prosince 2003. Před nedávnem obdržela nabídku na místo zástupkyně českého velvyslance při OSN v New Yorku. Janina Hřebíčková je rozvedená, má syna (21).

Listování v legendárním časopise 1. republiky odhaluje tajemství, kdo jsme

Režimu Fidela Castra by asi nevadilo, kdyby se internet používal jenom k diskusím třeba o počasí. Protože ale slouží i jako aréna těm, kteří se snaží bojovat proti komunistickému skanzenu na Kubě, rozhodl se uživatelům znepříjemnit život. Havana vydala výnos, vstupující v platnost tuto sobotu, na jehož základě bude mít napříště přístup na internet pouze úzká skupina Kubánců. Konkrétně novináři, lékaři a někteří státní zaměstnanci. Ti se budou moci i nadále připojovat ze svého domova, a to za sazby v pesech, jakkoli k dispozici budou mít pouze státními orgány náležitě vyselektované stránky.

Zeptáte-li se Rakušana na ulici, kde je místo jeho země, zda v elitním klubu tvrdého jádra Evropy, nebo mimo ně, odpoví trochu zaraženě: Ale my přece už jsme jádrem Evropy, vždyť ležíme uprostřed kontinentu! Tak to také koneckonců politika odedávna propagovala – Rakousko, malá malebná země přímo v srdci Evropy. Že skutečné srdce Evropy teď trpí těžkou arytmií a člověk si vlastně nemůže být jist, zda bije ještě v Bruselu, nebo už někde jinde, to obyvatelé Rakouska tak úplně nevnímají.

Celkem nenápadně a takřka bez povšimnutí den před Štědrým večerem odhlasovala valná hromada největšího tuzemského obchodníka se zbraněmi Omnipol svůj zánik. Nástupcem se stal jeho dosavadní většinový akcionář Omnyx. Na první pohled žádná zvláštní věc: podobných fúzí v Česku probíhají každý rok desítky. Pohled pod slupku obou firem ale prozrazuje rozdíl. Z jejich obchodů se dá vyčíst, že zánik firmy má skrýt řadu transakcí, při nichž daňoví poplatníci i zbylí akcionáři Omnipolu přišli o téměř miliardu korun.

Skříně přiražené k oknům, aby do bytu nemohla vletět zápalná láhev. Večery strávené potmě, aby světlo „zbytečně neprovokovalo“ možné útočníky. A nekonečný strach, jestli už „zase nejdou“. Tak žijí manželé Žigovi poté, co okresní soudce v Jeseníku poslal před dvěma týdny na podmínku domů trojici mladíků, kteří přepadli nad ránem jejich byt, těhotné ženě rozbili dlažební kostkou hlavu tak, že oslepla na jedno oko, a jejímu muži střepem láhve rozřezali obličej i tělo. Vše proto, aby – jak říkají – „bránili čest bílé rasy“.

Obyvatelé brněnského předměstí Útěchov zažili dramatickou volbu: do čela radnice vybírali mezi bývalým vůdcem republikánů Miroslavem Sládkem a sesazeným ředitelem brněnského studia České televize Zdeňkem Drahošem. Sládkova strana Bezpečí a prosperita získala tři mandáty, Drahošovi Nestraníci pro Moravu také, jeden mandát má ODS. Kdo bude starostou nejmenší brněnské čtvrti, není zatím jasné.

Bruselští úředníci žalují mocné členské státy, hlásaly titulky kontinentálního tisku minulý týden poté, co se Evropská komise rozhodla obrátit ve sporu o takzvaný Pakt stability, tedy pravidla rozpočtové kázně států eurozóny, na soud. Krok komisařů vzbudil bouřlivé reakce jeho zastánců i odpůrců a stal se mediální senzací.
První závěr je možné udělat hned: Komise ukázala, že je strážkyní platných dohod a neváhá jít kvůli nim do střetu i s protivníky těžké váhové kategorie. To je dobrá zpráva. Jenže tím není řečeno vše.

Česká politická scéna jako by v posledních dnech prošla lázní živé vody. I když se to možná na první pohled nezdá, zásluhu na tom má debata o výběru historicky prvního evropského komisaře. Strany, které už víc než půl roku nejsou schopné najít široce přijatelného a respektovaného člověka do čela kardinálně důležité ústavní instituce – Nejvyššího kontrolního úřadu, navrhují do Bruselu hned několik zajímavých lidí: uvážlivého politika a uznávaného odborníka Bedřicha Moldana, politicky málo známou, ale mezinárodně úspěšnou zástupkyni Česka u mezinárodního soudního tribunálu Ivanu Janů, ekologa a exministra Miloše Kužvarta.
Optimista by dokonce řekl, že účinky blahodárného otevírání světu jsou v Česku stále viditelnější: díky blízkému vstupu do Evropské unie vylepšují politici zákony, stát lépe chrání životní prostředí a občanská práva, lidé získávají motivaci pro úspěch ve vysoce konkurenčním prostředí spojené Evropy. Češi se také chovají odpovědně v irácké misi, kam vláda dokázala dodat velmi schopné administrátory a experty. To vše jsou dobré zprávy s nadějí do budoucna. Jenže je tu dost podstatný zádrhel, který idylu kazí: vše, o čem rozhodujeme sami bez tlaku zahraničí, jde jakoby proti proudu času. Je to náhoda, nebo jen potvrzení vtíravé domněnky, že si Češi sami mezi sebou neumějí dobře vládnout?