2004/5

Tvrdou porážku utrpěl před týdnem v americkém státě Iowa v prvním dějství letošních demokratických primárek Howard Dean. Bývalý guvernér Vermontu se měl podle průzkumů těsně přetahovat o vítězství s Johnem Kerrym, senátorem z Massachusetts. Skončil však až třetí, s výrazným odstupem nejen za Kerrym, ale i za druhým Johnem Edwardsem, senátorem za Severní Karolínu. Z prvního souboje v Iowě sice nelze předpovědět, kdo se v listopadu za demokraty nakonec střetne s Georgem W. Bushem v prezidentských volbách. Už dnes ve státě New Hampshire může být vše jinak – v posledních třinácti primárkách zvítězili pouze třikrát v Iowě a v New Hampshiru stejní kandidáti. Deanův propad v první ostré voličské zkoušce ale upozornil na jeho možnou „slabinu“: nejasný vlažný vztah k náboženství. V současné Americe, kde 87 % občanů nepochybuje o existenci Boha, by to měl těžké každý kandidát, který by o sobě jako Dean říkal, že „víra nesouvisí s jeho politickými rozhodnutími“.

Starobylý chrám Džókhang, posvátná hora Kailás a zimní sídlo dalajlamů Potála jsou pro Tibeťany tím nejposvátnějším, co jim jejich kultura a náboženství daly. Relativně snadná dostupnost Lhasy, zejména po zahájení pravidelné letecké dopravy, učinily Potálu s Džókhangem snadným cílem statisíců návštěvníků, kteří každý rok Tibet navštíví. Cizinci chtějí v průběhu dvou tří dnů stihnout co nejvíce. Nemají chuť vystát si s Tibeťany dlouhou frontu před vstupem do Džókhangu. Státní podpora organizované turistiky jim umožňuje místní předběhnout, vejít, vyfotit, poklonit se. A pokračovat dál, rychle do Potály. Není čas na klidné pokorné setrvání na posvátném místě v souladu s místní tradicí.

Že instalace moderních uměleckých děl mnohdy provázejí skandály, už jaksi patří k věci. Z posledních let připomeňme alespoň hojně diskutované práce Maurizia Cattelana Papež zasažený meteoritem a Modlící se Hitler nebo kontroverzní artefakt polského umělce Zbigniewa Libery, představující osvětimský lágr jako stavebnici Lego. Aby však umění způsobilo tak vážnou diplomatickou roztržku dvou zemí jako minulý týden ve Stockholmu, to se hned tak nevidí.

Rámeček
ADRIENA ŠIMOTOVÁ se narodila v roce 1926 v Praze. Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (prof. Kaplický), kde zůstala dva roky na aspirantuře. Je jednou z nejvýraznějších představitelek generace 60. let. V 70. letech ji nový životní pocit vedl k tragickému vidění lidské existence. S aktuálními minimalistickými proudy cítila potřebu čistého, redukovaného tvaru, neopustila však smyslovou skutečnost, která je pro ni důležitá dodnes. Za své dílo získala řadu ocenění – je mj. nositelkou francouzského Rytířského řádu za literaturu a umění, a její obrazy jsou zastoupeny v galeriích po celém světě. V Čechách vystavuje od roku 1960, velkou událostí byla retrospektivní výstava ve Veletržním paláci před dvěma lety. Její zatím poslední výstava byla otevřena před několika dny v Toulouse.
Konec rámečku

Jak vzniká obraz Adrieny Šimotové?
Dalo by se říci, že jde ke mně a že já mu jdu nějakým způsobem naproti. Když mám pocit, že dílem procházím a jdu za něj dál, povedou se nejsilnější věci. Když ne, objeví se i u mě starý nebezpečný rys českého umění: estetizace. A skutečné sdělení pak zmizí.
Dnešní postmoderna dává přednost odstupu. Já se naopak k věci přibližuju, až jsem co nejblíž a objektu se dotýkám. Když nejsem osobní, nejsem ani obecná, a pak není na co se dívat: vznikne jen prázdný, dutý obraz.

S předstihem oproti původním plánům vláda minulý čtvrtek rozhodla o tom, které společnosti budou moci provést hloubkovou kontrolu účetnictví ve státem ovládané petrochemické firmě Unipetrol. Navzdory doporučení privatizačního poradce vybrala ze šesti dosavadních zájemců pouze tři: polský PKN Orlen, holandsko-britský Royal Dutch/Shell a maďarský MOL. Z těchto firem zřejmě vzejde budoucí majitel podniku, který ovládá téměř celý český chemický a petrochemický průmysl.

Viník smrtelné opilecké havárie Zdeněk Bulawa, který loni v Českém Těšíně zabil tři policisty, zůstává i po čtvrt roce stále ve vazbě. Její důvody jsou čím dál nejasnější. Vyšetřovatelé už vyslechli všechny svědky a vychází najevo, že kromě Bulawy nese svůj díl viny na tragickém incidentu i řidič auta obětí. Navíc automobilové zabijáky s alkoholem v krvi tady obyčejně vazba nečeká. Jak prozrazují některé indicie, mohla by za Bulawovým odsunem za mříže stát obava úřadů, co dlouholetý hazardér a výtržník povypráví veřejnosti o svých kontaktech a vstřícném soužití s těšínskými strážci zákona.

„Cítím se podvedený. Co můžeme dělat, to nahoře zklamali,“ říká sportovně oblečený šedesátník v potemnělé kanceláři. Za stolem ztichlého obecního úřadu uprostřed beskydských Trojanovic sedí pochmurně naladěný starosta Drahomír Strnadel (ODS). Venku se nad tajícím sněhem válí hustá, šedivá mlha a jindy malebná vesnice pod vrcholem Radhoště dnes působí jako zapomenutá ztracená varta. Starosta vede již čtvrté volební období boj proti ostravským těžařům a právě se vzpamatovává z další rány.

Šestnáctiletá Lenka sedí u stolu nad rozepsaným dopisem a pozoruje, jak se za okny v nedalekém parku koulují děti. Banální scénka – a přesto něco, o čem se Lence a spoustě dalších dětí za zdmi psychiatrické léčebny ve Velké Bíteši může jen zdát. Tady stačí třeba jen vybočit na vycházce z řady a už se na malé pacienty sypou všemožné zákazy. Ví se to už nějaký čas a teď to potvrdila i ministerská kontrola: ve Velké Bíteši je s dětmi zacházeno nedůstojně a jsou porušována jejich práva. K pokusu napravit ten smutný stav ale zatím nedošlo. „Když jsme byli jednou na návštěvě za dcerou, tak zrovna přivedli dívku, která utekla. A rovnou ji zavřeli na samotku,“ vzpomíná na více než půl roku starou událost maminka jedné z dívek, která byla v psychiatrické léčebně Velká Bíteš tři měsíce hospitalizována kvůli pokusu o sebevraždu.

Bernard Lewis, emeritní profesor na univerzitě v Princetonu a ve svých 85 letech doyen západního bádání o Blízkém východě, bývá považován za největšího současného znalce islámské civilizace. V té části akademické obce, kde orientální filologii a historii nahradila „postkoloniální studia“, platí naopak za čelného „orientalistu“ (v negativním smyslu podle Edwarda Saida), tedy apologetu, a přímo ideologa západního imperialismu. U zvláště radikálních autorů figuruje jako „sionistický orientalista“.

Když vláda nebo parlament neschválí moji reformu zdravotnictví, odstoupím, pohrozila ministryně Marie Součková. Totéž říká její slovenský protějšek Rudolf Zajac. Zatímco Součková už pomýšlí na teplé místo ředitelky velké pražské nemocnice, Zajac to se svou reformou myslí vážně. Jeho balík šesti zákonů by skutečně změnil systém k nepoznání, „reforma“ Součkové je jen několik dílčích změn. „Angelika, Janka,“ svolává na chodbě čtvrtého patra slovenského ministerstva zdravotnictví své spolupracovníky mladík v tmavém obleku. Brzy se v malé kanceláři schází rozesmátá skupinka lidí kolem pětadvaceti. Reformní tým ministra Rudolfa Zajace (53) je pohromadě. Peter Pažitný (28) začne představovat jednotlivé členy: „Janka je šéfka odboru pro zdravotní pojištění.“ Místností se rozlehne potlesk. „Ivana dělá oddlužení, Heňa makroekonomické analýzy, Tomáš je lékař, Zuzana spolupracuje se Světovou bankou, chybí Angelika a Jano, kteří dělají lékovou politiku, a Alexandra, naše mluvčí.“ Tým, kterému slovenští lékaři říkají „kinder management“, má ke klotovým rukávům opravdu daleko.

Časy, kdy se umění hodnotilo kupříkladu dle estetických kritérií, jsou nenávratně ty tam a ani pamětníci se neodváží vážně je připomínat. Dnes se umění hodnotí dle audience anebo podle toho, zda dílo vyvolává či nevyvolává emoce. Emoce ovšem musí býti korektní a tím se rozumí především jednoznačně převoditelná na snadno zapamatovatelné a jednoduché nebo nicneříkající tvrzení dodané autorem či kritikem, například „svět je kulatý“ či „smrt je kočka“, případně „buď sám sebou“ atd. Auditorium výtvarného díla se pak rozdělí na dva tábory – a dohadují se do té doby, než přijde emoce jiná. Je přípustná též emoce fyziologicky verifikovatelná: škubnutí ruky, lépe je-li v ní kladivo, hysterický záchvat, usedavý pláč nebo nepříčetný smích, zkrat elektrického vedení. Ovšem v konkurenci s uměním televizním (kolik má kupříkladu dílů seriál Nemocnice!) či uměním vokálním a rozdávačně radostným (kolikrát denně jsme nuceni bez obrany vyslechnout slavici Vondráčkovou) má výtvarný (lépe vizuální) umělec pramalou šanci zaujmout – pokud jeho dílo nezaujme na výstavě při vernisáži během dvou vteřin, je pro umění navždy a nenávratně ztraceno (nepoužije-li jej umělec plnohodnotně v reklamě), neboť již jsou zde jiné vernisáže, jiní umělci a jiná překvapení a jiné emoce. Zbývá ještě umělecký předmět umístit na nejvyšší bod obydleného města a nasvítit anebo doufat ve skandál. Jenže dobrý skandál musí být všestranně výhodný, a je tedy sám svým způsobem uměním.

Od sobotního napadení Tomáše Němečka uplynul více než týden, pro všechny zájemce tedy předkládáme krátkou rekapitulaci posledního vývoje případu.
Především velice děkujeme všem našim čtenářům za starost o Respekt a zdraví jeho šéfredaktora. Tomáš Němeček se zotavuje dobře. Po čtyřech dnech pobytu na jednotce intenzivní péče byl přesunut na normální pokoj, v pátek pak propuštěn z nemocnice. Podezření na těžké zranění (natržená slezina) se nepotvrdilo. Do práce nastoupí po kratším odpočinku příští týden. Zatím nemá v plánu požádat o nějakou speciální ochranu.
Už od minulé soboty, kdy k napadení došlo, vyšetřuje případ kriminální policie. Její lidé si od Respektu vyžádali kopie článků, které by mohly mít souvislost s útokem, a čas od času telefonují do redakce dotazy týkající se posledních několika měsíců. Kriminalisté chtěli například vědět, kdo byl z redakce v posledním čase propuštěn a zda by se on nemohl šéfredaktorovi mstít. Jsme ovšem přesvědčeni, že něco podobného nepřipadá v úvahu. Zralá na svěrací kazajku je pak autorka úterního článku v Lidových novinách, která se vážně zabývá možností, že by si brutální útok na sebe samotného mohl objednat sám pan Němeček.
Ostatní možnosti jsou ale otevřené. Předminulou neděli večer, tedy den po přepadení, dostal jeden z bývalých redaktorů Respektu pocházející z Mostu výhrůžný telefonát, o němž jsme pak informovali policii. Už v úterý se ale ukázalo, že šlo o provokaci, přesněji řečeno pokus o žert ze strany kamaráda našeho bývalého redaktora. Ten je momentálně v Americe, kde se o přepadení dozvěděl a napadlo ho bývalého redaktora vystrašit.
Přestože nám žádná jiná konkrétní stopa není v tuto chvíli známa, nemáme zatím důvod měnit naše původní vyjádření k celému případu. Respekt netuší, kdo a proč jeho šéfredaktora přepadl. Mohlo jít o náhodný útok neznámých násilníků. Čas, místo a způsob provedení ale nasvědčují tomu, že nešlo o náhodu, ale o pomstu nebo výstrahu. Přitom je podle nás možné, že útok souvisí se dvěma články popisujícími řádění gangu násilníků v Mostě a Litvínově. Podobným způsobem uvažuje i policie, neboť v průběhu týdne začali na vyšetřování pracovat i detektivové z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. S nimi mluvil Respekt ve čtvrtek.
Na chodu redakce a stylu naší práce sobotní útok rozhodně nic nemění. Nadále budeme sledovat všechny důležité události, které se v zemi dějí. Ve čtvrtek vyjeli naši redaktoři do Mostu na policejní rekonstrukci střílení před tamním klubem Neprakta. Pravděpodobně v prvním únorovém čísle vás budeme informovat, jak si tamní policie vede.

Přestože Jiřina Bohdalová byla po dva roky (1959–61) vedena v análech komunistické StB jako agentka Jaroslava, městský soud v Praze teď v jejím procesu s vnitrem rozhodl, že slavná herečka nebyla „vědomou spolupracovnicí“ politické policie. Bohdalová se tak zařadila mezi zhruba pět set lidí z oficiálního seznamu agentů komunistické tajné služby, kteří žalovali stát a dostali od soudu za posledních deset let stejný verdikt. A opět se vzápětí objevily výroky o „nespolehlivosti“ estébáckých seznamů a o tom, že si na ně členové komunistického gestapa mohli napsat „koho chtěli“. Není to pravda.