2004/49

Východoevropané se ve filmu neumějí smát. I patnáct let po pádu berlínské zdi v jejich kinematografii převládají obrazy bídy, zloby, utrpení a chaosu. Letošní filmový festival v německé Chotěbuzi, největší přehlídka kinematografií postkomunistických zemí, tento trend potvrdil – deprese filmařů i jejich postav trvá.

Australský hudebník Nick Cave je klasickým případem umělce, pro kterého tvorba znamená nezbytnou součást osobní psychoterapie. Své diagnózy a momentální nálady umí ovšem vždy pregnantně formulovat, a vzbudit tím pocit, že jeho problémy patří i mnoha dalším lidem. Jednou vystupuje jako troska navždy ztracená ve svých závislostech, podruhé jako vyrovnaný stárnoucí intelektuál – hranice mezi pravdou a pózou se přitom zvenčí jeví dost rozmlžená. V tom se Nick Cave nezměnil ani na svém nejnovějším studiovém dvojalbu Abattoir Blues/The Lyre Of Orpheus, starou dobrou rozervanost tu ale představuje v čerstvé hudební poloze.

„Jde o zásadní krok k ekologicky šetrné společnosti,“ prohlásila islandská ministryně obchodu a průmyslu Valgerdur Sverrisdóttir, když loni na jaře v Reykjavíku otevírala první stanici, u níž řidiči mohou načerpat místo benzínu vodík. Jedinou zplodinou, která totiž v elektromobilech při spalování hydrogenia vzniká, je destilovaná voda. Evropská unie minulou středu rozhodla, že udělá všechno pro to, aby na stejném principu vybudovala i „velkou energetiku“. Zatímco v současných atomových elektrárnách se energie získává štěpením jader uranu či plutonia, existuje i druhá – podstatně bezpečnější a ekologicky přijatelnější možnost. Návod je ve hvězdách, a to doslova. Právě ony totiž září díky energii uvolňované nikoli při štěpení, ale naopak při slučování atomových jader.

FRANTIŠEK SKÁLA se narodil roku 1956 v Praze. Vystudoval řezbářství na Střední škole uměleckoprůmyslové, poté filmovou a televizní grafiku na vysoké škole stejného směru. Prosadil se v 80. letech volnou sochařskou tvorbou a knižními ilustracemi, za něž získal několik ocenění. V roce 1987 spoluzakládal skupinu Tvrdohlaví, nejvýraznější hnutí výtvarníků mimo oficiální struktury sklonku normalizace. V roce 1991 získal Chalupeckého cenu pro mladé výtvarníky, o rok později reprezentoval ČR na benátském bienále. Kromě výtvarného umění se věnuje hudbě, vystupuje s recesistickým spolkem MTO Universal a je členem divadla Sklep. Se ženou a dvěma dětmi žije střídavě v Praze a na samotě na Lounsku. V současné době jeho tvorbu představuje pražská Galerie Rudolfinum (do 2. ledna 2005).

Na tento víkend měla Občanská demokratická strana původně naplánovanou dramatickou volbu svého předsedy, a tedy i možného příštího českého premiéra, místo toho ale chystá na svém celostátním kongresu jednu velkou demonstraci síly a úspěchu. Ještě žádná politická strana totiž neměla nakročeno k tak velkému politickému vítězství, jako nyní ODS s Mirkem Topolánkem. Po ovládnutí Pražského hradu, většiny velkých obcí, téměř všech krajů a Senátu sahá po dobytí poslední, rozhodující kóty – Poslanecké sněmovny a vlády. Máme se z toho radovat? Anebo jinak – co nám tohle vítězství může přinést, nebo naopak vzít?

Vysoké Tatry zničené smrští, která před deseti dny srovnala se zemí třetinu tamního národního parku, se postupně vzpamatovávají ze šoku. Prakticky všechny oblasti, jež byly několik dnů odříznuté od okolního světa, jsou dnes opět přístupné a experti začínají pomalu vyčíslovat škody způsobené „stoletou katastrofou“. Zatím se jejich odhady pohybují v rozpětí od jedné do tří miliard slovenských korun. Přírodovědci však zároveň dodávají, že ztráty na fauně a flóře jsou nevyčíslitelné.

Kdo se kolem půlnoci 22. listopadu chystal ke spánku, mohl usínat s příjemným pocitem, že ho zítřek přivítá novou evropskou demokracií. S tím, jak sílilo zdání jasné převahy opozičního kandidáta Viktora Juščenka, odsouvaly předběžné volební průzkumy válku hesel a nadějí, jaká zuřila na Ukrajině již několikátý měsíc, stále více do minulosti.

Sněmovna minulou středu rozhodla o tom, kolik peněz dostanou kraje. Nebude to vládou původně navrhovaných 56 miliard korun, ale jen polovina. „To, že poslanci sociální demokracie snižují po prohraných krajských volbách financování krajů na polovinu svého záměru před volbami, je sice upřímné, ale nedospělé,“ zlobil se poslanec Vlastimil Tlustý (ODS). Jenže s návrhem na snížení přišel jeho stranický kolega Walter Bartoš. Měl totiž strach, že by plná suma mohla za současných podmínek krajům dost ztížit život.

Předpoklad, že po jasném vítězství ODS v krajských volbách půjde sestavování krajských rad rychle, vyšel s výjimkou čtyř krajů, kde se ještě minulý týden vytvářely koalice. V Karlovarském, Olomouckém a Zlínském kraji úspěšně. Tři týdny po volbách tak zbyl už jen jeden nerozhodnutý kraj – Ústecký.

Už pár měsíců si Češi mohou v Bruselu žádat o peníze na rozvoj svých obcí. V evropské kase je pro ten účel připraveno 81 miliard korun na příští dva roky a čtvrtinu sumy je nutno vyzvednout ještě letos. Jak úspěšně si zdejší radnice v dobývání těch peněz povedou a jestli nenadálý zlatý déšť nezpůsobí víc škody než užitku, se těžko odhaduje. Jediným ukazatelem a rádcem v tuhle chvíli může být, jak a na co jsme dokázali využít peníze, které nám EU nabízela ještě před naším vstupem.

Miriam Jevíková je na svobodě. Studentka Karlovy univerzity, unesená před šesti měsíci na Kavkaze, přiletěla v pátek s ozbrojenou ochrankou do Bratislavy a po výslechu na ministerstvu vnitra odjela s rodinou na neznámé místo.
Podle oficiální ruské verze, sdělené médiím ingušským prezidentem Muradem Zjazikovem, byla Miriam osvobozena minulé úterý speciálními policejními jednotkami v čečenském městě Groznyj. Únosci údajně zmizeli.

Má evropská ústavní smlouva, v podobě, na níž se před rokem shodli zástupci 25 zemí, chyby? Má, to řekne každý soudný a kritický Evropan, nicméně Václav Klaus před týdnem v Berlíně prohlásil, že vůči ní není kritický, ale je „stoprocentně proti“. Má se Evropská unie dál zvětšovat, když sotva strávila letošní rozšíření? Také otázka do pranice, nicméně Klaus tamtéž prohlásil, že je „stoprocentně pro Turecko, Kazachstán, Maroko, Ukrajinu…“ Stoprocentně proti, stoprocentně pro – tohle už není jen samorost par excellence.

Těm statisícům demonstrantů, kteří minulý týden vyšli do ulic Kyjeva a dalších ukrajinských měst protestovat proti oznámeným výsledkům prezidentských voleb, jen pramálo záleželo na tom, že jeden kandidát je „prozápadní“ a druhý „proruský“. Oranžové vlajky, čelenky i stužky na klopách – taková byla volební barva opozice – vytáhli proto, že jejich kandidát Viktor Juščenko slíbil odstavit od moci kriminální klany a zlepšit život obyčejných Ukrajinců.
Napjatá situace kolem ukrajinských voleb začala přerůstat v novou studenou válku mezi Západem a Ruskem. Je to dramatický vývoj. Přesto Západ nesmí hodit Ukrajinu přes palubu ani s „proruským“ vedením. A Rusko nemá důvod se obávat „prozápadního“ Juščenka.